ECLI:CZ:US:2002:4.US.653.01
sp. zn. IV. ÚS 653/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti E.K., Z.V. a JUDr. P.K., zastoupených JUDr. V.M., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2001, č.j. 30 Ca 375/99-18 a rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ze dne 10. 8. 1999, č.j. 5377/92 R IV 84/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 11. 2001 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2001, č.j. 30 Ca 375/99-18 a rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ze dne 10. 8. 1999, č.j. 5377/92 R IV 84/99, jimiž bylo podle §9 odst. 4 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů ("zákon o půdě") pravomocně rozhodnuto, že nejsou vlastníky specifikovaných nemovitostí v k.ú. D., neboť se nejedná o majetek podléhající režimu zákona o půdě.
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), když soud zákonem stanoveným způsobem neposkytl ochranu jejich právům, čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Uvádějí, že se jim nedostalo spravedlivého procesu, neboť správní soud se hlouběji nezabýval otázkou přechodu nemovitostí na stát. Stěžovatelé zrekapitulovali dosavadní průběh řízení a jeho výsledky, znovu popsali skutkový stav související s převodem či přechodem nemovitostí na stát a z něho dovodili vlastní závěry, tedy že orgány veřejné moci rozhodly nesprávně, protože ze zjištěných skutečností vyvodily nesprávné závěry, zejména pokud jde o dobu přechodu vlastnictví předmětných nemovitostí na stát. Jsou toho názoru, že veškeré dříve učiněné právní akty, tj. změna kultury pozemků i stavební povolení, jsou nezákonné a nulitní, neboť při jejich vydání byli záměrně opomenuti vlastníci pozemků, a že k faktickému převzetí pozemků státem došlo v roce 1955 převzetím bez právního důvodu. Rozhodující orgány se vůbec nezabývaly tím, že v obou případech došlo k převzetí zemědělské půdy, která spadá pod režim zákona o půdě, a pokud se tím zabývaly, tak naprosto nedostatečně.
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí stejné argumenty, o které v opravném prostředku opírali svá tvrzení o nezákonnosti napadeného rozhodnutí správního orgánu. Má za to, že se se všemi stížnostními důvody důsledně vypořádal v napadeném rozsudku, ve kterém se v podstatě zabýval pouze otázkou, zda nemovitosti, které byly předmětem přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu, spadají do věcné působnosti zák.č. 229/1991 Sb. V této souvislosti vzal v úvahu veškerá skutková tvrzení stěžovatelů, jimi v ústavní stížnosti zopakovaná. Je proto přesvědčen, že tvrzení o zásahu do ústavně chráněných práv a svobod stěžovatelů tím, že se orgány rozhodující v jejich věci nezabývaly skutečnostmi jimi tvrzenými, nebo se jimi zabývaly nedostatečně, nemá oporu v ústavní stížností napadených rozhodnutích. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 375/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecného soudu a správního orgánu neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelů. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s hodnocením zjištěného skutkového stavu a s vyvozenými právními závěry, jak byly učiněny pozemkovým úřadem a obecným soudem a snaha stěžovatelů dosáhnout toho, aby Ústavní soud přezkoumal dosavadní řízení v jejich věci a na základě vlastního hodnocení shromážděných důkazů dospěl k závěru, který by byl pro stěžovatele příznivý. V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy či správními orgány a z něho vyvozené právní závěry. Rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takový případ se však nejedná, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a jeho právními závěry na straně druhé. Ústavní stížnost je tudíž v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v předcházejících řízeních a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelům nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelů o zásahu do jejich ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu