ECLI:CZ:US:2002:4.US.677.01
sp. zn. IV. ÚS 677/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. P.P. a I.P., zastoupených JUDr. PhDr. O.Ch., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, č.j. 51 Co 441/2001-108, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a P.P., podnikajícího pod obchodním jménem "S.", stavby a rekonstrukce, zastoupeného JUDr. P.Š., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2001 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek (správně usnesení) Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, č.j. 51 Co 441/2001-108, kterým bylo změněno usnesení soudu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 6. 2001, čj. 23 C 119/99-96 tak, že jejich návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 1. 2000, č.j. 23 C 119/99-37, se zamítá.
Stěžovatelé tvrdí, že pro vydání napadeného usnesení nebyly splněny zákonné podmínky a že postup Městského soudu v Praze byl v rozporu s čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedli, že na jednání ve věci před soudem prvého stupně se řádně připravovali a proto je překvapilo, že bylo jednáno o nich bez nich. Nebyl jim dán prostor k vyjádření, v důsledku čehož neměli před soudem stejná práva jako druhá strana a došlo k porušení principu rovnosti stran. Proti cit. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podali též dne 29. 2. 2000 odvolání, dosud o něm však nebylo rozhodnuto.
V souvislosti s vyžádáním spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 23 C 119/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali ve věci dovolání a že spis byl postoupen dovolacímu soudu. Z toho důvodu vyčkal výsledku dovolacího řízení. Dne 22. 11. 2002 mu bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2002, čj. 33 Odo 37/2002-145, kterým bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto jako nepřípustné. Z odůvodnění cit. usnesení dále vyplývá, že odvolací soud dosud nerozhodl o odvolání stěžovatelů proti předmětnému rozsudku pro zmeškání. V řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání odvolací soud bude zkoumat, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, které stanoví §153b o.s.ř.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že vydal napadené usnesení poté, kdy na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro zrušení rozsudku pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 1. 2000, č.j. 23 C 119/99-37, podle §153b odst. 4 o.s.ř. z omluvitelných důvodů. Svůj postup považuje za správný a v souladu s Ústavou i Listinou. Pokud by sdílel názor soudu prvého stupně, který uvedený rozsudek pro zmeškání zrušil podle §153b odst. 4 o.s.ř., a napadené usnesení potvrdil, k podanému odvolání, které stěžovatelé ve své stížnosti zmiňují, by se nepřihlíželo a postupovalo by se tak, jako by odvolání vůbec nebylo podáno. Za situace, kdy odvolací soud nemá rozhodnout o odvolání proti rozsudku pro zmeškání dříve, než bylo rozhodnuto o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání podle 153b odst. 4 o.s.ř., nemohl postupovat jinak. Závěrem vyslovil přesvědčení, že stěžovatelé nebyli postupem odvolacího soudu zkrácení na svých právech, která jim zaručuje Ústava a Listina.
P.P., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru nedošlo napadeným usnesením k porušení žádného zákona, Ústavy či Listiny. Předmětné usnesení Městského soudu v Praze považuje za správné a zákonné, a tvrzení stěžovatelů o zásahu do jejich ústavních práv za zjevně neopodstatněné. Navrhl, aby ústavní stížnost byla jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i obsahu shromážděných podkladů, a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). V souladu s principem subsidiarity Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů, resp. jiných orgánů veřejné moci, která jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilá zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod (§72 odst. 1 zákona), za podmínky, že se jedná o konečná rozhodnutí ve věci, po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona). V daném případě stěžovatelé podali proti rozsudku pro zmeškání též odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Za tohoto stavu nelze než dospět k závěru, že až po vyčerpání všech opravných prostředků, které mají k dispozici, se mohou ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, budou-li k tomu mít ústavněprávní důvody. Do té doby je nutno jejich stížnost považovat za nepřípustnou.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj