ECLI:CZ:US:2002:4.US.680.02
sp. zn. IV. ÚS 680/02
Usnesení
IV. ÚS 680/02
Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. D., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2002, čj. 1 Nt 64/2001 - 16, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2002, čj. 10 To 12/02 - 24, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 8. 2002, čj. 3 Tdo 359/2002 - 37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel uvádí, že podáním ze dne 5. 11. 2001 navrhl Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby vynesl rehabilitační deklaratorní rozhodnutí dle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, resp. zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, ve věci jeho trestního stíhání pro účastenství na trestném činu záškodnictví, jež probíhalo s pětidenním přerušením v lednu 1990, způsobeným stěžovatelem odmítnutou amnestií prezidenta republiky, od 29. 6. 1989 do 14. 1. 1991, kdy bylo zastaveno usnesením prokurátora Krajské prokuratury, čj. 1 Kv 312/89 - 1050, s odůvodněním, že skutek, pro který byl stěžovatel stíhán, se nestal. Stěžovatel se tímto návrhem domáhal, aby byla zrušena všechna předchozí rozhodnutí vydaná v průběhu tohoto trestního řízení, včetně rozhodnutí o vzetí do vazby.
Krajský soud v Ústí nad Labem svým usnesením ze dne 9. 1. 2002 stěžovatelův návrh zamítl mimo jiné s odůvodněním, že stěžovatel nebyl odsouzen a že jeho trestní stíhání bylo zastaveno, protože se skutek nestal, a proto v daném případě nebylo co rehabilitovat.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou však Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 21. 3. 2002 zamítl s odůvodněním, že pro neexistenci pravomocného odsuzujícího rozhodnutí a zameškání lhůty k zahájení přezkumného řízení dle zákona o soudní rehabilitaci, nebylo možné návrhu vyhovět.
Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), e), f), g), k) trestního řádu. Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 13. 8. 2002 pro nepřípustnost s odůvodněním, že nebylo napadeno rozhodnutí ve věci samé.
S odkazem na ustanovení §4 zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a vzhledem ke skutečnosti, že došlo k omezení jeho osobní svobody na základě politické objednávky, se stěžovatel domnívá, že má nárok na morální satisfakci.
Z výše uvedených, jakož i z dalších, důvodů, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp.zn. 1 Nt 64/2001, Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 9. 1. 2002, čj. 1 Nt 64/2001 - 16, byl zamítnut návrh stěžovatele na soudní rehabilitaci dle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2002, čj. 10 To 12/02 - 24, bylo citované rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem potvrzeno. Dovolání proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo dne 13. 8. 2002 usnesením Nejvyššího soudu ČR, čj. 3 Tdo 359/2002 - 37, odmítnuto jako nepřípustné.
Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR, zjevně neopodstatněná a v části, ve které napadá rozhodnutí krajského a vrchního soudu, podaná po lhůtě stanovené v ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ústavní soud se v otázce přípustnosti dovolání zcela ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu ČR v tom smyslu, že dovolání stěžovatele je dle ustanovení §265a trestního řádu nepřípustné, a to z toho důvodu, že dovoláním bylo napadeno rozhodnutí, které nespadá do taxativního výčtu ustanovení §265a odst. 2 vymezujícího rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je dovolání přípustné. Dovoláním tedy bylo napadeno rozhodnutí, proti němuž trestní řád dovolání dle ustanovení §265a nepřipouští, a odmítavému rozhodnutí Nejvyššího soudu proto nelze cokoli vytknout.
Dle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práv poskytuje. Vzhledem k nepřípustnosti dovolání byla tímto posledním prostředkem k ochraně práv stěžovatele stížnost k Vrchnímu soudu v Praze. Ze spisového materiálu vyplývá, že zamítavé rozhodnutí o této stížnosti bylo stěžovateli doručeno dne 10. 4. 2002. Ústavní stížnost proti rozhodnutím vrchního a krajského soudu však byla stěžovatelem odeslána až dne 29. 10. 2002, z čehož vyplývá, že byla podána opožděně.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nebyla ústavně zaručená práva stěžovatelky nijak dotčena. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze se Ústavní soud meritorně nezabýval, vzhledem k tomu, že ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím byla podána opožděně.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) a odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zčásti zjevně neopodstatněnou a zčásti podanou po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu