ECLI:CZ:US:2002:4.US.688.01
sp. zn. IV. ÚS 688/01
Usnesení
IV ÚS 688/01
Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti obchodní společnosti T., zastoupené advokátem JUDr. R.O., proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 10. 5. 2001, čj. 6 C 242/96-956, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2001, čj. 14 Co 573/2001-1044, a proti výzvě Č.ú., ze dne 3. 10. 2001, čj. 2862/01, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným usnesením obecných soudů, jimiž došlo k zastavení řízení, vedeného proti stěžovatelce žalobcem městem K., stěžovatelka tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejích základních práv, zakotvených v čl. 36, čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka uvádí, že prováděla vyhledávání a průzkum výhradního ložiska nerostu-zlatonosné rudy v průzkumném území K., a to na základě povolení k provádění geologických prací, uděleného jí rozhodnutím Ministerstva hospodářství České republiky. Průzkum byl prováděn povrchovými a podpovrchovými vrtnými pracemi ze štoly N., nacházející se v katastrálním území K. Město podalo žalobu na odstranění staveb, vyklizení nemovitostí a určení, že stavby stěžovatelky jsou na jeho pozemcích, blíže specifikovaných v žalobním návrhu, umístěny v rozporu se zákonem. Z důvodu zpětvzetí návrhu žalobcem bylo řízení Okresním soudem v Klatovech zastaveno, přestože stěžovatelka se zastavením řízení z vážných důvodů nesouhlasila. Na základě jejího odvolání bylo tímto odvoláním napadené usnesení Krajským soudem v Plzni zrušeno a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Klatovech však stížností napadeným usnesením řízení opět zastavil a Krajský soud v Plzni je usnesením ze dne 27.9.2001 potvrdil. Podle přesvědčení stěžovatelky byla důvodem zpětvzetí návrhu obava žalobce ze zamítnutí jeho návrhu. Tím, že se soudy vyhnuly rozhodnutí o zamítnutí žaloby z důvodu, že žalobce město K. není vlastníkem dotčených pozemků a s ohledem na skutečnost, že žalobce odstranil část movitého a nemovitého majetku stěžovatelky z žalobou dotčených pozemků bez jakéhokoli rozhodnutí příslušného orgánu, bylo porušeno nejen její právo na soudní ochranu, ale bylo tak zasaženo i do jejího práva vlastnit majetek. Stěžovatelka proto byla nucena podat žalobu na náhradu škody. Z výše uvedených důvodů proto navrhuje, aby Ústavní soud stížností napadená usnesení obecných soudů zrušil.
Stěžovatelka dále uvádí, že výzvou Č.ú. ze dne 3. 10. 2001, čj. 2862/01, byla vyzvána k předložení plánu likvidace hlavního důlního díla - štoly N. v katastrálním území K., a to do 31. 10. 2001. Je toho názoru, že touto výzvou, která je zásahem jiného orgánu veřejné moci, došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst.3, čl. 3, čl. 4 , čl. 37, čl.38 a čl. 11 Listiny. Nesplnění výzvy by pro stěžovatelku znamenalo vysoké riziko sankčního postihu, spočívající v uložení pokuty. Stěžovatelka vytýká postupu Č.ú. i skutečnost, že tento úřad nezohlednil řadu probíhajících řízení a především pak přezkum rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ve věci odnětí povolení ke geologickým pracím, které je vedeno Vrchním soudem v Praze a jehož výsledek může zcela změnit její postavení. Z tohoto důvodu navrhuje, aby Ústavní soud jednak zakázal Č.ú. zahajovat řízení o likvidaci hlavního důlního díla - štoly N., v k. ú. K. a rovněž vydal předběžné opatření, jímž by bylo zmíněnému úřadu uloženo, aby nevynucoval vyhotovení a předložení plánu likvidace hlavního důlního díla štoly N. v k. ú. K.
V návaznosti na svá tvrzení pak stěžovatelka ve svém podání Ústavnímu soudu podrobně rozebírá své postavení jako účastníka řízení jak ve správním, tak v soudním řízení, zabývá se výkladem zákonů souvisejících s hornickou činností, jí prováděným geologickým průzkumem a upozorňuje na problémy, se kterými se při své podnikatelské činnosti setkává v souvislosti s přístupem příslušných orgánů v dané věci.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 6 C 242/96, Ústavní soud zjistil, že město K. podalo návrh na odstranění staveb, vyklizení nemovitostí, uvedení do původního stavu, neboť podle jeho přesvědčení stěžovatelka na jeho pozemcích umístila soubor staveb - zařízení staveniště k hornické činnosti bez jeho souhlasu, vstupovala na jeho pozemky neoprávněně a proti jeho vůli prováděla geologický průzkum a další činnosti související s tímto průzkumem.
Usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 29.9.2000, čj. 6 C 242/96-825, bylo řízení zastaveno podle ust. §96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu, přestože stěžovatelka se zpětvzetím návrhu nesouhlasila. Důvodem zpětvzetí návrhu byla skutečnost, že odpadl předmět řízení, když žalobce v rámci svépomoci na své náklady z předmětných pozemků zařízení staveniště odstranil, a tedy nedostatek pasivní legitimace na straně žalované stěžovatelky. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolání, ve kterém uvedla, že byla předmětnou žalobou poškozena, neboť postupem žalobce jí vznikla i hmotná škoda. Podle jejího přesvědčení je pro další vedená řízení, která byla přerušena ve vazbě na rozhodnutí v této věci, nutné jednoznačné rozhodnutí soudu, ze kterého vyplyne, buď z jakého důvodu se žaloba města zamítá, nebo z jakých důvodů se jí vyhovuje. Bez takového rozhodnutí se totiž nemůže domáhat náhrady škody. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5. 1. 2001, čj. 14 Co 851/2000-863, usnesení soudu I. stupně ve výroku o zastavení řízení zrušil s tím, že mu uložil, aby znovu posoudil, zda důvody nesouhlasu stěžovatelky se zpětvzetím návrhu jsou vážné. Okresní soud v Klatovech pak rozhodl dne 10. 5. 2001, čj. 6 C 242/96-956, tak , že řízení zastavil. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozhodnutím ze dne 27. 9. 2001, čj. 14 Co 573/2001-1044, usnesení soudu o zastavení řízení potvrdil. Ztotožnil se s právními závěry soudu I. stupně a konstatoval, že důvody nesouhlasu stěžovatelky se zpětvzetím návrhu nejsou vážné. V dané věci by bylo neekonomické a neúčelné pokračovat v řízení, neboť předmět sporu odpadl, když zařízení staveniště povolené k dočasnému užívání bylo žalobcem svépomocí odstraněno a ohledně vlastnictví k pozemkům i o náhradě škody se vedou na základě návrhu stěžovatelky dvě samostatná řízení.
Stěžovatelka podala proti usnesení Krajského soudu v Plzni dovolání, ve kterém namítala, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky usnesením z 26. 3. 2002, čj. 22 Cdo 431/2002-1131, toto dovolání z důvodu nepřípustnosti odmítl.
Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2002, čj. 7 A 43/99-92, Ústavní soud zjistil, že tímto rozhodnutím bylo zrušeno rozhodnutí ministra životního prostředí ČR ze dne 10. 3. 1999, čj. M/100065/99 SRK/138/R-813/99, a věc byla vrácena žalovanému Ministerstvu životního prostředí ČR k dalšímu řízení. Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR, ze dne 8. 12. 1998, čj.820/773/98, bylo rozhodnuto o odnětí povolení geologických prací pro vyhledávání a průzkum ložisek vyhrazeného nerostu zlatonosné rudy v průzkumném území K., vydaného stěžovatelce rozhodnutím Ministerstva hospodářství ČR ze dne 16. 3. 1993 pod čj. 520/685/93-73, jehož platnost byla prodloužena rozhodnutím Ministerstva hospodářství ČR ze dne 28. 2. 1994, čj. 332 875/94-73, do 31. 3. 1999. Důvodem pro odnětí povolení bylo opětovné porušování zákona ČNR č. 62/1988 Sb., o geologických pracích a o Č.ú., ve znění pozdějších předpisů. Proti zmíněnému rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad, o kterém rozhodl ministr životního prostředí tak, že rozklad zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu Ústavní soud zjistil, že důvodem pro zrušení byla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a nesprávný postup žalovaného orgánu při rozhodování o vznesené námitce podjatosti.
Z připojeného spisu Č.ú. Ústavní soud zjistil, že úřad přípisem ze dne 3. 10. 2001, zn. 2862/01, vyzval stěžovatelku ke splnění zákonné povinnosti, v němž konstatoval, že se skutečností trvalého zastavení provozu v hlavních důlních dílech spojuje §32 odst. 4 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (dále jen "horní zákon" ), v návaznosti na ustanovení §10 odst. 5 a 6 zákona ČNR č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o hornické činnosti"), povinnost vypracovat plán jejich likvidace, a to již před zastavením provozu v hlavním důlním díle. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka dosud nepožádala příslušný orgán státní báňské správy o povolení likvidace hlavního díla - štoly N., a tedy ani nepředložila plán likvidace, nerespektuje výše uvedená ustanovení citovaných zákonů, a z toho důvodu ji Č.ú. vyzývá, aby splnila povinnost vyplývající z příslušných ustanovení do 31. 10. 2001.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, připojených příloh a spisů dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat pouze za podmínky, jestliže navrhovatel tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda. Pojmovým vymezením "jiného zásahu orgánu veřejné moci", se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. III ÚS 62/95 ( ÚS, sv. 4, s. 243), když uvedl, že "ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii. Pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním, ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době svého trvání představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumu či jinému řízení." Za takovýto útok však nelze výzvu Č.ú. považovat, neboť nenaplňuje toto pojmové vymezení v žádné z jeho podmínek. V dané věci zaslanou výzvou zahájil tento úřad jako orgán vrchního dozoru orgánů státní báňské správy, jejichž povinností je vykonávání dozoru nad dodržováním horního zákona, zákona o hornické činnosti a předpisů vydaných na jejich základě, správní řízení, a to v době, kdy stěžovatelce bylo rozhodnutím Ministerstva životního prostředí, odňato povolení pro vyhledávání a průzkum ložisek vyhrazeného nerostu zlatonosné rudy v průzkumném území K. Je věcí stěžovatelky, aby své námitky a právní rozbory uplatnila v rámci zahájeného správního řízení, a využila tak možností, které jí k ochraně jejích práv skýtá zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů. V případě, že v rámci správního řízení nebude mít úspěch a bude jí uložena pravomocným rozhodnutím pokuta, může se domáhat ochrany svých práv u příslušného soudu, neboť podle dosud platné právní úpravy jde
o rozhodnutí, které není vyňato z přezkumu podle hlavy druhé, části páté občanského soudního řádu. Na základě výše uvedeného nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že uvedeným postupem Č.ú. nedošlo k tvrzenému zásahu do vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny, a nelze jej hodnotit jako postup překračující meze ústavnosti z pohledu namítaného porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst.3, čl. 3, čl. 4 , čl. 37, čl.38 Listiny .
Podstatou ústavní stížnosti, pokud se týká rozhodnutí obecných soudů, je nespokojenost stěžovatelky s právními závěry soudů. Ústavnímu soudu však přezkum věcné správnosti či legality nepřísluší, nedošlo-li zároveň k porušení základních práv a svobod. V dané věci bylo rozhodnuto o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu žalobcem. Podle ustanovení §96 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. žalobce může vzít za řízení zpět návrh na zahájení řízení, a to z části nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zastaví. Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Zatímco zákon žalobci výslovně neukládá, aby zpětvzetí návrhu zdůvodnil, vážné důvody musí prokázat ten, kdo se zpětvzetím návrhu nesouhlasí, a nese tak i nepříznivé následky, pokud své tvrzení neprokáže. Vážné důvody, které opravňují nesouhlas se zpětvzetím návrhu, spočívají zpravidla v tom, že žalovaný má právní nebo jiný, například morální, ekonomický, zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto. Jak vyplývá ze stížností napadených rozhodnutí i z řízení předcházejícího, obecné soudy vážnost důvodů stěžovatelčina nesouhlasu zkoumaly a v rámci svých rozhodnutí se s jejími námitkami odpovídajícím způsobem vypořádaly. Podstatnou je i okolnost, že o případných nárocích a tvrzeních stěžovatelky jsou vedena na základě jejích návrhů samostatná řízení. Protinávrh stěžovatelky na určení vlastnictví v návrhu specifikovaných pozemků byl usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 10. 5. 2001, čj. 6 C 242/96-954, vyloučen k samostatnému řízení. Toto usnesení nabylo právní moci dne 11. 6. 2001. Žaloba stěžovatelky na plnění - náhradu škody žalovaným městem K. je vedena pod sp. zn. 6 C 101/2001 u Okresního soudu v Klatovech. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny, ani tvrzený zásah stěžovatelky do jejího vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny, takže ústavní stížnost proto není ani v této části důvodná.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. září 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu