ECLI:CZ:US:2002:4.US.711.01
sp. zn. IV. ÚS 711/01
Usnesení
IV. ÚS 711/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti společnosti C., zastoupené JUDr. J.V., proti rozhodnutí Prezidia Státního zemědělského intervenčního fondu ze dne 4. 10. 2001, reg.č. 571/01/11/odv., rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu ze dne 27. 7. 2001, reg. č. 571/01/11, a návrhu na zrušení §12 odst. 4 písm d) zák. č. 256/2000 Sb., a návrhu na zrušení nařízení vlády č. 114/2001 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mu byla stanovena individuální produkční kvóta cukru ve výši 11 118,9 tun na kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005. Ústavní stížnost spojuje s návrhem na zrušení ust. §12 odst. 4 písm. d) zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů, a návrhem na zrušení nařízení vlády č. 114/2001 Sb., o stanovení produkčních kvót cukru na kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005.
Z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, včetně napadených rozhodnutí, Ústavní soud ověřil, že stěžovateli byla na jeho žádost, podanou dle ust. §5 nařízení vlády č. 114/2001 Sb., Státním zemědělským intervenčním fondem (dále jen "SZIF") postupem dle §7 odst. 1 až 4 citovaného nařízení vlády stanovena individuální produkční kvóta cukru ve výši 11 118,9 tun na kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005.
Odvolání stěžovatele, v němž nesouhlasil s výší stanovené kvóty, odvozené ze stanoviska SZIF, který hodnotil stěžovatelem předloženou smlouvu, uzavřenou se správcem konkurzní podstaty úpadce U., kterou bylo na stěžovatele převedeno právo vykazovat jako svoji výrobu cukr, v množství vykázaném orgánům státní správy společností U. v letech 1996-1997, jako absolutně neplatný právní úkon (pozn. vyrobené množství cukru v tunách je skutečností, která nemůže být předmětem převodu, ani nebyl doložen souhlas soudu k uskutečnění prodeje mimo dražbu dle §27 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb.), a při stanovení kvóty tak vzal za prokázané pouze množství cukru, vyrobené stěžovatelem v období od 1. 9. 2000 do 28. 2. 2001, bylo zamítnuto. V odůvodnění odvolacího orgánu bylo mimo potvrzení správnosti výpočtu příslušné kvóty rovněž uvedeno, že nebyl shledán důvod pro vyhovění žádosti stěžovatele o přerušení řízení dle §29 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb.,, z důvodu podání žaloby o určení platnosti smlouvy uzavřené se správcem konkurzní podstaty úpadce U., a.s., neboť nebylo prokázáno, že žaloba byla skutečně příslušnému soudu podána. Žádosti stěžovatele o informace ohledně údajů o souhrnu průměrných ročních výrob cukru jednotlivých žadatelů o kvóty pak nebylo vyhověno s odkazem na to, že údaje předkládané jednotlivými žadateli v rámci řízení, jehož výsledkem jsou individuální správní rozhodnutí, mají charakter obchodního tajemství podle §17 obch. zák., a požívají tedy ochrany podle tohoto zákona. Žadateli, který nebyl v jednotlivých případech účastníkem řízení, proto nemohlo být umožněno seznámit se s podklady ostatních žadatelů.
V ústavní stížnosti stěžovatel rozvádí důvody, pro které považuje příslušné právní předpisy, kterými je upravena daná problematika, za předpisy odporující Listině základních práv a svobod a Ústavě ČR a zdůrazňuje, že současná právní úprava umožňuje vládě při stanovení produkčních kvót libovolný, ničím neregulovaný, neomezený, jakkoliv závažný zásah do práva svobodně podnikat a dále připouští možnost i extrémně nepřiměřeného zásahu do tohoto práva, když státní moci umožňuje neomezeně určovat, jakým způsobem mohou jednotliví producenti s vyrobenou produkcí, již omezenou kvótou, nakládat. Snahou stěžovatele je, aby právní úprava postupu rozdělení celé národní produkční kvóty jednotlivým producentům (žadatelům o kvótu) byla velmi přesná a připustila jen velmi malou možnost volného uvážení při rozhodování správního orgánu a téměř žádnou možnost různého výkladu pojmů a norem.
Ve vztahu k napadeným rozhodnutím stěžovatel uvádí obdobné argumenty jako v uplatněném odvolání proti rozhodnutí SZIF a zdůrazňuje nesprávnost a nepřezkoumatelnost stanovené kvóty, v nemožnosti seznámit se s údaji o souhrnu průměrných ročních výrob cukru jednotlivých žadatelů o kvóty spatřuje postup, který je v rozporu se zásadou rovného přístupu ke všem žadatelům, stanovenou v ust. §12 odst. 6 písm. a) zák. č. 256/2000 Sb., a ze skutečnosti, že správní úřad nepřerušil řízení do doby rozhodnutí soudu o platnosti smlouvy, uzavřené se správcem konkurzní podstaty úpadce U., a.s., dovozuje porušení ust. §3 odst. 1 až 4, §32 odst.1 a §34 odst. 6 zák. č.71/1967 Sb.
V ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom, že dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, domnívá se však, že stížnost podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť napadená právní úprava se dotýká všech subjektů podnikajících v oblasti výroby cukru. Navíc lze důvodně předpokládat, že soudní vyřízení návrhu na přezkum zákonnosti napadeného rozhodnutí bude ukončeno se značným časovým odstupem, nejdříve v roce 2002, a navrhuje proto, aby Ústavní soud využil svého práva daného mu ust. §75 odst. 2 písmeno a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a přijetí ústavní stížnosti neodmítl.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal ústavní stížnost z hlediska splnění podmínek její přípustnosti, stanovených v ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení, a z hlediska možnosti využití postupu dle ust. §75 odst. 2 písm. a) cit. zák., dle kterého Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, jestliže tato svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Dospěl přitom k shodným závěrům jako v obdobné věcí, týkající se totožné problematiky, vedené u Ústavního soudu pod sp.zn. III.ÚS 659/01, od nichž nemá důvod se odchylovat a které zde rovněž uvádí.
Napadené rozhodnutí Prezidia Státního zemědělského intervenčního fondu je nepochybně rozhodnutím orgánu veřejné správy, které není ze soudního přezkumu vyňato a které lze napadnout správní žalobou. Danou situaci je proto nutno posuzovat tak, že stěžovatel nevyužil procesní prostředek podle části páté občanského soudního řádu, v níž je upravena instituce správního soudnictví, a tedy dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je proto ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Pokud jde o návrh stěžovatele, aby Ústavní soud postupoval ve smyslu ust. §75 odst. 2 písmeno a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a neodmítl přijetí ústavní stížnosti, Ústavní soud poukazuje na svá předchozí rozhodnutí (např. Pl. 15/96, III.ÚS 16/96), podle kterých skutečnost, že určité rozhodnutí podstatně přesahuje zájmy stěžovatele, je nutno spatřovat v požadavku obecného dosahu rozhodnutí v dané věci. Posouzení jeho naplnění závisí na akcentu, jejž Ústavní soud klade na obecné důsledky rozhodnutí o dotčeném základním právu či svobodě. Navrhovatel napadl svou ústavní stížností rozhodnutí Prezídia Státního zemědělského intervenčního fondu, které je individuálním správním rozhodnutím, jímž se navrhovateli přiznává cukerní kvóta v přesně stanovené výši. Toto rozhodnutí je rozhodnutím o konkrétních právech konkrétního subjektu a není ani formulováno jako precedentní a nevyplývají z něj, podle přesvědčení Ústavního soudu, žádné obecné závěry. Podle přesvědčení Ústavního soudu takové rozhodnutí nepřesahuje podstatně vlastní zájmy stěžovatele. Námitky, týkající se postupu správních orgánů, údajně porušujících uvedená ustanovení správního řádu, jsou pak námitkami vážícími se výhradně ke konkrétnímu případu, jejichž oprávněnost přísluší posoudit obecnému soudu. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustnou odmítl.
K návrhu na zrušení ustanovení §12 odst. 4 písm. d) zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů, a nařízení vlády č. 114/2001 Sb., o stanovení produkčních kvót cukru na kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005, pak Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu §74 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Návrh na zrušení právního předpisu tzv. sdílí osud ústavní stížnosti a je možné se jím meritorně zabývat, pouze pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. III.ÚS 101/95).
Ústavní soud proto i spojené návrhy na zrušení §12 odst. 4 písm. d) zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů, a nařízení vlády č. 114/2001 Sb., o stanovení produkčních kvót cukru na kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. b), ustanovení §43 odst. 1 písm. c) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu