ECLI:CZ:US:2002:4.US.716.01
sp. zn. IV. ÚS 716/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Ing. J.K., zastoupeného JUDr. I.H., proti rozhodnutí FŘ ze dne 24. 10. 2001, č.j.: FŘ-8317/13/01, spojené s návrhem na zrušení části ust. §54 odst. 3 věta prvá zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně slov "nejpozději však před uplynutím lhůty, ve které zaniká právo daň vyměřit nebo doměřit.", takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 12. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí FŘ ze dne 24. 10. 2001, č.j.: FŘ-8317/13/01, kterým byla zamítnuta jeho žádost o povolení obnovy řízení ukončeného rozhodnutím téhož finančního ředitelství ze dne 7. 4. 1997, č.j.: FŘ-1817/3/97, o odvolání proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 1996. Žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že nebyla splněna podmínka stanovená v §54 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů ("daňový řád"), že žádost musí být podána nejpozději před uplynutím lhůty, ve které zaniká právo daň vyměřit nebo doměřit. Tato tříletá lhůta běžela od konce roku 1997, a uplynula dnem 31. 12. 2000; nelze ji prodloužit, ani povolit navrácení v předešlý stav.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval dosavadní průběh řízení a vyjádřil názor, že důvody pro obnovu řízení, stanovené v §54 odst. 1 daňového řádu, by měl mít každý subjekt možnost uplatnit kdykoliv ve stanovené subjektivní lhůtě, že by tedy neměl být vázán lhůtou objektivní. Stávající právní úprava obsažená v cit. ustanovení daňového řádu je dle jeho přesvědčení neústavní a představuje výrazný zásah do práv účastníků řízení. Zasahuje významně do osobní sféry účastníka, odnímá mu účinnou ochranu práva a je pouhým formalismem, nikoliv prostředkem skutečného nalezení pravdy a spravedlnosti, čímž je současně v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení části ust. §54 odst. 3 věta prvá zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně slov "nejpozději však před uplynutím lhůty, ve které zaniká právo daň vyměřit nebo doměřit.", neboť je přesvědčen, že toto ustanovení je neústavní.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje veškeré formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, platebním výměrem F.ú. ze dne 13. 5. 1996, č.j. 2460/2.1./MAR/3287, byla stěžovateli vyměřena daň částkou 74.144,- Kč, a současně nebyl přiznán odpočet daně z přidané hodnoty za měsíc leden 1996 ve výši 2,073.770,- Kč. Odvolání stěžovatele FŘ zamítlo rozhodnutím ze dne 9. 4. 1997, č.j. FŘ-1817/3/97. Za této situace měl stěžovatel možnost využít svého ústavního práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny, měl-li zato, že uvedenými správními rozhodnutími byl na svých právech zkrácen. Pokud se tohoto práva stanoveným postupem, tj. postupem dle části páté, hlavy druhé o.s.ř., nedomáhal, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Je evidentní, že stěžovatelem opomenutý postup nemůže být nahrazen cestou ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věci obnovy řízení, navíc ústavní stížností, postrádající jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentaci. Jak dal Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně najevo, nechápe ústavní stížnost jako prostředek, kterým by stěžovateli měla být uvolněna cesta k dalšímu obhajování jeho práv v situaci, kdy v důsledku vlastního opomenutí či pochybení nevyužil prostředky adekvátní k ochraně práv. Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů (jiných orgánů veřejné moci), která jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilá zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod. Není sporu o tom, že napadené rozhodnutí finančního ředitelství takového zásahu samo o sobě schopné není. Přijetí výkladu, že se jedná o meritorní rozhodnutí o právech a povinnostech, by ve svých důsledcích znamenalo, že se daňovému subjektu otevírá možnost nedbat o ochranu svých práv a nevyužít prostředků, které jsou určeny ke zvrácení rozhodnutí o vyměření daně (odvolání, správní žaloba).
Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nezabýval se Ústavní soud návrhem stěžovatele na zrušení specifikované části daňového řádu, který, obdobně jako ústavní stížnost samotná, kromě tvrzení o neústavnosti, není podložen jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentací.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle ust. §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu