ECLI:CZ:US:2002:4.US.717.01
sp. zn. IV. ÚS 717/01
Usnesení
IV. ÚS 717/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. M.P., zastoupeného JUDr. V.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Co 95/2001, ze dne 20. 9. 2001, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a ČR - MV a A.L., zastoupeného JUDr. J.K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, rozsudkem Krajského soudu v Plzni, čj. 19 C 31/2000-49, ze dne 14. 2. 2001, byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu osobnosti, ve které se domáhal po prvním žalovaném České republice - MV - písemné omluvy za to, že vyšetřovatel O.ú.v., Policie ČR ve své žádosti o vydání návrhu vzetí stěžovatele do vazby ze dne 30. 6. 1999 bez dostatečného prověření použil nepravdivé informace poskytnuté telefonicky druhým žalovaným, že má stěžovatel již asi týden vízum pro sebe a pro celou svou rodinu, a že chce vycestovat z republiky i s celou rodinou. Po druhém žalovaném A.L. se pak v této žalobě stěžovatel domáhal písemné omluvy za to, že dne 30. 6. 1999 sdělil zástupci ředitele O.ú.v. Policie ČR pod smyšleným jménem P., že stěžovatel, kterého úřad vyšetřování stíhá, má již asi jeden týden vízum pro celou rodinu, a že chce vycestovat z republiky s celou rodinou, a tato informace byla nepravdivá. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem, sp. zn. 1 Co 95/2001, ze dne 20. 9. 2001, rozhodnutí soudu I. instance potvrdil. Stěžovatel pak podal v dané věci dovolání, které však Nejvyšší soud ČR usnesením, sp. zn. 28 Cdo 95/2002, ze dne 29. 1. 2002, odmítl s tím, že neshledal, že by v daném případě šlo o právní otázky, jež by ze strany Nejvyššího soudu ČR nebyly dosud vyřešeny, nebo že by šlo o otázku, kterou by řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem. Současně s dovoláním podal stěžovatel i předmětnou ústavní stížnost, aby tak neztratil lhůtu pro její podání.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, zaručované v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a rovněž práva zakotvená v čl. 10 Listiny. Z podrobného zdůvodnění ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel v podstatě nesouhlasí s právním názorem obecného soudu, že nezáleží na přesném znění oznámení učiněného druhým žalovaným, neboť právě přesné znění oznámení slouží orgánům činným v trestním řízení k tomu, aby posoudily, zda jsou či nejsou dány důvody vazby. Právě konkrétní obsah informace a její konkrétní záznam měl být, podle něj, s ohledem na znění ustanovení §67 tr. ř. ("konkrétní skutečnosti"), rozhodující pro to, zda na jeho podkladě mohlo či nemohlo dojít k dalším krokům Policie ČR. Stěžovatel dále nesouhlasí s argumentací vrchního soudu, že se žalovaný nedopustil neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatele, neboť oznámení bylo učiněno v rámci výkonu práva podávat stížnosti, oznámení či podněty podle ustanovení §1 vyhl. č. 150/1958 Ú.l. Stěžovatel v této souvislosti klade otázku postavení této vládní vyhlášky v systému českého práva a zvláště jejího vztahu k Listině a předkládá svůj pohled na tuto otázku. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem vrchního soudu vysloveným v odůvodnění jeho rozhodnutí, že "nelze souhlasit se žalobcem (stěžovatelem), že předmětem ´oznámení´ a předmětem podnětu k podání návrhu na vzetí občana do vazby mohou být jen pravdivé skutečnosti, neboť v takovém případě by byl výkon práva podávat oznámení výrazně omezen, ne-li zcela vyloučen". Poukazuje na to, že v řízení o ochraně osobnosti platí podle jeho názoru zásada, že žalobce prokazuje zásah do svých osobnostních práv, zatímco žalovaný je povinen prokázat pravdivost, oprávněnost a přiměřenost takového zásahu, o což se však druhý žalovaný ani nepokusil, což je podtrženo skutečností, že odmítl vypovídat před soudem I. stupně. Stěžovatel akceptuje v procesu vzetí do vazby právo vyšetřovatele podat podnět státnímu zastupitelství k podání návrhu na vzetí do vazby, právo státního zastupitelství podat návrh a právo soudce rozhodnout o vzetí do vazby, nemůže však akceptovat, že by kterékoli z takových podnětů mohlo obsahovat nepravdivé údaje. Orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v dané věci v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., tedy postupem, který chrání práva obviněného, neboť vyšetřovatel neprověřil potřebným způsobem pravdivost oznámení druhého žalovaného, nekriticky ho přejal, přestože měl možnost využít zákonné lhůty k zadržení k prověrce pravdivosti údajů, které mu byly poskytnuty. S ohledem na tyto a další důvody stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí vrchního soudu zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 19 C 31/2000, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního soudu v Praze a obou vedlejších účastníků.
Ve svém vyjádření Vrchní soud v Praze odkazuje v plné rozsahu na svůj rozsudek, sp. zn. 1 Co 95/2001, ze dne 20. 9. 2001.
První vedlejší účastník ČR - MV, se ve svém vyjádření v plném rozsahu připojil k závěrům obou obecných soudů, včetně soudu dovolacího, a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí. K argumentaci stěžovatele v ústavní stížnosti konstatuje, že veškeré jím tvrzené porušení práva na spravedlivý proces spočívá evidentně pouze v tom, že soud jeho žalobě nevyhověl. Předmětem řízení byla ochrana jeho osobnosti a nikoliv otázka vztahu letité vládní vyhlášky č. 150/1958 Ú.l. k Listině, není tedy zcela zřejmé, proč by se právě jí měl Ústavní soud v tomto řízení zabývat. Stěžovatel nepřímo konstruuje jakési fiktivní ústavně zaručené subjektivní právo na to, aby veškerá sdělení o každém subjektu ze strany všech ostatních byla za všech okolností pouze a výlučně jenom pravdivá, neřku-li ověřená a jím schválená. Tím by ovšem bylo popřeno nejen právo na literární, uměleckou a jinou nadsázku, ale i právo na vědeckou nebo politickou polemiku, občanskou a morální kritiku a dále např. i právo vyslovit o někom pouhé podezření z čehokoliv, právo sdělovat vlastní názory a domněnky, pronášet hodnotící úsudky a mínění atd. Rozhodující význam připisuje stěžovatel přesnému znění anonymního telefonátu A.L. Tento telefonát, bez ohledu na doslovnou přesnost jeho znění a dokumentace, však sehrál pouze úlohu určitého signálu k další činnosti vyšetřovatele v rámci jeho zákonných úředních povinností. Protože v danou chvíli hrozilo nebezpečí z prodlení, postupoval vyšetřovatel dále tak, jak mu ukládá zákon, a vypracoval podnět státnímu zástupci k podání návrhu na vzetí obviněného stěžovatele do vazby, kterému soud vyhověl. Soudu bylo při rozhodování o vazbě známo, jak se věci se stěžovatelovým vízem mají, z odůvodnění jeho rozhodnutí se podává, že předmětná informace nebyla jediným ani hlavním podkladem pro rozhodnutí o vazbě. V závěru vyjádření proto první vedlejší účastník navrhuje, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl.
Druhý vedlejší účastník A.L. ve svém vyjádření uvádí, že věc byla již třikráte projednána českými soudy, které vyvodily naprosto shodné závěry nedávající stěžovateli za pravdu. Všechny tři soudy velmi přesvědčivě vyložily, proč považují návrhy stěžovatele za nedůvodné, a druhý vedlejší účastník se s nimi zcela ztotožňuje a pro stručnost svého stanoviska na ně odkazuje. Ústavní stížnost pak považuje za zcela nedůvodnou a je přesvědčen, že soudy rozhodly věcně i právně zcela v souladu se zákonem. Vzhledem ke své osobě podotýká, že v žádném směru nechtěl stěžovatele poškodit a své oznámení v podobě, kterou od počátku uvádí, učinil proto, že to považoval za svoji občanskou povinnost. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že meritum ústavní stížnosti, která směřuje pouze proti rozhodnutí o odvolání Vrchního soudu v Praze, spočívá v nesouhlasu stěžovatele s argumentací, kterou tento soud odůvodnil své rozhodnutí, jímž potvrdil prvoinstanční rozhodnutí Krajského soudu v Plzni.
Jak je patrno z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 19 C 31/2000, soud I. stupně ve svém rozsudku, jímž návrh stěžovatele zamítl, vycházel ze zjištění, že dne 28. 6. 1999 bylo proti stěžovateli vzneseno obvinění pro trestný čin poškozování věřitele dle §256 odst.1 písm. c), odst. 4 tr. zákona, a na základě anonymního telefonátu dne 30. 6. 1999, jehož původcem, jak bylo následně zjištěno, byl druhý žalovaný, provedl vyšetřovatel šetření ke zjištění, zda stěžovatel má možnost vycestovat mimo území ČR, a na základě tohoto šetření podal návrh na vzetí stěžovatele do vazby, z níž pak byl stěžovatel propuštěn rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 8. 1999. Soud dospěl k závěru, že bez ohledu na konkrétní znění informace poskytnuté druhým žalovaným vyšetřovateli, nedošlo ze strany žalovaných k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele, když první žalovaný, resp. orgány činné v trestním řízení, prováděl všechny úkony v trestním řízení vedeném proti stěžovateli v souladu se zákonem, a nemohl tak jimi zasáhnout do jeho osobnostních práv a anonymní oznámení druhého žalovaného pak z objektivního pohledu nebylo způsobilé osobnostní práva stěžovatele narušit, neboť bylo pouze impulsem orgánům činným v trestním řízení.
O odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku soudu I. stupně pak rozhodoval Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem, jímž byl rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrzen, když, jak je patrno z odůvodnění odvolacího soudu, se tento se zjištěními učiněnými soudem I. stupně i jeho závěry v podstatě ztotožnil, i když tento soud, pokud jde o druhého žalovaného, vycházel, pokud jde o obsah jeho oznámení, z úředního záznamu ze dne 30. 6. 1999.
Ústavní soud po seznámení se se skutkovými okolnostmi souzené věci, tak jak je shromáždil prvoinstanční soud, považuje tyto za dostatečné pro posouzení dané věci, kdy k učiněným závěrům postačuje argumentace, kterou k nim snesl soud I. stupně. Ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho osobnostních práv ze strany prvního žalovaného Ústavní soud odkazuje na ustálenou soudní judikaturu, podle níž je neoprávněnost zásahu do osobnostních práv vyloučena tehdy, postupují-li orgány činné v trestním řízení v průběhu trestního stíhání obviněného v mezích zákona, přitom oprávněnost trestního stíhání nelze poměřovat konečným výsledkem trestního řízení, nýbrž jen podmínkami pro trestní stíhání stanovenými zákonem. Jak již uvedl odvolací soud ve svém rozhodnutí, zabývat se důvodností či nedůvodností vzetí stěžovatele do vazby pak nepřísluší soudu v řízení o ochranu osobnosti, ale toliko orgánům činným v trestním řízení. Ty také rozhodnutím Krajského soudu v Plzni stěžovatele z vazby propustily. Ani v poměru k jednání druhého žalovaného neshledal Ústavní soud důvod pro svůj zásah. V tomto směru je možno odkázat, stejně jak to učinil i dovolací soud ve svém odmítavém rozhodnutí, na soudní judikaturu, podle níž neoprávněným zásahem do práv chráněných ustanoveními §11 a násl. obč. zák. nejsou projevy, které podle obsahu, formy a cíle je možné považovat za upozornění, podněty nebo žádosti o objasnění a prošetření určitých okolností, byly-li učiněny v prostředí oprávněném věc řešit (Sborník III Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980). Aniž pak bylo třeba zabývat se námitkami stěžovatele vztahujícími se k hodnocení vyhlášky č. 150/1958 Ú.l., je třeba v této věci považovat za podstatné to, že druhý žalovaný své oznámení (odhlédnuto již od toho, že přesnost úředního záznamu o něm učiněného zpochybnil) učinil orgánům činným v trestním řízení, tedy orgánům podle zákona oprávněným, se takovými podněty zabývat, na nichž a jejich odpovědnosti pak již bylo obsah tohoto oznámení prověřit. Závěrům obecných soudů o tom, že jednáním obou žalovaných nebylo zasaženo do osobnostních práv stěžovatele, tak nelze podle přesvědčení Ústavního soudu vytýkat protiústavnost.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu