ECLI:CZ:US:2002:4.US.722.01
sp. zn. IV. ÚS 722/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti R., zastoupené Mgr. V.M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2001, čj. 28 Ca 94/2000-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 12. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2001, čj. 28 Ca 94/2000-38, kterým byla zamítnuta její žaloba o přezkoumání rozhodnutí CŘ ze dne 21. 7. 1999, sp. zn. 8854/99-01/8, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí C.ú. ze dne 7. 4. 1999, čj. TR-0-35/99. Posledně uvedeným rozhodnutím jí byla uložena pokuta 70.000,- Kč za celní přestupek podle ust. §293 písm. d) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, jehož se dopustila tím, že v příslušné jednotné celní deklaraci uvedla nesprávnou položku celního sazebníku, čímž došlo ke krácení cla a daně z přidané hodnoty.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, právo na spravedlivý proces a princip rovnosti práv účastníků řízení, přičemž poukázala na čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 96 Ústavy České republiky ("Ústava"). Uvedla, že její právní předchůdce v průběhu let 1993 až 1997 dovezl ze zahraničí k výkonu své podnikatelské činnosti 17 motorových vozidel. S ohledem na to, že zařazení vozidla pod položku, resp. podpoložku, celního sazebníku nebylo jednoznačné a výklad celního sazebníku neměla k dispozici, vozidlo vždy bylo předvedeno celníkovi C.ú. před předložením celního prohlášení. Následnou kontrolou dne 10. 11. 1998 C.ú. dospěl k závěru, že všechna dovezená vozidla byla pod položku celního sazebníku zařazena nesprávně, což bylo důvodem pro uložení pokuty za celní delikt, a vydání dodatečného platebního výměru na clo a daň z přidané hodnoty. Stěžovatelka tvrdí, že Městský soud v Praze při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu pochybil, když se řídil nesprávným právním názorem, opřeným o nesprávný výklad ustanovení §105 odst. 4, §104 odst. 1 písm. d) a e) a §127 odst. 1 až 3 celního zákona a dále, že v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení před soudem akceptoval námitku žalovaného celního ředitelství, že vozidlo nebylo v celním prohlášení popsáno tak, aby to umožnilo jeho identifikaci a kontrolu správnosti zařazení do podpoložky celního sazebníku, ačkoliv důvodem pro uložení sankce za celní delikt bylo nesprávné zařazení vozidla do položky celního sazebníku. Stěžovatelka je toho názoru, že za správnost zařazení zboží do podpoložky celního sazebníku a stanovení celní sazby odpovídá celní úřad, neboť se jedná o náležitosti rozhodnutí o propuštění zboží do navrženého režimu. Tento právní názor údajně zastávají i některé soudy, přičemž poukázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 1999 ve věci sp. zn. 22 Ca 409/98, uveřejněný v Bulletinu advokacie č. 5/2000 na str. 75. Za nesprávné nebo nepravdivé údaje ve smyslu §293 písm. d) celního zákona, za něž odpovídá deklarant, lze považovat dle jejího názoru pouze ty, jež se týkají zboží samotného (např. jeho kvality, množství, ceny).
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na své vyjádření podané k jiné ústavní stížnosti v podobné věci stěžovatelky, týkající se jeho rozsudku sp. zn. 28 Ca 91/2000, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 719/01. V tomto vyjádření mj. uvedl, že projednával celkem 17 žalob stěžovatelky proti rozhodnutím celních orgánů, kterými byla stěžovatelce uložena sankce za celní delikt podle §293 písm. d) celního zákona. Pokud by zboží v odstavci 31 jednotné celní deklarace bylo stěžovatelkou řádně popsáno, ale v odstavci 33 nesprávně zařazeno, dověděly by se celní orgány o porušení zákona, tj. o uvedení nesprávné položky celního sazebníku stěžovatelkou v odstavci 33, již přijetím jednotné celní deklarace. Protože však stěžovatelka zboží v odstavci 31 dostatečně nepopsala, dověděly se celní orgány až při následné kontrole o jaké zboží se skutečně jednalo, a tím i o tom, že nebylo stěžovatelkou zařazeno pod správnou položku celního sazebníku. Soud se zabýval i námitkou, že zboží bylo zařazeno po konzultaci s celním úřadem a že celník vozidlo před podáním celního prohlášení viděl. Tuto námitku zhodnotil jako neprůkaznou a konkrétními důkazy nepodloženou. Nelze proto dle názoru soudu hovořit o porušení rovnosti práv účastníků řízení před soudem. Je toho názoru, že právo na spravedlivý proces nebylo porušeno, neboť nezaručuje úspěch v soudním sporu. Věc stěžovatelky byla projednána veřejně, v její přítomnosti, soud se jí podrobně zabýval, vypořádal se se všemi žalobními námitkami a svůj právní názor vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku. Nesouhlas stěžovatelky s právním názorem soudu není porušením práva na spravedlivý proces. Z uvedených důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
CŘ, jako vedlejší účastník, v odpovědi na žádost o vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že názor na věc vyjádřilo ve svém rozhodnutí a že názor Městského soudu v Praze považuje za správný.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 94/2000, správní spis CŘ, sp. zn. 8854/99-01/8 a originál předmětné celní deklarace, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení stěžovatelky o nezákonnosti napadeného rozsudku správního soudu a správních aktů jemu předcházejících, z čehož pak dovozuje porušení svého ústavně zaručeného základního práva obrátit se na nezávislý a nestranný soud, s žádostí o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Dle přesvědčení Ústavního soudu uvedené tvrzení stěžovatelky obsahuje zjevný rozpor, neboť je evidentní, že k porušení základního práva na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy by došlo tehdy, kdyby jí v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny byla odepřena možnost domáhat se tohoto svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu nebo zůstal bez zákonného důvodu nečinným, což se v jejím případě nestalo. Skutečnost, že správní soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Pokud tedy jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem správního soudu byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdila-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tím, že správní soud v její tvrzené věci dospěl k jinému právnímu názoru, než je názor stěžovatelky, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry správního soudu a v důsledku toho stěžovatelku odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny.
Pokud jde o poukaz stěžovatelky na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 1999, ve věci sp. zn. 22 Ca 409/98, je Ústavní soud toho názoru, že posouzení toho, zda specifikace předmětného motorového vozidla, uvedená v odstavci 31 celní deklarace, je dostačující k tomu, aby umožnila řádnou kontrolu správnosti zařazení zboží do odpovídající podpoložky celního sazebníku, je výlučnou záležitostí správního soudu.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že se ztotožnil s právním názorem Městského soudu v Praze vyjádřeným v napadeném rozsudku, tedy že celní orgány se dozvěděly o tom, že stěžovatelka porušila povinnost vyplývající z celních předpisů, tedy že nesprávně zařadila zboží do podpoložky celního sazebníku, až následnou kontrolou dne 10.11.1998, a že je tedy zachována jednoletá lhůta pro uložení sankce za celní delikt. Z vyžádaného originálu celní deklarace vyplývá, že byla předložena C.ú. dne 7.11.1995, opatřena úředním razítkem a že zboží bylo propuštěno do navrženého režimu. Na listu E celní deklarace není vyznačeno, že by celní úřad provedl dne 7.11.1995 celní kontrolu, není tedy možno tvrdit, že by se celní orgány již dne 7.11.1995 dověděly o tom, že by stěžovatel porušil či nesplnil povinnost uloženou mu celními předpisy. To se dověděly až následnou kontrolou obchodních dokladů dne 10.11.1998, a proto ve shodě s ustanovením §293 písm. d) celního zákona uložily sankci rozhodnutím, jež nabylo právní moci dne 27. 7. 1999. Jednoroční lhůta pro uložení sankce byla tedy zachována. Zmocnění k provádění následné kontroly plyne z ustanovení §127 celního zákona. Celní orgány tak postupovaly zcela ve shodě s právní úpravou.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu