ECLI:CZ:US:2002:4.US.725.01
sp. zn. IV. ÚS 725/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Miloše Holečka ve věci ústavní stížnosti ing. V.K., zastoupeného JUDr. J.H., proti rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 25.9.2001 č.j. 24 Co 300/2001-103 a Okresního soudu v Nymburce ze dne 20.11.2000 č.j. 11 C 665/2000-72 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností doručenou dne 18.12.2001 domáhal zrušení rozsudků Krajského soudu v Praze ze dne 25.9.2001 č.j. 24 Co 300/2001-103 a Okresního soudu v Nymburce ze dne 20.11.2000 č.j. 11 C 665/2000-72, jimiž byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení 12 000 Kč s příslušenstvím. V návrhu na zahájení řízení tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"), tj. ustanoveních, která svojí povahou spadají do právního institutu práva na spravedlivý proces a zaručují právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Uvedl, že nejen obecné soudy, ale i správní orgány v jeho případě postupovaly v rozporu se spravedlností a se skutkovým stavem věci.
Krajský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti lapidárně odkázal na odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že ve stížnosti nejsou uváděny žádné konkrétní námitky, k nimž by bylo potřeba se vyjadřovat.
Okresní soud v Nymburce se soustředil na ta z tvrzených porušení základních práv, která byla předmětem řízení. Proto poukázal na skutečnost, že v řízení o vydání bezdůvodného obohacení musí žalobce tvrdit, jak se žalovaná na jeho úkor obohatila a v jaké výši, přičemž tato tvrzení musí prokázat. S ohledem na samotnou koncepci žaloby bylo pro žalobce obtížné unést břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Navrhl, aby Ústavní soud stížnost v celém rozsahu zamítl.
Vedlejší účastnice, ač k tomu byla vyzvána, se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, tj. napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatu tvoří problematika důkazní povinnosti a důkazního břemene ve vazbě na hmotně právní úpravu předpokladů vydání bezdůvodného obohacení.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal toho, aby soud prvního stupně uložil žalované (nyní vedlejší účastnice), povinnost zaplatit mu 12 000 Kč s příslušenstvím, jako bezdůvodné obohacení, které jí vzniklo na jeho úkor užíváním původně společného bytu. Okresní soud v Nymburce jeho žalobu zamítl, když dovodil, že neprokázal vznik a výši majetkového prospěchu, o který se měla žalovaná na jeho úkor obohatit. Proti rozsudku soudu prvního stupně se stěžovatel odvolal a odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Přitom poukázal především na správnost skutkových závěrů soudu prvního stupně, který k nim dospěl na základě řádně provedených důkazů, jejich zhodnocení v souladu s §132 občanského soudního řádu, tedy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti. Odvolací soud nedal stěžovateli za pravdu ani ohledně jeho námitky týkající se nesprávného právního posouzení věci. Přitom rozvedl jednotlivé skutkové podstaty bezdůvodného obohacení a ztotožnil se se soudem prvního stupně, že žalovaná se nikterak na úkor žalobce neobohatila.
Ohledně právního hodnocení Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení určité finanční částky jako bezdůvodného obohacení. Přitom je notorietou, že k obecným předpokladům vzniku závazků z bezdůvodného obohacení patří především skutečnost, že došlo k získání určitého majetkového prospěchu - obohacení - na straně neoprávněného nabyvatele. Obohacení může mít různou podobu, např. věcného či peněžitého plnění, ale i prospěch z užívání cizí věci či z výkonů, které jsou pro obohacovaného provedeny. V majetkové sféře obohaceného se projeví buď ve zvětšení jeho majetku, nebo v tom, že nedojde ke zmenšení majetku obohaceného, ač se tak po právu mělo stát. Získané obohacení musí být bezdůvodné, tj. podřaditelné pod některou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení konstruovaných občanským zákoníkem v §451 odst. 2 a v §454. Stanovené hmotně právní předpoklady bezdůvodného obohacení vytvářejí v procesněprávní rovině pro oprávněného, tj. pro žalobce, meze jeho povinnosti tvrzení a odvozené meze povinnosti důkazní. Jestliže žalobce tyto povinnosti nesplní, neunese příslušná břemena (břemeno tvrzení a břemeno důkazní), což vyvolává nepříznivé následky vyvolané zamítnutím žaloby. Pokud stěžovatel neprokázal, že se vedlejší účastnice na jeho úkor obohatila, nemohla být jeho žaloba úspěšná.
Ústavní soud konstatuje, že porušení čl. 36 Listiny ani uvedených ustanovení Úmluvy nebylo shledáno, protože stěžovatel se obrátil na obecné soudy, které zákonem předepsaným způsobem a v přiměřené době jeho věc projednaly a rozhodly o ní. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stejně tak nebylo shledáno (a stěžovatelem ani nijak nebylo specifikováno), že by byla porušena rovnost účastníků, jeho právo na soukromí, právo na zachování dobré pověsti, osobní cti, či nebyla poskytnuta ochrana před zásahy do jeho soukromého života nebo porušeno jeho právo vlastnit majetek. Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout, že v duchu principu vigilantibus iura nese stěžovatel odpovědnost za volbu adekvátních právních prostředků sloužících k ochraně jeho práv a právem chráněných zájmů (tj. ochrana proti údajným zásahům do vlastnického práva, aniž by se rušitel v příčinné souvislosti s takovým zásahem obohatil).
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu