ECLI:CZ:US:2002:4.US.729.01
sp. zn. IV. ÚS 729/01
Usnesení
IV. ÚS 729/01
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Dr. Ing. L.M., zastoupeného JUDr. M.H., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2001, čj. 28 Cdo 1715/2001-213, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 20 Co 19/97, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 10. 1996, sp. zn. 6 C 178/95, o neplatnosti právního úkonu a určení vlastnictví, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 19. 12. 2001 obdržel Ústavní soud návrh stěžovatele, který se domáhal, s odkazem na porušení svých ústavně zaručených základních práv, zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Konkrétně v postupu obecných soudů spatřoval dotčení na právech zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Rovněž je přesvědčen o tom, že soudy při svém rozhodování nerespektovaly kautely uvedené v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zevrubným způsobem zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy, v němž měl postavení jednoho z žalovaných, obsáhlou argumentací vznesl výhrady proti závěrům učiněným v napadených rozhodnutích a taktéž uvedl, že ačkoliv do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nepodal dovolání, k podání ústavní stížnosti se cítí být aktivně legitimován, neboť v dovolacím řízení, které proběhlo z podnětu (tehdy žalovaného) Ing. M.P., dle svého přesvědčení vystupoval jako účastník řízení, byť z důvodů uvedených v ust. §93 o.s.ř. jako tzv. vedlejší účastník, když v tomto řízení své procesní postavení založil podáním ze dne 11. 8. 2000 označenému soudu adresovaným. Ze zmíněného podání, tvořícího jednu z příloh ústavní stížnosti, je potom patrno, že se ztotožnil s právním názorem dovolatele, vývody v něm předestřenými jej rovněž podpořil a současně vyjádřil názor, že v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně by měl být dovolacím soudem zrušen.
Po přezkoumání, zda podaný návrh splňuje formální (procesní) podmínky stanovené zákonem, které jsou nezbytným předpokladem jeho věcného projednání, je nucen Ústavní soud připomenout, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], a to ve lhůtě 60 dnů, která počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona). Účastníkem řízení je stěžovatel a státní orgán, nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Zákon v citovaném ustanovení vymezuje znaky osoby oprávněné k podání ústavní stížnosti. Takovou osobou je fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem v řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat. Stěžovatelem tedy nemůže být osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebyla, a to ani v tom případě, že sama se za takového účastníka považuje, a případně se cítí být dotčena takovýmto rozhodnutím orgánu veřejné moci. Nezbytnou podmínkou tedy je, aby takováto osoba byla účastníkem původního řízení a jako účastník rovněž vystupovala a jako s účastníkem s touto bylo nebo mělo být jednáno. Podle §75 odst. 1 zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Za procesní prostředek k ochraně práva nutno přitom považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu (k tomuto srov. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 224/98).
Z řečeného plyne jednak to, že stěžovatel je osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2001, čj. 28 Cdo 1715/2001-213, neboť účastníkem dovolacího řízení ve výše uvedeném smyslu nebyl. Skutečnost, že sám dovolání nepodal, je třeba v tomto případě přičítat k jeho tíži. V této souvislosti je třeba zdůraznit zásadu "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), vyžadující přirozeně od účastníků řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat a kterak na jejich ochranu dbají.
Měl-li stěžovatel výhrady proti rozhodnutí obecných soudů, nezbývá než poukázat na to, že v daném případě nevyužil možnosti podat proti rozsudku krajského soudu dovolání, přičemž tento postup byl plně v jeho procesní dispozici [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.]. Pakliže učinil procesní úkon ve smyslu §93 o.s.ř., nelze pouze z tohoto jednání dovozovat jeho aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti, neboť je zřejmé, že by tím byl evidentně obcházen požadavek účastenství v řízení, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, jakož nelze rovněž odhlédnout od toho, že stěžovatel by tak v podstatě nepřípustným způsobem napravoval svou nedůslednost projevenou v řízení před obecnými soudy. Pokud se nacházel v procesním postavení vedlejšího účastníka, opomíjí tu skutečnost, že smyslem institutu vedlejší intervence je pomoc ve sporu některému z účastníků, a tedy umožnit subjektům, o jejichž právech a povinnostech se v řízení sice nerozhoduje, ale kteří mají na výsledku řízení právní zájem, aby mohli svou aktivní účastí na tento výsledek působit (srov. např. W. a kol., Civilní právo procesní, Linde Praha, a.s., 1999, str. 163 a násl.). Z tohoto doktrinárního vymezení, jež je zcela v souladu s dikcí zákona, se podává, že tento institut není "pojistkou", kterou by se měl původní účastník řízení dostat do procení pozice, v níž by se nacházel, pokud by podal v zákonem předpokládané lhůtě (mimořádný) opravný prostředek.
Pro úplnost se sluší dodat, že Ing. M.P., v jehož prospěch stěžovatel v řízení před dovolacím soudem takto "intervenoval", podal do předmětného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, jakož i rozhodnutí jeho vydání předcházejících, ústavní stížnost, jež byla pro zjevnou neopodstatněnost usnesením, sp. zn. III. ÚS 730/01, ze dne 29. 1. 2002 odmítnuta.
V části, v níž potom ústavní stížnost směřuje do rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 20 Co 19/97, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 10. 1996, sp. zn. 6 C 178/95, nezbývá než konstatovat, že v tomto směru se jedná o návrh nepřípustný. Stěžovatel sice účastníkem řízení před těmito soudy byl, nicméně nevyčerpal všechny procesní prostředky, která zákon k ochraně jeho práva poskytoval, neboť proti rozhodnutí krajského soudu - jak již uvedeno - bylo připuštěno dovolání (k tomuto srov. např. nález ve věci, sp. zn. III. ÚS 40/93, a contrario, nález ve věci, sp. zn. III. ÚS 198/98). Jeví se na místě zdůraznit, že ze zásad, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví v ČR, vyplývá zejména princip subsidiarity, nacházející své vyjádření in concreto právě v zásadě minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Vyjádřeno jinak, zásah Ústavního soudu připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci standardního procesního postupu není možná, to ovšem za splnění podmínek požadovaných zákonem (včetně vyčerpání přípustných opravných prostředků), když je nutno brát zřetel taktéž k tomu, že v případě ústavní stížnosti se jedná svou povahou o mimořádný prostředek, který je za předpokladu jeho úspěšného uplatnění průlomem do jinak v právním státě kategoricky respektovaného principu právní jistoty, a to v zájmu ochrany ústavně zaručených práv a svobod.
S ohledem na takto vyložené důvody Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout; v části brojící proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2001, čj. 28 Cdo 1715/2001-213, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 20 Co 19/97, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 10. 1996, sp. zn. 6 C 178/95, jako návrh nepřípustný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků [§43 odst. 1 písm. c), písm. e) zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2002
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj