ECLI:CZ:US:2002:4.US.734.01
sp. zn. IV. ÚS 734/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J.V., zastoupeného JUDr. V.M., směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. července 2001, sp. zn. 10 To 76/01, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 20. prosince 2001 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž byl z podnětu státní zástupkyně zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, ze dne 3. dubna 2001, sp. zn. 28 T 1/2001, a stěžovatel byl nově vrchním soudem odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let pro trestný čin vydírání dle ustanovení §235 odst. 1 a 2 lit.c) trestního zákona, pokus o trestný čin pohlavního zneužívání dle §242 odst. 2 trestního zákona a trestný čin znásilnění dle §241 odst. 2 lit. b) trestního zákona, kterých se dopustil jako zvláště nebezpečný recidivista dle ustanovení §41 odst. 1 trestního zákona.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se činnosti pro kterou byl odsouzen nedopustil, a vše bylo výsledkem komplotu poškozené a ostatních příbuzných. Stěžovatel rovněž tvrdil, že se obecné soudy nezabývaly jeho závěrečným návrhem ani jeho odvoláním. Dále uvedl, že soudy mu neumožnily pokládat svědkům dotazy a činit některá vyjádření. Z těchto důvodů soudy vycházely pouze z tvrzení poškozené, její matky - družky stěžovatele a ostatních příbuzných. Tyto důkazy však jednoznačně nesvědčily o tom, že se stěžovatel uvedených činů dopustil.
V postupu obecných soudů stěžovatel shledal porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník - Vrchní soud v Praze prostřednictvím předsedy senátu 10 To. Ten plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Vrchní státní zástupce v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, vedený pod sp. zn. 28 T 1/2001. Po seznámení se s obsahem tohoto spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ze spisu zjistil Ústavní soud průběh řízení ve věci před obecnými soudy, a pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo.
Pokud stěžovatel shledal zásah do svých práv v tom, že mu nebylo umožněno klást otázky některým svědkům, je z protokolu o jednání zjevné, že otázky, které byly soudem prvého stupně odmítnuty, se nevztahovaly k projednávané věci.
Ústavní soud opakovaně uvedl, že není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor. Proto je třeba znovu připomenout, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky trestní odpovědnosti. Za situace, kdy obecné soudy pracují s konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry, není místo pro jurisdikci Ústavního soudu, který je dle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti.
K námitce stěžovatele, že soudy neadekvátně hodnotily provedené důkazy, interpretovaly je v jeho neprospěch a nezabývaly se okolnostmi svědčícími v jeho prospěch, Ústavní soud poznamenává, že jeho úkolem není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je "pouze" zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. z roku 1988, A - 140, §46).
Po posouzení projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem je třeba ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. července 2002
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu