ECLI:CZ:US:2002:4.US.741.01
sp. zn. IV. ÚS 741/01
Usnesení
IV.ÚS 741/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti společnosti C., zastoupené JUDr. M.J., proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 227/2000-27, ze dne 24. 10. 2001, rozhodnutí CŘ, sp. zn. 492800, ze dne 18. 5. 2000, a C.ú., sp. zn. 580/00, ze dne 10. 2. 2000, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a CŘ, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 3 odst. 3. čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí celního ředitelství, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí celního úřadu, kterým byl stěžovateli doměřen celní dluh ve výši 89.884,- Kč.
V ústavní stížnosti zpochybňuje postup soudu, který v rozsudku označil jako žalovaného CŘ, ačkoliv jako žalovaný bylo stěžovatelem označeno Ministerstvo financí ČR . Dle jeho názoru CŘ nemá s ohledem na ust. §3 zák. č.13/1993 Sb., celní zákon, samostatnou právní subjektivitu a postup soudu, který bez jakéhokoliv procesního úkonu označil jako žalovaného CŘ, znamená závažné procesní pochybení a porušení občanského soudního řádu.
Stěžovatel dále nesouhlasí se závěry celních orgánů a soudu, dle kterých, jak vyplývá z šetření provedených na základě dožádání u maďarských celních orgánů, zboží ve skutečnosti koupil za cenu 43.718,40 DEM a nikoliv za cenu jím uváděnou v celním prohlášení, tj. 19.008,- DEM. Tvrdí, že obchod uskutečnil s firmou G., která předmětné zboží koupila od maďarského dodavatele a následně je prodala stěžovateli, přičemž prokázal, že částku 19.008,- DEM firmě G., v rámci standardních účetních operací uhradil. Zdůrazňuje, že nebyl kupujícím ve vztahu s maďarským dodavatelem, a je proto naprosto nevýznamné, jaké údaje uváděl prodávající, pokud jde o cenu zboží a úhradu za cenu tohoto zboží, neboť tyto údaje se vztahují ke kupujícímu, tj. firmě G.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v souladu s ust. §250 odst. 4 o.s.ř., dle kterého je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, jednal s CŘ, které žalobou napadené rozhodnutí vydalo, a proto jej také uvedl (přes nepřesné označení uvedené stěžovatelem v žalobě) i v záhlaví svého rozhodnutí. K věcné stránce věci uvedl obdobnou argumentaci jako v odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že bývalý pracovník společnosti H., popřel, že by tato firma vystavila proforma fakturu na částku 19.008,- DEM, a provedené důkazy nesvědčí o tom, že by stěžovatel koupil předmětné zboží od firmy G., za jím deklarovanou částku.
CŘ ve vyjádření k ústavní stížnosti rovněž shodně argumentovalo jako ve svém rozhodnutí a poukázalo, že nelze uznat námitku stěžovatele, že nebyl kupujícím ve vztahu s maďarským dodavatelem, když v odst. 2 předloženého celního prohlášení byla jako prodávající uvedena společnost H.
Z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 227/2000 Ústavní soud zjistil, že dne 11. 10. 1996 C.ú. přijal a propustil do navrženého celního režimu volného oběhu zboží, uvedené v celním prohlášení předloženém celním deklarantem - společností C., ve kterém byla deklarantem stanovena celní hodnota zboží 19.008,-DEM, a to na základě přiložené proforma faktury - kontrakt 960185-0059 ze dne 1. 10. 1996, vystavené společností H. Následně byla dle podkladů získaných od maďarské celní správy zjištěna existence druhé proforma faktury ze dne 2. 10. 1996 - rovněž kontrakt 960185-0059 na částku 43.718,40 DEM. V obou případech byl jako kupující označen společnost C., a jako dodavatel společnost H. Na základě dalšího šetření byly získány další obchodní faktury uvedené maďarské společnosti č. 24458 a č. 148/96 ze dne 9. 10. 1996 se shodnými údaji ohledně druhu a váhy dováženého zboží a uváděného množství kartonů, znějící na částku 43.718,40 DEM. Ve fakturách byl uveden stejný dopravce a stejný dopravní prostředek jako v celním prohlášení ze dne 11. 10. 1996. Stěžovateli byl proto po provedeném řízení doměřen celní dluh. Pravost hodnoty zboží v celkové výši 43.718,40 DEM byla posléze potvrzena při úředním výslechu bývalého pracovníka společnosti H., J.N., konaném dne 7. 7. 1999 na Ú., vedeném pod čj. Alt 1481/1999. Odvolání stěžovatele, který namítal, že jak prokázal, zboží koupil od holandské firmy G. za cenu 19.008,-DEM a o skutečnosti, že maďarská firma prodala zboží holandské firmě za jinou - vyšší cenu a doklady přitom označila stejným číslem, nevěděl, ani ji nemohl ovlivnit, bylo zamítnuto s tím, že jediným dodavatelem uvedeným v dokladech byla pouze společnost H., a z provedeného šetření jednoznačně vyplynulo, že tato vystavila fakturu na zboží propuštěné do celního režimu v hodnotě 43.718,40 DEM.
Krajský soud, který přezkoumal napadená rozhodnutí ve smyslu ust. §249 odst. 2 o.s.ř. z hlediska žalobou tvrzených nezákonností, konstatoval, že z jednotné celní deklarace jednoznačně (přes nepřesně uvedené obchodní jméno) vyplývá, že celním deklarantem (oddíl 14) a příjemcem zboží (oddíl 8) byl stěžovatel. Námitku, dle které měla být deklarantem firma G. stěžovatel navíc uplatnil až po uplynutí dvouměsíční lhůty, ve které lze podat proti správnímu rozhodnutí žalobu. Vzhledem k tomu, že všechny předložené doklady vyvracely tvrzení stěžovatele, že předmětné zboží kupoval od společnosti G., a naopak předložené faktury prokazovaly, že příjemcem zboží v hodnotě 43.718,40 DEM od dodavatele, kterým byla společnost H., byl stěžovatel, žalobu zamítl s tím, že celní dluh byl stěžovateli doměřen právem.
Ústavní soud, který přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví a do rozhodovací pravomoci soudu je oprávněn zasahovat, pouze pokud tento nepostupuje v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, dospěl k závěru, že není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry celních orgánů a soudu, ke kterým tyto na základě posouzení skutkového stavu dospěly. V ústavní stížnosti přitom opakuje tytéž námitky, se kterými se soud odpovídajícím způsobem vypořádal, a své rozhodnutí v souladu s ust. §157 o.s.ř. odůvodnil, neboť uvedl, které skutečnosti považuje za spolehlivě zjištěné, jaká ustanovení právních předpisů na věc aplikoval a jakými úvahami se při rozhodování řídil.
Dle ustanovení §66 zák. č.13/1993 Sb., je základem pro vyměření cla (kterému dle ust. §55 cit zák. podléhá všechno dovážené zboží s výjimkou zboží, které je v celním sazebníku výslovně označeno za zboží bez cla) celní hodnota dováženého zboží, kterou je za podmínek v tomto ustanovení stanovených převodní hodnota, tj. cena skutečně placená nebo která má být zaplacena za zboží, prodané pro vývoz do tuzemska, upravená podle §75 a §76. Dle příslušných ustanovení celního zákona musí být veškeré zboží dovážené do tuzemska předloženo k celnímu řízení za účelem propuštění do navrženého režimu, a to na základě předloženého celního prohlášení (doloženého potřebnými podklady), kterým deklarant stvrzuje správnost údajů v něm obsažených a pravost dokladů. Dle ust. §107 celního zákona (ve znění platném ke dni rozhodování) celní prohlášení může učinit každý, kdo může v souladu s celními předpisy příslušnému celnímu úřadu předložit zboží, na něž se celní prohlášení vztahuje, nebo zajistí jeho předložení, se všemi doklady, stanovenými celními předpisy, které upravují režim, do kterého je zboží navrženo. Dle ust. §238 celního zákona je dlužníkem odpovědným za celní dluh, vzniklý při dovozu zboží propuštěného do volného režimu, deklarant.
V daném případě bylo z předloženého celního prohlášení zjištěno, že celním deklarantem i příjemcem zboží byl stěžovatel. Postavení celního deklaranta a odpovědnosti z toho vyplývající jej nezbavuje to, že dle jeho tvrzení kupní cenu za zboží dovezené do tuzemska uhradil holandské firmě, která toto zboží prvotně zakoupila od maďarského dodavatele, a dle jeho názoru tak byla celním deklarantem. Stěžovatel nijak nenamítal pravost údajů uvedených celním prohlášení a nepředložil ani žádné doklady potvrzující, že by dovozcem zboží do tuzemska byla firma G. Závěry celních orgánů i soudu o tom, že skutečná celní hodnota dováženého zboží ve skutečnosti činila 43.718,40 DEM, pak nelze považovat za závěry, které by byly v extrémním rozporu se zjištěnými skutečnostmi, neboť jsou doloženy proforma fakturou ze dne 2. 10. 1996 i konečnými fakturami ze dne 9. 10. 1996, vztahujícími se k totožnému zboží, ze kterých tato převodní hodnota zboží vyplývá, a potvrzenými svědectvím pracovníka maďarského vývozce.
Za této situace nelze považovat závěr městského soudu, dle kterého správní orgány správně zjistily, že skutečná převodní hodnota zboží činí 43.718,40 DEM a v této výši měla být deklarantem v celním prohlášení uvedena, za závěr, který by byl v rozporu se zákonem, či dokonce protiústavní.
Ústavní soud proto neshledal porušení namítaného práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť toto právo není možné vykládat tak, jako by se účastníku řízení garantoval úspěch v řízení a jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu jím zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V daném případě Ústavní soud neshledal ani porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť oběma účastníkům byly zákonu odpovídajícím způsobem poskytnuty rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že námitkou stěžovatele ohledně označení žalovaného v záhlaví rozsudku se nezabýval, neboť postup soudu, který přes nepřesné označení žalovaného, uvedené v žalobě stěžovatelem, jednal s orgánem, který napadené rozhodnutí vydal, byl v souladu se zákonem, ve prospěch stěžovatele, a nemohlo jím tedy dojít k porušení jeho práv.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod a ověřil, že soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu