ECLI:CZ:US:2002:4.US.742.2000
sp. zn. IV. ÚS 742/2000
Usnesení
IV. ÚS 742/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti B.Č., zastoupeného JUDr. M. P., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, čj. 7 C 247/98-44, 19 Nc 2307/98-44, a rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 25 Co 361/2000, ze dne 8. 9. 2000, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Pražské energetiky, a.s. Praha, právně zastoupené JUDr. J. H., advokátkou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 12 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dovolával zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se domáhal, aby žalovaný, tj. Pražská energetika, a.s., byl uznán povinným znovu instalovat měřící zařízení elektřiny (elektroměr), dále dle smlouvy obnovit dodávku elektřiny a zaplatit stěžovateli náhradu škody ve výši 183.558,- Kč s přísl. Soudy současně zamítly návrh na vydání předběžného opatření.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 7 C 247/98, Ústavní soud zjistil, že soudy vycházely ze zjištění, že stěžovatel, který je jediným vlastníkem předmětného domu a je v daném odběrném místě přihlášen k odběru elektrické energie, v lednu 1998 umožnil svému sousedovi Ing. K., aby se připojil s odběrem elektřiny na jeho elektroměr. Dne 16. 11. 1998 zjistili pracovníci žalovaného při osobní návštěvě v domě stěžovatele neoprávněný odběr elektřiny uskutečněný tak, že před elektroměrem byla napojena odbočka, takže docházelo k neměřenému odběru pro celý objekt stěžovatele i pro stavbu Ing. K. Neoprávněnost odběru energie byla potvrzena i tím, že provozní plomby elektroměru byly poškozeny, hlavní jistič před elektroměrem byl ve vypnuté poloze, ale v domě a na zahradě se svítilo a v provozu byla i míchačka na beton. Elektroměr, který za této situace neregistroval spotřebu, po zapnutí hlavního jističe začal spotřebu vykazovat, přičemž uvedené zapnuté spotřebiče nadále pracovaly. Vstup do objektu za nepřítomnosti stěžovatele měla pracovníkům žalovaného umožnit jeho manželka, která však odmítla podepsat protokol o neoprávněném odběru elektrické energie. Stěžovateli byla proto z důvodů neoprávněného odběru dle §22 odst. 1 písm. b) a písm. d) zák. č. 222/1994 Sb. přerušena dodávka energie, byl mu odebrán elektroměr a byla mu vyměřena náhrada škody ve výši 23.118,60 Kč, a to dle §11 odst. 2 zák. č. 222/1994 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 169/1995 Sb. Vzhledem k tomu, že požadovaná částka nebyla zaplacena, stěžovatel nepodal novou přihlášku k odběru a neprokázal, že jsou splněny technické podmínky pro nové připojení, nebyla stěžovateli dodávka energie obnovena. Soudy po provedeném řízení dospěly k závěru, že k přerušení dodávky elektřiny došlo právem, neboť zásahem stěžovatele bylo poškozeno odběrné zařízení, došlo k neoprávněnému odběru elektřiny, a nebyly splněny podmínky dané ust. §6 odst. 9 vyhl. č. 169/1995 Sb. pro obnovení dodávky. Žalobu stěžovatele proto jako nedůvodnou zamítly.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva nedotknutelnosti obydlí, neboť v souvislosti s kontrolou odběrného zařízení došlo k neoprávněnému vstupu na jeho pozemek a do domu bez předchozího oznámení, a tedy v rozporu s ust. §9 odst. 12 zák. č. 222/1994 Sb. Touto skutečností podloženou důkazy se soudy nezabývaly, nezaujaly k ní stanovisko a v odůvodnění rozhodnutí se o ní nezmínily. Dále namítá, že dle ust. §9 odst. 4 písm. f) zák. č. 222/1994 Sb. je dodavatel elektřiny oprávněn omezit nebo přerušit dodávku v nezbytném rozsahu, avšak toto ustanovení neumožňuje trvalé přerušení energie, a vázat obnovení dodávky na zaplacení částky vypočtené podle vyhl. 169/1995 Sb. Podle dosud platné smlouvy o odběru elektřiny a podle §15 odst 1 zák. č. 222/1994 Sb. je přitom dodavatel povinen zajistit dodávku elektřiny každému odběrateli, který splňuje podmínky a - c tohoto ustanovení. Tvrdí, že přes výhradu, dle které je elektřina zbožím, nemůže žalovaná strana s ohledem na uvedené skutečnosti a své monopolní postavení trvale vázat dodávku energie na zaplacení požadované částky. Akceptováním postoje žalovaného oba soudy znevýhodnily stěžovatele jako jednu stranu občanskoprávního sporu, a to za situace kdy nemá možnost uzavřít smlouvu o dodávce elektrické energie s jiným dodavatelem. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že sice umožnil Ing K., aby krátkodobě prodlužovacím kabelem ze zásuvky odebíral od něj elektřinu, avšak nedošlo z jeho strany k nezákonnému zmanipulování elektroměru a poškození plomb. Uvedl, že soudy zmatečně spojily i závěry řízení vedeného se společností A., s.r.o., která v souvislosti se stavbou souseda Ing. K. byla žalována za neoprávněný odběr, zdůvodněný napojením na rozvod elektřiny v ulici, a vycházely z toho, že tato společnost byla postižena za odběr elektřiny z jeho elektroměru. Dále soudům vytkl liknavý postup ve věci jeho návrhu na předběžné opatření, uplatněného dnem 10. 9. 1998, o kterém bylo rozhodnuto až po 1,5 roce v souvislosti s konečným rozhodnutím, a nebyl mu dán prostor pro uplatnění odvolání.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že považuje tvrzení o porušení práv stěžovatele tím, že byla zamítnuta jeho žaloba, za absurdní, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že stěžovatel po zjištění neoprávněného odběru neučinil potřebné kroky k obnovení dodávky elektrické energie, a namísto toho se rozhodl pro vedení zcela zbytečného sporu, a je proto nucen nést veškeré následky svého jednání.
Obvodní soud pro Prahu 10 ve vyjádření k ústavní stížnosti argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že postup žalovaného odpovídal příslušné právní úpravě . Dále uvedl, že návrh na vydání předběžného opatření byl zařazen pod jinou spisovou značku a přidělen jinému předsedovi senátu, který ve věci nařídil jednání, a teprve po zmínce stěžovatele u jednání, konaném ve věci, sp. zn. 7 C 247/98, o podání návrhu na vydání předběžného opatření, začal být tento návrh projednáván v souvislosti s řízením ve věci samé.
Vedlejší účastník (Pražská energetika, a.s.) ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, a zdůraznil, že z řízení jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel se prokazatelně dopustil neoprávněného odběru elektřiny dle §22 odst. 1 písm. a), b), d) zák. č. 222/1994 Sb. Pokud byl stěžovatel přesvědčen o neoprávněnosti vstupu do jeho nemovitosti, měl možnost ohledně této skutečnosti podat ve lhůtě žalobu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací pravomoci obecných soudů zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Tak tomu však v projednávaném případě není, podstatou ústavní stížnosti je pouze polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel stejně jako v řízení před obecnými soudy popisuje skutkový stav věci a převážně opakuje argumenty, se kterými se však soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, tzn. že v odůvodnění v souladu s ust. §157 o.s.ř. uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Stěžovatel tak v podstatě svým návrhem staví Ústavní soud do role další odvolací instance. V této souvislosti Ústavní soud ještě upřesňuje, že i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, platí, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
Z obsahu připojeného spisu je pak zřejmé, že soudy provedly ve věci rozsáhlé a důkladné dokazování, a to jednak výslechem řady svědků (zejména pracovníků žalovaného, výslechem manželky stěžovatele Ing. K.) a jednak listinnými důkazy včetně zápisu o zjištění neoprávněného odběru ze dne 16. 1. 1998, podkladů Státní energetické inspekce a přihlášky a smlouvy o odběru elektrické energie uzavřené se stěžovatelem, na základě kterého vzaly za prokázané, že v nemovitosti stěžovatele došlo k neoprávněnému odběru elektrické energie. Z obsahu spisu není zřejmé, že by stěžovatel jako žalobce soudu nabídl další důkazy, které by vyvrátily skutečnosti týkající se manipulace s elektroměrem umístěným v jeho nemovitosti, zřízení odbočky před elektroměrem a zjištěný odběr energie při vypnutém hlavním jističi. Stěžovatel rovněž potvrdil, že dosud žalovanému nedoručil žádost o uzavření smlouvy o dodávce elektřiny, datovanou dnem 24. 1. 1998, a potvrzení o technické způsobilosti zařízení, a nevyvrátil tak další argument soudu, dle kterého dosud nesplnil podmínky pro nové připojení odběrného zařízení. Ústavní soud nemohl přijmout ani další námitku stěžovatele, že soudy zmatečně spojily závěry řízení, vedeného se společností A., s.r.o., ohledně neoprávněného odběru energie, se zjištěními učiněnými v tomto řízení, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že poznatky (zjištěné a konstatované v odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně) ohledně neoprávněného odběru elektřiny společností A., s.r.o., uskutečněnému při stavbě na sousedním pozemku, sloužily pouze k objasnění důkazní situace, zejména pro zdůvodnění pozornosti, která byla ze strany žalovaného věnována odběru elektrické energie v obou nemovitostech, přičemž závěry soudů ohledně neoprávněného odběru energie vycházely výhradně ze skutečnosti, týkající se manipulace s elektroměrem umístěným v nemovitosti stěžovatele, ze zřízení odbočky a ze zjištěného odběru energie při vypnutém hlavním jističi.
Z hlediska tohoto neoprávněného odběru pak nebylo rozhodné, zda elektřina byla odebírána pouze pro potřeby stěžovatele či rovněž jeho souseda.
Pokud jde o další námitku, týkající se neoprávněného vstupu pracovníků žalovaného na pozemky stěžovatele, Ústavní soud zjistil, že soudy ohledně tohoto tvrzení provedly dokazování výslechem zúčastněných osob, tj. pracovníků žalovaného a manželky stěžovatele, přičemž učinily závěr, že pracovníci žalovaného byli do objektu stěžovatele jeho manželkou vpuštěni (konečně stěžovatel ani nenamítá násilné vniknutí na jeho nemovitosti). Skutečnost, že se soudy v odůvodnění rozhodnutí podrobněji námitkou stěžovatele ohledně vstupu na jeho pozemky a do domu pracovníky žalovaného bez předchozího oznámení, čímž se měly dopustit porušení práva na nedotknutelnost soukromí, nezabývaly, nelze považovat, s ohledem na předmět žaloby a v ní navrhovaný petit, za porušení práv stěžovatele.
Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu v tom, že doba od doručení návrhu na vydání předběžného rozhodnutí byla skutečně nepřiměřeně dlouhá, nicméně ze spisu nevyplývá, že by ve vztahu k nečinnosti soudu stěžovatel učinil nějaký příslušnými předpisy předvídaný úkon. S ohledem na tuto skutečnost nelze prodlení soudu považovat za procesní pochybení dosahující ústavních rozměrů.
Zvýše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími, ve kterých byl po řízení provedeném v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. vysloven názor, že došlo k neoprávněnému odběru elektřiny, k důvodnému postupu dle ust. §22 odst.1 písm. b) a d) zák. č.222/1994 Sb. a dosud nebyly ze strany stěžovatele splněny podmínky pro obnovení dodávky elektřiny, došlo k porušení namítaného článku 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť v pro stěžovatele nepříznivém výsledku rozhodnutí, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, ale je ji jím zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Z povahy věci (předmětu řízení) před obecnými soudy nemohlo napadenými rozhodnutími ani dojít k porušení čl. 12 Listiny základních práv a svobod, kterým je chráněno právo na nedotknutelnost obydlí.
Dle názoru Ústavního soudu výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona byl proveden v mezích zákona ústavně konformním způsobem a napadené rozhodnutí soudu, které je výrazem soudcovské nezávislosti, nelze proto považovat za protiústavní.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu