ECLI:CZ:US:2002:4.US.75.02
sp. zn. IV. ÚS 75/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. Č., zastoupeného JUDr. D. K., advokátem, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 2001, sp. zn. 3 Tz 218/2001, ve spojení s usnesením Obvodního státního zastupitelství Praha 1 ze dne 30. května 2001, sp. zn. 2 ZT 895/199 a ve spojení s usnesením Obvodního úřadu vyšetřování Praha 1 ze dne 28. února 2001, sp. zn. ČVS: OV1-1848/Ryb-2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 1. února 2002 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, ve které stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podané v neprospěch Ing. M. B.
Stěžovatel uvedl, že proti Ing. B. bylo zahájeno trestní stíhání, které bylo zastaveno usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 1, ze dne 28. února 2001, sp. zn. ČVS.OV1-1848/Ryb-2000. Na základě podnětu stěžovatele podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, o které rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením.
V doplnění učiněném právním zástupcem dále namítal, že nebyly chráněny výsledky jeho duševní činnosti (čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina"), neboť orgány činné v trestním řízení nerespektovaly ustanovení zákona č. 175/1996 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých a rovněž ustanovení o nekalé soutěži (§§149 a 152 trestního zákona), a neposkytly autorům ochranu proti šíření plagiátu. Dále namítal zásah do práva na veřejné projednání věci, zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny, když případ byl meritorně rozhodnut na úrovni vyšetřovatele a státního zastupitelství. V důsledku toho rozhodování Nejvyššího soudu ČR bylo založeno na neobjektivních skutečnostech.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník - Nejvyšší soud ČR, zastoupený předsedou senátu 3 Tz. Ten odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a současně poukázal na fakt, že trestní stíhání obviněného bylo pravomocně skončeno již v přípravném řízení. Zásah do práva na zákonného soudce neshledal, když uvedl, že k zásahu do tohoto práva nedošlo a ani dojít nemohlo, neboť trestní stíhání před soudem je podle právních norem ČR možné jen na základě podané obžaloby (tzv. zásada obžalovací). K tvrzeným zásahům do práv stěžovatele uvedl, že nejsou relevantní. Stěžovatel netvrdí jakékoliv skutečnosti, jimiž by bylo zasaženo do práv poškozených, popřípadě že jim bylo odňato základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Samotná okolnost zastavení trestního stíhání pak, dle účastníka, nebrání stěžovateli uplatňovat své nároky v rámci jiného řízení. Z uvedených důvodů proto navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud se nejdříve zabýval formálními náležitostmi ústavní stížnosti a shledal, že v řízení o mimořádném opravném prostředku - stížnosti pro porušení zákona, podané ministrem spravedlnosti, který byl ústavní stížností napaden, byl v postavení obviněného Ing. M. B. Stěžovatel byl v rámci trestního stíhání v postavení poškozeného a v řízení před Nejvyšším soudem ČR nebyl účastníkem. Je tedy zjevné, že stěžovatel nebyl v postavení, kterému by mu, s ohledem na ustanovení §72 odst. 1 lit. a) zákona, dávalo možnost podat ústavní stížnost.
S ohledem na tuto skutečnost Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout z důvodu jejího podání zjevně neoprávněnou osobou dle ustanovení §43 odst. 1 lit. c) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 27. května 2002
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj