ECLI:CZ:US:2002:4.US.762.2000
sp. zn. IV. ÚS 762/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. L. R., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2000, čj. 29 Co 162/2000-236, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 12. 2000, doplněným podáním ze dne 23. 2. 2002, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2000, čj. 29 Co 162/2000-236, kterým byl změněn rozsudek soudu prvého stupně tak, že žalované společnosti V. s., a.s., v likvidaci, bylo uloženo zaplatit stěžovateli specifikované částky s příslušenstvím, jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem byl porušen princip vázanosti soudu zákonem, zakotvený v čl. 95 Ústavy České republiky, a dále principy zakotvené v čl. 1 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a tudíž, že se jedná o rozsudek nezákonný. Nesouhlasí se snížením ztráty na výdělku po pracovním úrazu o 36 % a je přesvědčen, že soud provedl nesprávně valorizaci dle vyhl.č. 191/1993 Sb., a že následky pracovního úrazu měl posuzovat podle §190 a násl. zákoníku práce. Uvedl, že proti napadenému rozsudku podal dovolání, že vyčerpal veškeré opravné prostředky, které mu zákon k ochraně práv dává, a že vadu, které se soud nesprávným právním posouzením věci dopustil, je možné odstranit pouze cestou ústavní stížnosti.
Ústavní soud vyčkal rozhodnutí dovolacího soudu. Dne 8. 3. 2002 mu bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2002, čj. 21 Cdo 397/2001-254, z něhož plyne, že dovolací řízení bylo zastaveno s odůvodněním, že stěžovatel nesplnil zákonem stanovenou podmínku dovolacího řízení a přes výzvu a poučení o důsledcích své nečinnosti, nezajistil své řádné právní zastoupení. Za této situace dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatel svým postupem v dovolacím řízení přivodil situaci předpokládanou v ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), tedy že nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Z uvedeného pak nutno dovodit, že ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu téhož cit. ust. zákona. Jak vyplývá z §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, bylo dovolání evidentně přípustné. Situace, kdy Nejvyšší soud nemohl věc posoudit meritorně, tedy nastala nesprávným postupem dovolatele. Ústavní stížnost nenahrazuje ani nedoplňuje dovolání, které je zcela samostatným prostředkem k ochraně práv.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj