ECLI:CZ:US:2002:4.US.99.02
sp. zn. IV. ÚS 99/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti 1/ Ing. B. P., 2/ Ing. M. F., 3/ R.V., 4/ J. K., 5/ V. N., 6/ MUDr. J. S., 7/ R. M., 8/ M. Š., 9/ M. H., 10/ Ing. J. P., 11/ V. H., a 12/ J. Č., zastoupených JUDr. D. N., advokátkou, proti rozhodnutí Okresního úřadu, referátu okresního pozemkového úřadu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 24. 3. 1995, čj. PÚ 194/91-10 a rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, Ústředního pozemkového úřadu Praha ze dne 12. 12. 2001, čj. 918/99-5010/2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 2. 2002 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí Okresního úřadu, referátu okresního pozemkového úřadu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 24. 3. 1995, čj. PÚ 194/91-10, kterým byla podle §9 odst. 2 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, schválena dohoda o vydání nemovitostí oprávněným osobám D. S., A. K. a Ing. L. K., povinnou osobou Lesy České republiky, s.p. Hradec Králové. Současně navrhli zrušit i rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, Ústředního pozemkového úřadu Praha, ze dne 12. 12. 2001, čj. 918/99-5010/2, kterým bylo jako nepřípustné zamítnuto jejich odvolání proti cit. rozhodnutí pozemkového úřadu, a to s odůvodněním, že nebyli účastníky restitučního řízení podle zákona o půdě. Na vydaných nemovitostech, tj. pozemcích v k.ú. M., stěžovatelé v roce 1980 a násl. postavili rekreační chaty.
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a právo být účastníkem správních řízení, v nichž se jednalo o jejich právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech. Uvedli, že ve věci rozhodující pozemkový úřad jim nepřiznal práva účastníků řízení, ačkoliv mu bylo dobře známo, že jsou vlastníky staveb na pozemcích, které jsou předmětným rozhodnutím vydávány, k nimž mají právo dočasného užívání, a že se jedná o chatovou osadu, která vznikla v roce 1974 na základě územního rozhodnutí ONV Žďár nad Sázavou. Takto jim bylo od počátku bráněno účinně hájit svá práva. Rozhodnutí pozemkového úřadu napadli dne 24. 3. 1998 odvoláním. Ministerstvo zemědělství, Ústřední pozemkový úřad, bezdůvodně odmítalo o odvolání rozhodnout, účelově prodlužovalo řízení, a učinilo tak až rozhodnutím ze dne 28. 6. 1999, čj. 918/99-5010, kterým odvolání zamítlo. O správní žalobě proti cit. rozhodnutí Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2001, čj. 5 A 146/99-62 rozhodl tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil ministerstvu zemědělství k dalšímu řízení, se závěrem, že napadené rozhodnutí je zmatečné a pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelné. Novým, ústavní stížností napadeným rozhodnutím, bylo jejich odvolání zamítnuto jako nepřípustné s odůvodněním, že nebyli účastníky restitučního řízení podle zákona o půdě. Stěžovatelé jsou toho názoru, že v době vydání správních rozhodnutí bylo nepochybné, že jsou účastníky řízení, neboť byli vlastníky staveb tvořících chatovou osadu, umístěných na vydávaných pozemcích. Stěžovatelé vyjádřili pohybnosti o existenci restitučního nároku a poukázali na okolnosti, za nichž byly nemovitosti konfiskovány.
Ministerstvo zemědělství, Ústřední pozemkový úřad ("MZe ÚPÚ"), jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že napadené rozhodnutí ze dne 12. 12. 2001 vydalo v souladu s právním názorem Ústavního soudu a Vrchního soudu v Praze. Dále uvedlo, že vzhledem k tomu, že dle sdělení právní zástupkyně stěžovatelů byla podána žaloba k Vrchnímu soudu v Praze, jeví se ústavní stížnost jako předčasná.
Okresní úřad ve Žďáře nad Sázavou, okresní pozemkový úřad, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v daném případě se jedná již o třetí ústavní stížnost proti stejnému rozhodnutí, byť počet stěžovatelů byl vždy jiný. Ústavnímu soudu předložil kopii svého vyjádření ze dne 14. 9. 1999 ke druhé ústavní stížnosti s tím, že svým obsahem odpovídá třetí ústavní stížnosti. Uvedl přehled dosavadního vývoje řízení ve věci a vyslovil názor, že i třetí ústavní stížnost je neoprávněná, neboť stěžovatelé nebyli v řízení před správními orgány kráceni na svých právech a právem chráněných zájmech. Vlastnické právo k jejich dočasným chatám nebylo v příslušném řízení dotčeno, a vydáním předmětných pozemků došlo pro ně pouze ke změně pronajimatele. Dle současné ani dřívější judikatury nemají postavení účastníka řízení dle zákona o půdě. Je toho názoru, že k pochybení došlo již vydáním ústavní stížností napadeného správního rozhodnutí MZe ÚPÚ. V řízení totiž bylo již dříve pravomocně rozhodnuto, že stěžovatelé nejsou účastníky řízení, což potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 5. 1998, sp. zn. 7 A 94/97. Proto stěžovateli vynucené rozhodnutí, z něhož rovněž vyplývá, že nejsou účastníky řízení, považuje za duplicitní, resp. nicotné. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nepřípustná odmítnuta.
K dotazu Ústavního soud právní zástupkyně stěžovatelů potvrdila, že stěžovatelé podali k Vrchnímu soudu v Praze žalobu na přezkoumání rozhodnutí, jež jsou předmětem této ústavní stížnosti.
Ústavní soud se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, včetně vlastních usnesení ze dne 17. 3. 1999, sp. zn. IV. ÚS 142/98, a ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 373/99, a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Jak stěžovatelé sami uvedli, proti ústavní stížností napadeným rozhodnutím podali správní žalobu. Z toho nutno dovodit, že teprve poté, co Vrchní soud ve věci rozhodne, bude splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, stanovená v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Do té doby je ústavní stížnost nutno pokládat za návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj