ECLI:CZ:US:2003:1.US.103.02
sp. zn. I. ÚS 103/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného Mgr. R. Z., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 1 T 59/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 6 To 391/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako soudu prvního stupně, ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 1 T 59/2000, byl L. H., nar. 11. 7. 1980 (dále jen "stěžovatel"), uznán vinným pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. b), e) trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen podle §247 odst. 1 TrZ k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) TrZ byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Poškozený V. M. byl podle §229 odst. 1 TrŘ odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 18. 10. 1999 v obci Stupava, okres Uherské Hradiště, kolem 22.10 hod. společně s další blíže nezjištěnou osobou, s níž na místo přijel osobním vozidlem tovární zn. Fiat 126 SPZ, HOD 49-23, se snažili vniknout do místního pohostinství - bistra Aladinka tak, že jeden z nich chtěl po rozbití skleněné výplně okna vlézt dovnitř za účelem odcizení věcí, zatímco druhý čekal ve zmíněném vozidle. Byli však vyrušeni majitelem bistra V. M. a z místa odjeli připraveným osobním autem Fiat 126. Stěžovatel takto jednal přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 1 T 103/97, který nabyl právní moci dne 1. 12. 1997, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 TrZ, dílem dokonaný, dílem nedokonaný, ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ, mimo jiné k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 29. 12. 1997.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním přímo do protokolu u hlavního líčení dne 19. 7. 2001, ihned po jeho vyhlášení. Stěžovatel podané odvolání později již nijak blíže neodůvodnil.
Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, projednal odvolání stěžovatele ve veřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2001 pod sp. zn. 6 To 391/2001. Podle §258 odst. 1 písm. e) TrŘ napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 nově odsoudil stěžovatele podle §247 odst. 1 TrZ k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §39a odst. 3 TrZ byl stěžovatel pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Ostatní výroky napadeného rozsudku zůstaly beze změny. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že odvolací soud přezkoumal podle §254 odst. 1 TrŘ zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které vydání rozsudku předcházelo. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně doplnil dokazování podle pokynů odvolacího soudu uvedených v rozhodnutí ze dne 13. 11. 2000, sp. zn. 5 To 591/2000. Důkazy byly provedeny v potřebném rozsahu a na jejich základě učinil soud prvního stupně ve věci správná a úplná skutková zjištění. Provedené důkazy náležitě zhodnotil ve smyslu §2 odst. 6 TrŘ a nelze mu nic vytknout, pokud dospěl ke skutkovým závěrům, popsaným v napadeném rozsudku. Ve výroku o vině neshledal odvolací soud pochybení soudu prvního stupně, a má za to, že stěžovatel spáchal trestnou činnost tak, jak je mu kladeno za vinu.
Naproti tomu se však odvolací soud neztotožnil se závěry soudu prvního stupně ve výroku o trestu, který se mu jevil být nepřiměřeně přísný. Jak dále uvedl, je třeba více zvážit účel trestu i přesto, že stěžovatel byl v minulosti již vícekrát trestaný. Poukázal na skutečnost, že zamýšlený trestný čin zůstal nedokonaný, toliko ve stadiu pokusu. Bylo třeba přihlédnout i k věku stěžovatele v době spáchání trestné činnosti, k době, která uplynula od jejího spáchání, stejně jako k vzniklému následku (rozbité okno), jež nebyl nijak významný, když sám o sobě (použité násilí) je již základním znakem právní kvalifikace jednání stěžovatele. Proto odvolací soud napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, jak je shora uvedeno, včetně výkonu tohoto trestu odnětí svobody.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 2. 2002, se stěžovatel domáhal přezkoumání zákonnosti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 1 T 59/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 6 To 391/2001.
Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), může se jím zabývat také věcně.
Vzhledem k tomu, že návrh nesplňoval náležitosti ve smyslu §30, §31 a §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také "ÚS"), byl stěžovatel vyzván dne 20. 2. 2002 k odstranění vad svého podání ve lhůtě do 31. 3. 2002. Opatřením České advokátní komory ze dne 21. 3. 2002, zn. 04-1481/02, byl stěžovateli určen advokát, jehož prostřednictvím doplnil dne 29. 3. 2002 ústavní stížnost, která tak splňovala všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem.
V ústavní stížnosti stěžovatel zmínil, že dne 21. 3. 2002 podal rovněž dovolání. V době podání ústavní stížnosti nebylo o dovolání v předmětné trestní věci rozhodnuto, proto z opatrnosti podal také ústavní stížnost.
Ústavní stížnost odůvodnil v zásadě shodnými argumenty, které uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně a soudu odvolacího. Tvrdil, že nebyl proveden žádný přímý důkaz dokládající jeho vinu. Orgány činné v trestním řízení vycházely pouze ze skutečnosti, že dva svědci nepotvrdili tvrzení stěžovatele, že stěžovatel se nacházel v době spáchání trestného činu na místě odlišném od místa spáchání pokusu trestného činu. Tím, že svědkyně J. P. (která měla dosvědčit jeho přítomnost v době spáchání trestného činu na místě odlišném od místa spáchání pokusu trestného činu) byla k věci vyslechnuta až dne 3. 7. 2001, tedy se značným časovým odstupem od okamžiku spáchání trestného činu, došlo ke zmaření důležitého důkazu obhajoby. Poukázal na skutečnost, že nebyl proveden důkaz porovnáním odebraného vzorku krve a snímaných otisků prstů s jeho zkušebními vzorky. Podle stěžovatele postupem orgánů činných v trestním řízení, jakož i postupem soudu, byla porušena ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 TrŘ a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), neboť byl stíhán způsobem odlišným od způsobu, jenž stanoví zákon. Vzhledem k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, jímž by napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se především zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, tzn. zda ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou způsobilá porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Vyžádal si vyjádření Okresního soudu v Uherském Hradišti a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, prostudoval spis Okresního soudu v Uherském Hradišti, sp. zn. 1 T 59/2000, a vyžádal si rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání stěžovatele.
Okresní soud v Uherském Hradišti ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že trestní stíhání stěžovatele bylo provedeno zákonným způsobem. Připustil jisté pochybení orgánů činných v trestním řízení, které v přiměřené době nevyslechly svědkyni J. P. za účelem prověření obhajoby stěžovatele, ale má za to, že vina stěžovatele byla v souladu s trestním řádem spolehlivě prokázána. V podrobnostech odkázal na písemné vyhotovení příslušných rozsudků a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Krajský soud v Brně, s odkazem na zákonná rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně v předmětné trestní věci, uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl usnesením ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 220/2002, jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) TrŘ.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že vytýká soudu prvního stupně a odvolacímu soudu, že byl uznán vinným a odsouzen na základě shora uvedené, jím zpochybněné, důkazní situace.
Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti, sp. zn. 1 T 59/2000, že zmíněný spisový materiál obsahuje podklady nezbytné pro rozhodnutí soudu o vině stěžovatele. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 6 To 391/2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 1 T 59/2001, se podává, že výslechy svědků a listinné důkazy tvoří nepřerušený řetězec nepřímých důkazů, z nichž logicky vyplývá, že stěžovatel byl jednou z osob přítomných na místě činu, které se zúčastnily násilného vniknutí do bistra poškozeného V. M., a to i přesto, že orgány přípravného řízení zanedbaly svoje povinnosti, když řádně neprověřily obhajobu stěžovatele.
K namítanému neprovedení důkazu porovnáním otisku prstů a krve Ústavní soud konstatuje, že ani soud prvního stupně ani soud odvolací nemohly tuto komparaci provést, neboť při ohledání místa činu nebyly zajištěny žádné stopy, což vyplývá z protokolu o ohledání místa činu (čl. 5 spisu). Stejně tak z pořízené fotodokumentace osobního motorového vozidla tov. zn. Fiat 126 nevyplývá, že by policie zjistila v předmětném vozidle stěžovatele jakékoli krevní stopy.
V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že v trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro zjišťování skutkového stavu věci a pro hodnocení důkazů - ust. §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. řádu. Podle nich je třeba zjišťovat skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud dokazováním zjistí, a být jejich logickým důsledkem.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů. Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu, nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a 2 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozsudků Okresního soudu v Uherském Hradišti a Krajského soudu v Brně ovšem žádná porušení zmíněných článků Listiny nevyplývají. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci, její právní posouzení, jakož i o hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. l a 4 Listiny), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (článek 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (článek 82 Ústavy ČR).
Ústavní soud tedy nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2003 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu