ECLI:CZ:US:2003:1.US.106.03
sp. zn. I. ÚS 106/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti společnosti P. I., spol. s. r. o. zastoupené JUDr. J. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2002, č. j. 28 Ca 307/2001-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla shora uvedené rozhodnutí s tím, že došlo k porušení jejího základního práva podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Magistrátu hlavního města Prahy a návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí žalovaného. Ústavní soud proto přezkoumal řízení, které rozhodnutí obecného soudu předcházelo.
Na žádost stěžovatelky vydal Magistrát hlavního města Prahy souhlas s trvalým odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu (ZPF) ve smyslu §9 odst. 6 zákona č. 334/1992 o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o ochraně ZPF") (rozhodnutí ze dne 22. 1. 1999, č. j. OŽP/20562/VIII/2143/98). Souhlas byl vydán za předpokladu splnění řady podmínek, mezi něž patřila i úhrada finančního odvodu, jehož výše byla stanovena pouze přibližně s tím, že skutečná výše bude stěžovatelce stanovena rozhodnutím (podle §11 zákona o ochraně ZPF) poté, co stavební povolení nabude právní moci.
Magistrát hlavního města Prahy poté rozhodl o umístění dočasné stavby stěžovatelky (rozhodnutí ze dne 26. 3. 1999, č. j. 121217/99/OUR/S/Me).
Obvodní úřad městské části Praha 8 nato vydal stavební povolení k předmětné stavbě (rozhodnutí ze dne 2. 12. 2000, č. j. 14806/99-3052/Ba, dle rozsudku Městského soudu v Praze dne 2. 2. 2000).
Poté, co stěžovatelka oznámila skutečnou výměru odnímané půdy (1. 2. 2001), Odbor životního prostředí úřadu městské části Praha 8 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit finanční odvod za trvalé odnětí půdy ze ZPF v souvislosti s plánovanou výstavbou (rozhodnutí ze dne 12. 3. 2001, č. j. OŽP/2001/0234). Stěžovatelka uvádí, že výše odvodu byla stanovena v rozporu s platnými právními předpisy a v rozporu se skutečnostmi existujícími v době vydání rozhodnutí. Tento rozpor měl spočívat v tom, že rozhodnutí o uložení finančního odvodu vycházelo z podmínek existujících v době vydání souhlasu s odnětím půdy ze ZPF, zatímco od vydání tohoto souhlasu byl schválen zákon č. 98/1999 Sb., kterým byl změněn zákon o ochraně ZPF, a byla rovněž schválena změna územního plánu hl. m. Prahy, kde dotčené pozemky byly nově určeny k zástavbě, čímž došlo ke změně výše odvodu za předmětné odnětí.
Magistrát hlavního města Prahy ("Magistrát") jako odvolací orgán zamítl odvolání stěžovatelky proti prvostupňovému rozhodnutí a toto potvrdil (rozhodnutí ze dne 23. 5. 2001, č. j. MHMP/47071/VII/R-407/01/Pf). Magistrát vyšel z názoru, že podmínky vydaného souhlasu s odnětím zemědělské půdy ze ZPF se staly závaznou součástí územního rozhodnutí (rozhodnutí o umístění stavby). Stěžovatelka namítá, že kdyby tak tomu mělo skutečně být, muselo by tak být výslovně stanoveno ve výrokové části územního rozhodnutí. Územní rozhodnutí však o tom, že nabytím právní moci se jeho závaznou součástí stávají i podmínky vydaného souhlasu s odnětím ze ZPF, výslovně nehovoří.
Proto se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy žalobou u Městského soudu v Praze, který napadeným rozhodnutím (ze dne 30. 10. 2002, č. j. 28 Ca 307/2001-48) její žalobu zamítl.
Dle stěžovatelky mělo být rozhodováno o výši odvodu podle právního stavu platného v době vydání stavebního povolení, nikoli rozhodnutí o umístění stavby. Tím, že o výši odvodu správní orgán rozhodoval podle stavu platného v době vydání rozhodnutí o umístění stavby, připustil dle stěžovatelky zpětnou účinnost zákona v rozporu se zásadami právního státu. Proto se stěžovatelka dovolává čl. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 9 odst. 3 Ústavy a čl. 4 odst. 1 Listiny.
Jak Ústavní soud již mnohokrát opakoval, není součástí obecné soustavy soudů, nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů a jeho úkolem je ochrana ústavnosti dle čl. 83 Ústavy ČR. V této souvislosti Ústavní soud zkoumal, zda došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Stěžovatelka považuje za vadu napadeného rozhodnutí, že do výrokové části územního rozhodnutí nebyly zahrnuty podmínky souhlasu s odnětím zemědělské půdy, a odtud dovozuje nezákonnost rozhodnutí správních orgánů, když tyto předmětný souhlas za součást územního rozhodnutí považovaly. Ze zákona o ochraně ZPF nicméně výslovně vyplývá, že souhlas s odnětím půdy ze ZPF je závaznou součástí rozhodnutí, které ve věci má být vydáno podle zvláštních předpisů, a žadatel je povinen plnit podmínky v něm stanovené (§10 odst. 1 zákona o ochraně ZPF). Souhlas s odnětím půdy ze ZPF je součástí rozhodnutí ze zákona, a není tedy nutné - jak nesprávně uvádí stěžovatelka - aby tak bylo výslovně stanoveno ve výrokové části takového rozhodnutí. Ve věci stěžovatelky je takovým rozhodnutím územní rozhodnutí, od jehož právní moci byla stěžovatelka povinna plnit podmínky stanovené v souhlasu s odnětím půdy ze ZPF. V tomto ohledu tedy nedošlo k žádnému protiústavnímu zásahu do stěžovatelčiných práv.
Ústavnímu soudu proto poté, co přezkoumal obsah napadeného rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti, nezbývá než konstatovat, že k zásahu do práv, jichž se stěžovatelka v návrhu dovolává, napadeným rozhodnutím nedošlo, a proto byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut ( ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu