ECLI:CZ:US:2003:1.US.114.02
sp. zn. I. ÚS 114/02
Usnesení
I. ÚS 114/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. H., zastoupeného JUDr. I. H., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 11. 2001, sp. zn. 19 Co 2026/2001, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2001, sp. zn. 20 E 468/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 1, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 11. 2001, sp. zn. 19 Co 2026/2001, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2001, sp. zn. 20 E 468/2001. Naposled citovaným usnesením nařídil soud podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 1999, sp. zn. 12 C 62/97, výkon rozhodnutí ve věci oprávněné E. E. (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem) proti stěžovateli jako povinnému srážkami z dávek, které tento pobírá od Vojenského úřadu sociálního zabezpečení, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 24 539,20 Kč, nákladů nalézacího řízení ve výši 22 239,- Kč, a nákladů návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí ve výši 3 604,50,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v průběhu řízení před obecnými soudy poukazoval na to, že mu "doposud není jasné, proč by měl oprávněné zaplatit požadované částky". Rozhodnutí nalézacích soudů považuje za nespravedlivá a proto se brání i proti usnesením ve věci výkonu rozhodnutí. Ve svém doplnění návrhu na zahájení řízení, který Ústavní soud obdržel dne 5. 2. 2003, stěžovatel brojí proti rozhodnutím, podle kterých byla exekuce nařízena a která byla podle jeho názoru "vydána v rozporu vázanosti soudce zákonem".
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejdříve se Ústavní soud jako vždy musel zabývat formálními aspekty ústavní stížnosti. V petitu svého návrhu, kterým je tento soud (na rozdíl od odůvodnění) vázán, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými byl proti němu jako povinnému nařízen výkon rozhodnutí. Jedině a pouze těmito rozhodnutími se proto mohl Ústavní soud zabývat. Další doplnění (odůvodnění) návrhu na zahájení řízení, ve kterém je obsáhle poukazováno na údajně protiústavní rozhodnutí soudů, která byla podkladem pro vydání usnesení ve věci výkonu rozhodnutí - pokud se zároveň neprojevilo v řádně konstruovaném návrhovém požadavku (petitu návrhu), resp. jeho rozšíření - je pro věc samu irelevantní. Navíc nelze na tomto místě přehlédnout, že i pokud by se tak stalo, musela by být ústavní stížnost v této části odmítnuta jako podaná po lhůtě, stanovené pro její podání. Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1775/2000, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 8 Co 278/2000 (jenž nabyl právní moci 6. 6. 2000), ostatně stěžovatel již ústavní stížnost podal; ta však byla zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný (proti rozhodnutí dovolacího soudu) a zčásti jako návrh podaný po lhůtě (proti rozhodnutím soudů prvého a druhého stupně) odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 124/01. Nelze proto v tomto řízení "dohánět", co stěžovatel zameškal již dříve.
Co se týče napadených rozhodnutí, Ústavní soud neshledal v postupu ani v usneseních obecných soudů, rozhodujících ve věci, žádné pochybení, které by vedlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, ať již jím tvrzených či jiných. Krajský soud v Českých Budějovicích se odvoláním stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí řádně zabýval a podrobně odůvodnil, proč rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny a rozhodnutí je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Stěžovatel sice zastává v dané věci opačný názor, to však kasaci napadených rozhodnutí - odhlédnuto od nedostatečné ústavněprávní argumentace - neodůvodňuje.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. dubna 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu