ECLI:CZ:US:2003:1.US.117.02
sp. zn. I. ÚS 117/02
Usnesení
I. ÚS 117/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zemědělského družstva B., zastoupeného advokátkou JUDr. D. M., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 21 Co 481/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měl za to, že byl porušen čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Konstatoval, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 10 C 52/2001. Stěžovatel uvedl, že soud prvního stupně vyhověl návrhu žalobkyně M. V. (v této ústavní stížnosti dále jen "vedlejší účastnice") na zaplacení majetkového podílu dle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., v platném znění (dále jen "transformační zákon"). Stěžovatel namítal, že tento obecný soud své rozhodnutí nesprávně odůvodnil v tom smyslu, že jde o "vydání" majetkového podílu a nikoli o "vypořádání" vzájemného právního vztahu, přičemž "vypořádání" právní úprava neumožňuje a soud proto není oprávněn je provést.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel včas odvolání, v němž poukazoval na nesprávné právní posouzení celé věci. Podle názoru stěžovatele soud prvního stupně přehlédl, že transformační zákon č. 42/1992 Sb. byl v roce 1999 novelizován zákonem č. 144/1999 Sb., a v ustanovení §13 odst. 2 byl pojem "vydání" nahrazen pojmem "vypořádání". Podle názoru stěžovatele se měl soud zabývat právem na volbu způsobu plnění dlužníkem dle ustanovení §561 občanského zákoníku, neboť zákon č. 42/1992 Sb. otázku plnění výslovně neřeší. Dále měla být soudem, dle argumentace stěžovatele, zohledněna skutečnost, že závazek stěžovatele zanikl nabytím právní moci usnesení Okresního soudu v Jičíně, o uložení akcií do úřední úschovy.
Krajský soud ve svém rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že nesprávné použití výrazů "vydání" a "vypořádání" na věci samé nic nemění. Uzavřel posuzovaný případ tak, že ani z ustanovení §561 občanského zákoníku nevyplývá možnost volby plnění dlužníka (stěžovatele) formou poskytnutí akcií.
Ústavní soud po posouzení předmětné věci po stránce skutkové i právní dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. Ústavní soud má ze spisového materiálu za prokázané, že mezi stranami bylo nesporným, že vedlejší účastnice je osobou mající právo na vypořádání majetkového podílu podle §13 odst. 3 transformačního zákona, že již uplynula lhůta 7 let od schválení transformačního projektu, takže se právo vedlejší účastnice stalo dospělým nárokem, a konečně, že výše jejího podílu činí 48 240,- Kč. Těžištěm sporu byla pouze otázka, jakým způsobem má být její podíl vypořádán.
Ústavní soud podotýká, že v obdobné věci již dříve rozhodoval (srov např. usnesení I. ÚS 628/01). Pokud se jedná o dopad novely transformačního zákona (provedené zákonem č. 144/1999 Sb.), kdy v ustanovení §13 byl pojem "vydání" nahrazen pojmem "vypořádání", nelze souhlasit s názorem stěžovatele, resp. s jeho argumentací, o kterou opíral svůj nárok na jiné než peněžní plnění (vypořádání). Pokud by totiž bylo možné, aby v případě, že nedojde k dohodě mezi oprávněnou osobou a transformovaným družstvem, způsob vypořádání majetkového podílu určovalo transformované družstvo proti vůli oprávněné osoby, byla by tak porušena zásada rovnosti účastníků soukromoprávního vztahu. Současně by došlo k prohloubení nerovnosti mezi jednotlivými skupinami oprávněných osob, a to mezi osobami, které začaly provozovat zemědělskou výrobu a jimž musel být majetkový podíl vydán do 90 dnů od podání žádosti, a mezi osobami, které nezačaly zemědělskou výrobu provozovat, a jimž mohl (nikoli musel) být majetkový podíl vydán podle ust. §13 odst. 3 transformačního zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 1999, 3/2000 Sb.). Dále je třeba uvést, že pokud by v případě absence dohody mělo dojít k vypořádání jiným způsobem než v penězích, bylo by nezbytné, aby takový způsob vypořádání byl upraven v zákoně (a to i v tom případě, že by o způsobu tohoto vypořádání rozhodoval soud). Použití výrazu "vypořádání" samo o sobě, bez dalšího, ještě automaticky neznamená, že by způsob vypořádání (a to jakýkoliv) mohl stanovit soud. Takové pojetí by bylo v rozporu s čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR, kde se stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (a tedy ani strpět takový způsob uspokojení svého nároku, který není stanoven zákonem a ani není k jeho stanovení zmocněn soud či jiný státní orgán). Rovněž by zde byl rozpor s ustanovením čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož povinnosti (a tedy i povinnost poskytnout určité plnění spolu s povinností akceptovat zánik práva takovým způsobem plnění) mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Navíc právě proto, že právním předpisem není způsob vypořádání vůbec stanoven, nemohl by soud přiznat vedlejší účastnici nic jiného, než čeho se domáhá, neboť nezbytnou podmínkou pro takový postup ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. je existence okolnosti, aby způsob vypořádání byl stanoven právním předpisem. Ústavní soud se i v dalším ztotožňuje s výkladem, obsaženým v poučení odvolacího soudu (strana třetí napadeného rozhodnutí), přičemž na něj stěžovatele odkazuje.
V návaznosti na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v daném případě nedošlo k nijakému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, proto návrh stěžovatele ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný bez nařízení ústního jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. února 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu