ECLI:CZ:US:2003:1.US.130.01
sp. zn. I. ÚS 130/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. K., zastoupeného JUDr. Ing. P. P., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2000, sp. zn. 3 To 90/2000, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. 1 T 59/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 "a násl." Listiny základních práv a svobod, čl. 1 a čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2000, sp. zn. 3 To 90/2000, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. 1 T 59/96.
Vrchní soud v Praze shora citovaným rozsudkem zrušil v celém rozsahu uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a podle ust. §259 odst. 3 trestního řádu znovu ve věci rozhodl tak, že stěžovatel a spolu s ním obžalovaný J. Z. byli uznáni vinnými, že J. Z. opatřil V. B. falešné doklady na firmu H., srozuměn s tím, že budou použity k odběru alkoholických nápojů na export, avšak budou prodány v tuzemsku, čímž došlo zkrácením daně z obratu ke škodě státu ve výši nejméně 4.071.980,- Kč a že stěžovatel v roce 1992 zprostředkoval v tuzemsku V. B. odbyt alkoholických nápojů, které tento odebral v lihovaru P. na doklady neexistující firmy U. s tím, že jsou odebírány na export, čímž došlo ke zkrácení daně z obratu ve výši nejméně 3.198.360,- Kč. Dále stěžovatel za stejných podmínek ve čtyřech případech podepsal doklady na odběr alkoholických nápojů na fiktivní firmu M. smyšleným jménem Ing. J. a na odběr tohoto zboží zajistil V. B. dopravu v Č., přičemž v důsledku toho došlo ke zkrácení daně z obratu o částku nejméně 2.361.040,- Kč. Oba obžalovaní tím spáchali pomoc ke spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle ust. §10 odst. 1 písm. c), §148 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona ve znění účinném do 1. 1. 1994, za což byli odsouzeni každý k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku se zařazením do věznice s dozorem.
Stěžovatel je toho názoru, že napadené rozhodnutí zasáhlo do jeho ústavně zaručených práv, jelikož byl odsouzen za pomoc k trestnému činu spáchanému jinou osobou tím, že za zboží deklarované při odběru pro exportní prodej a následně prodané v tuzemsku nebyla dodatečně odvedena daň z obratu. Neexistuje prý žádný důkaz o dohodě stěžovatele s obžalovaným V. B., ani nepřímý důkaz o tom, že by byl obeznámen s jeho účetnictvím, zejména pak s tím, jak účetně řešil "skutečnost nevyvezení zboží odebraného k prodeji do zahraničí". Na srozumění stěžovatele s tím, že V. B. dodatečně neodvede daň z obratu, prý usuzuje Vrchní soud v Praze pouze z toho, že stěžovatel měl možnost poznat některé ne zcela seriózní postupy tohoto podnikatele a dovodit z toho, že spáchá i předmětný trestný čin, což je podle jeho názoru v rozporu s dikcí ust. §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhl její zamítnutí, zdůraznil, že její odůvodnění je pouhým opakováním obhajoby, kterou stěžovatel uplatňoval jak před soudem prvého stupně, tak v průběhu odvolacího řízení a zcela v tomto směru odkázal na argumentaci, obsaženou v napadeném rozhodnutí. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření zrekapituloval řízení před soudy obou stupňů a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 1 T 59/96. Konstatuje, že podle sdělení tohoto soudu žádaný spis nebylo možné zapůjčit, jelikož se od 1. 11. 2001 nachází u Vrchního soudu v Praze se stížností odsouzeného V. B. proti usnesení o nařízení náhradního trestu a o náhradě nákladů českému státu. Po opětovné žádosti o zapůjčení spisu sdělil krajský soud dne 27.8.2003, že spis nelze zaslat z důvodu žádosti stěžovatele o odklad výkonu trestu odnětí svobody a následně (6. 2. 2003), že spis byl zapůjčen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, odboru přezkumného řízení, resp. ( 16. 6. 2003) Ministerstvu spravedlnosti ČR k řízení o podaném podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Spisový materiál obdržel Ústavní soud až 9. 7. 2003 a mohl se tedy poté věcí zabývat.
Po přezkoumání veškerých skutečností, relevantních z ústavněprávního hlediska dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z příslušného spisového materiálu vyplývá, že soudy se předmětnou trestní věcí pečlivě zabývaly a neporušily přitom žádná ústavně zaručená práva či svobody stěžovatele. K podstatě shora uvedené hlavní námitky stěžovatele, opakované v řízení před těmito soudy, jakož i v řízení před Ústavním soudem, je nutno uvést, že soud prvního stupně i soud odvolací se s touto námitkou v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádaly. Jak v tomto směru přesvědčivě uvedl Vrchní soud v Praze, obžalovaní (tedy stěžovatel a J. Z.) sice nemuseli být do detailů celé transakce zasvěceni, avšak relevantní skutečnosti, které z jednání hlavního pachatele-obžalovaného B., který byl odsouzen samostatně, činily trestný čin - tj. že nakupoval alkohol bez daně z obratu jakoby na export, avšak obratem jej rozprodával v tuzemsku - jim byly prokazatelně známy. Pokud se pak obžalovaní hájili tím, že se sice podíleli na těchto metodách, avšak netušili jejich charakter, sdílel odvolací soud stanovisko krajského soudu, že jde o tvrzení zcela nevěrohodná s přihlédnutím k inteligenci a přinejmenším k částečným životním a odborným zkušenostem obou obžalovaných. Pro úplnost možno doplnit, že vrchní soud navíc při úvaze o uložení adekvátního trestu zcela správně a odůvodněně přihlédl ke stupni společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele a spoluobžalovaného J. Z. a původně uložený trest odnětí svobody v trvání pěti let snížil na polovinu trestní sazby (§31 odst. 1, §23 odst. 1 trestního zákona).
Z uvedeného zcela nepochybně vyplývá, že právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Pouhá obecná tvrzení stěžovatele, postrádající řádnou ústavněprávní argumentaci, rovněž nemohou zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti. Hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z tohoto procesu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je jednou ze základních povinností obecných soudů. Vzhledem ke zkoumanému případu proto nutno zdůraznit, že Ústavnímu soudu, který není obecným soudům nadřízen, není součástí ani vrcholem jejich soustavy, nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené těmito soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením, či s jeho dílčími body neztotožňoval, pokud nedospěl k závěru, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. To však Ústavní soud v daném případě neshledal. Nezbývá proto než zopakovat a uzavřít, že jestliže obecné soudy postupovaly v průběhu trestního řízení v souladu se základními principy spravedlivého procesu a s příslušnými právními předpisy, náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry - jak se stalo v daném případě- nespadá do pravomoci Ústavního soudu nahrazovat jejich hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a jejich interpretaci svým vlastním výkladem.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu