ECLI:CZ:US:2003:1.US.133.02
sp. zn. I. ÚS 133/02
Usnesení
I. ÚS 133/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. S., právně zastoupeného JUDr. T. R., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2002, sp. zn. 7 To 253/2001, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 3 T 188/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení ve výroku uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku -Místku byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a 3 písm. d) tr. zák. a byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výši 20 000,- Kč, a pro případ, že by nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, byl mu uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Byl mu rovněž uložen zákaz činnosti, spočívající v zákazu soukromého podnikání v oblasti nákupu a prodeje motorových vozidel na dobu 5 let. V souladu s §228 odst. 1 tr. řádu byl stěžovatel zavázán zaplatit na náhradě škody poškozenému J. T. částku 300 000,- Kč. Odvolací soud, který rozhodoval o odvolání stěžovatele, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1 a 2 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 a odsoudil jej k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 5. 4. 2000, sp. zn. 3 T 96/99, kterému předcházel zrušený rozsudek ve stejné věci ze dne 15. 9. 1999, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Stěžovateli byl opět uložen peněžitý trest ve výši 20 000,- Kč spolu s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 4 měsíců, a zákaz činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oblasti nákupu a prodeje motorových vozidel na dobu 5 let. Stěžovatel je dále povinen zaplatit na náhradě škody poškozenému částku 300 000,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že oba soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel zejména namítá porušení čl. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel se domnívá, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci o němž nejsou důvodné pochybnosti a že nebyla respektována povinnost hodnotit důkazy podle vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu. Odůvodnění rozsudků neobsahuje náležitý rozbor a hodnocení důkazů a soudy se nevypořádaly s obhajobou stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti, stejně jako v předchozím řízení, polemizuje především s výpovědí poškozeného J. T. Stěžovatel tvrdí, že soudy neprovedly několik závažných důkazů v jeho prospěch, aniž by byla vyčerpávajícím způsobem odůvodněna jejich nepotřebnost či nadbytečnost.
Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti konstatoval, že námitky stěžovatele jsou v celku totožné s námitkami uváděnými v odvolání, zejména co se týče návrhu na doplnění dokazování. K jednotlivým námitkám se krajský soud nevyjádřil, pouze odkázal na odůvodnění rozsudku. Okresní soud ve Frýdku - Místku rovněž uvedl, že se dle jeho názoru v ústavní stížnosti pouze opakují argumenty již použité v obhajobě stěžovatele, s níž se tento soud jakož i soud odvolací ve svých rozhodnutích vypořádaly. Okresní státní zastupitelství ve Frýdku - Místku nesouhlasí s námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti. V průběhu hlavního líčení byly provedeny všechny právně relevantní důkazy, které byly také řádně soudem vyhodnoceny. Námitkami stěžovatele ohledně úplnosti důkazní situace se již zabýval krajský soud. Rozsudek odvolacího soudu považuje vedlejší účastník za zákonný a uložený trest za přiměřený. Krajské státní zastupitelství v Ostravě se v souladu s §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
II.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí a procesního postupu obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že není vrcholem soustavy obecného soudnictví a nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy a že tuto zásadu lze prolomit a rozhodnutí obecného soudu považovat za protiústavní pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu s vykonanými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Je třeba poznamenat, že argumentace použitá v ústavní stížnosti je v podstatě pouze opakováním námitek, které byly předmětem řízení o odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně. Uvedené námitky se týkají převážně hodnocení důkazů soudem.
K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Důkazní postup je třeba vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, tento požadavek vyplývá z ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku.
Požadavkům, kladeným na odůvodnění rozsudku, soud prvního stupně plně dostál, podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zabýval se námitkami uplatněnými stěžovatelem v rámci obhajoby.
Odvolací soud konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a úplná a mají oporu v důkazech provedených náležitým způsobem při hlavním líčení a s postupem tohoto soudu při provedení důkazů a jejich vyhodnocení se ztotožnil, věnoval pozornost všem námitkám stěžovatele uplatněným v odvolání, ztotožnil se s právní kvalifikací jednání stěžovatele zvolenou nalézacím soudem (pouze musel přihlédnout k novelizaci tr. řádu pro stěžovatele příznivější) a sám znovu odůvodnil správnost skutkových zjištění stejně jako odůvodnil výrok o trestu.
Soud prvního stupně i soud odvolací dostály požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů. Dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu, a k důkazům, které stěžovatel navrhoval, totiž vyslechnout svědka P. a nového svědka V. H., soud uvedl na str. 7 svého rozhodnutí, z jakých důvodů nepovažuje tyto důkazy za potřebné. Soud provedl všechny důkazy v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí.
Jak již bylo výše naznačeno, Ústavní soud ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy respektují stanovené právní kautely, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. dubna 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu