ECLI:CZ:US:2003:1.US.133.03
sp. zn. I. ÚS 133/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. P., zastoupeného JUDr. J. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2002, čj. 14 Co 831/2002 - 97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2002, čj. 14 Co 831/2002 - 97. Tímto rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 10. 9. 2002, čj. 5 C 71/99 - 90, jímž bylo zastaveno odvolací řízení v právní věci žalobce J. T. proti žalovanému D. P. (stěžovateli) o žalobě na zaplacení 32 269,-- Kč s příslušenstvím.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že soud I. stupně usnesením vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku z odvolání, podle položky 17a Sazebníku soudních poplatků, ve výši 600,-- Kč. Stěžovatel, při ověřování správnosti této částky, v Sazebníku položku 17a nenalezl, neporozuměl tomu, že soud má na mysli položku 17 písm. a) Sazebníku. Jelikož není právnicky vzdělán, čerpal z již neplatného znění zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Poté podal soudu návrh na změnu uvedeného usnesení. Stěžovatel vytkl soudu I. stupně, že až v usnesení o zastavení řízení správně označil položku, podle které poplatek vyměřil, jako položku 17 písm. a) Sazebníku. Podle názoru stěžovatele soud I. stupně jej nepoučil o tom, že podle ustanovení §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb. musí poplatek zaplatit nejpozději do konce lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení řízení. Pokud by byl stěžovatel řádně poučen o způsobu stanovení výše a splatnosti poplatku, zaplatil by jej včas a ve správné výši. Podle stěžovatele tak soudy obou stupňů porušily ustanovení §18 odst. 1 věty první OSŘ o rovném postavení účastníků řízení. Tím, že oba soudy posoudily věc po právní stránce nesprávně, porušily ústavní práva stěžovatele, zakotvená v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud v Plzni odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 6. 12. 2002, sp. zn. 14 Co 831/2002. Uvedl, že stěžovateli se nedostalo nesprávného poučení soudem I. stupně, ani nebylo porušeno ustanovení §18 odst. 1 věty první OSŘ. Postupem soudu a jeho rozhodnutím nedošlo k porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Ze spisu Okresního soudu Plzeň - sever sp. zn. 5 C 71/99 Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 10. 9. 2002, čj. 5 C 71/99 - 90, bylo zastaveno odvolací řízení v právní věci žalobce J. T. proti žalovanému stěžovateli. Zároveň byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu usnesení téhož soudu dne 21. 8. 2002, kterým byl stěžovatel vyzván, aby do 3 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek z odvolání ve výši 600,-- Kč. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 2. 9. 2002. Stěžovatel soudní poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatil, proto soud I. stupně odvolací řízení zastavil podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších změn, neboť stěžovatel nezaplatil soudní poplatek ani poté, kdy byl soudem vyzván a k zaplacení mu byla určena lhůta. Návrh na změnu uvedeného usnesení soud zamítl s odůvodněním, že při vyměřování soudního poplatku za odvolací řízení postupoval správně, když soudní poplatek vyměřil podle položky 17 písm. a) Sazebníku soudních poplatků, podle které výše soudního poplatku za odvolání proti rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud předmět odvolacího řízení je peněžité plnění do částky 15 000,-- Kč, činí 600,-- Kč. Námitce stěžovatele, že poplatek měl být vyměřen podle položky 12 Sazebníku, nemohl vyhovět, neboť podle této položky se vyměřuje poplatek za návrh na zahájení řízení o umoření listiny.
Z usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2002, čj. 14 Co 831/2002 - 97, bylo zjištěno, že napadené usnesení soudu I. stupně bylo potvrzeno. V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že stěžovateli byla výzva k zaplacení soudního poplatku doručena dne 2. 9. 2002, splatnost poplatku nastala dne 5. 9. 2002. Tohoto dne však stěžovatel doručil soudu své vyjádření k výši soudního poplatku a namítal, že správná výše poplatku činí 500,-- Kč podle položky 12 písm. a) Sazebníku. Soud I. stupně postupoval správně, když stanovil výši poplatku podle položky 17 písm. a) Sazebníku ve výši 600,-- Kč. Pokud stěžovatel ve stanovené lhůtě poplatek nezaplatil, soud I. stupně správně řízení zastavil podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Až k odvolání proti napadenému usnesení stěžovatel připojil své podání nadepsané "sdělení údajů k vrácení soudního poplatku", doručené Okresnímu soudu Plzeň - město dne 5. 9. 2002, ve kterém žádal, aby po nabytí právní moci usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 19. 8. 2002 sp. zn. 28 C 143/2002, kterým byl stěžovateli vrácen soudní poplatek ve výši 500,-- Kč, byl tento poplatek převeden do řízení v předmětné věci vedené pod sp. zn. 5 C 71/99 u Okresního soudu Plzeň - sever.
Usnesení o zastavení odvolacího řízení bylo doručeno stěžovateli dne 12. 10. 2002. Lhůta k odvolání proti tomuto usnesení uplynula dnem 29. 10. 2002 a tímto dnem uplynula i lhůta, ve které mohl stěžovatel zaplatit soudní poplatek a usnesení o zastavení řízení by mohlo být zrušeno. Stěžovatel sice podal ve lhůtě odvolání, avšak do konce odvolací lhůty soudní poplatek nezaplatil. I když stěžovatel prokázal, že dne 5. 9. 2002 požádal Okresní soud Plzeň - město o převedení soudního poplatku do předmětného spisu Okresního soudu Plzeň - sever, jednalo se pouze o částku 500,-- Kč. Ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích však dává možnost soudu I. stupně zrušit usnesení o zastavení řízení pouze v případě úplného zaplacení soudního poplatku.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel namítal, že postupem soudů obou stupňů bylo porušeno jeho ústavní právo na rovná práva před soudem, ovšem porušení tohoto práva blíže neodůvodnil. Tvrdil pouze, že soudy postupovaly nesprávně, když jej nepoučily o výši poplatku a způsobu jeho stanovení a o tom, že poplatek musí zaplatit nejpozději do konce lhůty k odvolání.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a zkoumal, zda nebyla porušena základní práva navrhovatele, zejména práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Výzva soudu I. stupně k zaplacení soudního poplatku z odvolání, obsažená v usnesení ze dne 21. 8. 2002, čj. 5 C 71/99 - 87, obsahovala údaj o výši soudního poplatku, odkaz na příslušnou položku Sazebníku soudních poplatků i lhůtu splatnosti. I když ve výzvě nebylo uvedeno číslo příslušného zákona o soudních poplatcích, jehož přílohu "Sazebník" tvoří, je nepochybné, že soud postupoval podle platné právní úpravy. Výzva obsahovala i jasné poučení, podle kterého nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude odvolací řízení zastaveno. Pokud by se stěžovatel těmito pokyny ve výzvě řídil, předešel by zastavení odvolacího řízení. Sazebník soudních poplatků tvoří přílohu k zákonu o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb., který byl několikrát novelizován, stejně tak byl měněn i sazebník. Nezbývá než konstatovat, že soud I. stupně i soud odvolací postupovaly v souladu s uvedeným zákonem. Zbývá doplnit, že podle §4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích, jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost podáním odvolání. Následky nezaplacení soudního poplatku upravuje §9 odst. l téhož zákona, podle kterého, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním odvolání zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. V řízení před obecnými soudy tedy nedošlo k porušení jejich poučovací povinnosti zakotvené v §5 OSŘ, ani ke stěžovatelem tvrzeným porušením jeho základních práv.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že státní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, soudy obou stupňů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními OSŘ a zákona o soudních poplatcích a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Nedošlo tedy k porušení čl. 96 Ústavy ČR ani čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu