ECLI:CZ:US:2003:1.US.135.02
sp. zn. I. ÚS 135/02
Usnesení
I. ÚS 135/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného advokátem JUDr. P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2002, č. j. 23 Co 297/2000-143, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 21. 1. 2000, sp. zn. 5C 226/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měl za to, že byl porušen čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
Uvedl, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (viz shora). Uvedenými rozhodnutími obecných soudů bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") o přechodu vlastnictví k nemovitostem - domu čp. 23 na parc. č. 34/2, v k. ú. Pavlov u Ledče nad Sázavou - na vedlejší účastníky, a to D. N., P. N. a D. V. (dále jen "vedlejší účastníci"). Obecné soudy byly ve svém rozhodování vázány rozsudkem Nejvyššího soudu v Brně ze dne 23. 2. 1999, č. j. Cdo 13/99-87. Tímto rozhodnutím byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci králové ze dne 29. 9. 1998, č. j. 23 Co 480/97-71, jakož i rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 23. 6. 1997, č. j. 3 C 493/96-54, podle kterých byl návrh vedlejších účastníků na přechod vlastnictví k nemovitostem zamítnut.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uplatnil v podstatě shodnou argumentaci, jako v předchozím řízení před obecnými soudy. Zejména namítal, že nabyl sporné nemovitosti sice za cenu nižší, než odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, avšak stalo se tak na základě znaleckého posudku, který sám nezadával. Konstatoval v této souvislosti, že tehdy platná vyhláška č. 128/1984 Sb., o oceňování nemovitostí, stanovovala pouze cenu maximální (nikoliv však cenu minimální). Současně vyslovil nesouhlas se závěry obecných soudů v tom smyslu, že by vedlejší účastnice D. N. měla mít postavení oprávněné osoby ve smyslu restitučních předpisů, jakož i zpochybnil okolnost, že tato vedlejší účastnice o zabrání nemovitostí nevěděla, neboť jí údajně nebylo doručeno rozhodnutí trestní komise o zabrání předmětné věci.
Ústavní soud po posouzení uvedené ústavní stížnosti po stránce formální i věcné dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Ze spisového materiálu vyplývá, že se obecné soudy argumentací, vyslovenou stěžovatelem, podrobně zabývaly.
Prvoinstanční soud vzal za prokázané, že původními vlastníky sporných nemovitostí byli F. a D. N. Pan F. N. byl dne 14. 2. 1953 odsouzen trestní komisí bývalého ONV v Ledči nad Sázavou k propadnutí majetku. Paní D. N. byl majetek fakticky zabrán. Rozhodnutí o tom jí však nebylo nikdy doručeno. Oba manželé se proto stali oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §4 odst. 1, resp. §4 odst. 2, písm. c) zákona o půdě. Pan F. N. dne 8. 1. 1993 zemřel a jeho dědici se stali vedlejší účastníci (viz shora). Dne 10. 4. 1987 koupil předmětné nemovitosti stěžovatel od JZD Rudá Hvězda v Č., a to za cenu nižší, než by odpovídalo tehdejším cenovým předpisům. Byly tak splněny podmínky, aby soud ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě rozhodl, že vlastnické právo k nemovitostem přechází ze stěžovatele na vedlejší účastníky. Z tohoto důvodu soud prvního stupně žalobě vedlejších účastníků vyhověl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel včas odvolání. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, a proto rozsudek prvoinstančního soudu potvrdil. Konstatoval, že okresní soud provedl všechny potřebné důkazy, z nich vyvodil odpovídající skutkové závěry a ty podrobil správnému právnímu posouzení. Odvolací soud proto na závěry prvoinstančního soudu stěžovatele odkázal a následně se zaměřil na argumentaci vyslovenou stěžovatelem (shodnou s argumentací uplatněnou v ústavní stížnosti).
Spisy trestní komise Okresního národního výboru v Ledči nad Sázavou se nedochovaly. Důkaz o tom, že paní D. N. byl nález komise doručen, nebyl podán. Okresní soud proto tuto vedlejší účastnici vyslechl a z její výpovědi vzal za prokázané, že nález trestní komise jí nikdy doručen nebyl. Ústavní soud považuje proto za právně konformní závěr obecných soudů v tom smyslu, že se v dané věci jednalo o převzetí nemovitostí bez právního důvodu dle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. S ohledem na skutečnost, že i v případě pravomocného zabrání sporných nemovitostí paní D. N. by se vzhledem k okolnostem, za nichž se tak stalo, jednalo o převzetí nemovitostí v důsledku politické perzekuce ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, dospěl Ústavní soud k závěru, že argumentace stěžovatele, týkající se zpochybnění oprávněnosti restitučního nároku k nemovitostem, nemá právní relevanci. Paní D. N., coby vedlejší účastnici, tak v každém případě svědčilo právo, které v řízení uplatnila, přičemž i ostatní vedlejší účastníci byli v souladu s platnou právní úpravou považováni za osoby oprávněné.
Pokud se jedná o další stěžovatelem uplatněnou námitku, týkající se tzv. obecné ceny, kterou bylo možné v době koupě nemovitostí sjednat, odkázaly obecné soudy prvního i druhého stupně na řízení před Nejvyšším soudem, který se touto otázkou zabýval, přičemž právní názor tohoto soudu byl ve smyslu ustanovení §243 odst. 1 o. s. ř. pro oba obecné soudy v jejich rozhodování závazným.
Ústavní soud se v podstatě shoduje s důvody, které uvedl Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Při posuzování nároku oprávněných osob (vedlejších účastníků) uplatněného žalobou dle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě musely být zohledněny všechny zákonem stanovené podmínky. Ústavní soud se proto blíže zaměřil na výklad ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. Z judikatury k předmětnému ustanovení vyplývá, že k posouzení naplnění skutkové podstaty nabytí nemovitosti za cenu nižší, než odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, postačí srovnání maximální ceny podle platných předpisů, které zpravidla vyplývá ze znaleckého posudku, s cenou, za niž byla nemovitost zakoupena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1266/96, in "Zemědělské restituce a soudní praxe", C.H. BECK, 1998). Samotný špatný stav převáděné nemovitosti v době převodu nemovitosti měl být zohledněn ve znaleckém posudku, jímž měla být tato nemovitost oceněna (a nemůže být tedy ani případným důvodem pro snížení ceny podle cenového předpisu, neboť takto zjištěná cena ze stavu nemovitosti musí vycházet). Právní předpisy, platné v době převodu předmětné nemovitosti, umožňovaly tzv. socialistickým organizacím realizovat převod občanům za cenu nižší, než stanovenou podle cenového předpisu, tedy za cenu obecnou. Bylo však třeba vždy rozlišovat mezi cenou obecnou a cenou stanovenou podle oceňovacího předpisu - tzv. administrativní cenou. Ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě váže vyslovení přechodu vlastnického práva na skutečnost, že k nabytí nemovitosti došlo za cenu nižší, než odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům, a to bez ohledu na skutečnost, že tehdejší právo umožňovalo nemovitost převést i za nižší cenu. Přijetím výkladu, že na případy převodu za cenu nižší (resp. nulovou) než zjištěnou podle cenového předpisu, avšak tehdy platným právem nijak aprobovanou, se ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě nevztahuje, by také postrádala smysl novela uvedeného ustanovení (provedená zákonem č. 183/1993 Sb.), neboť na případy, kdy kupní cena byla snížena v rozporu s tehdy platnými předpisy, se toto ustanovení již vztahovalo i před zmíněnou novelou. Není též rozhodující, zda nabyvatel nemovitostí věděl o tom, že se jedná o cenu nižší, než stanoví platný cenový předpis. Skutečnost, že cena nemovitostí byla stanovena na 57 385,52 Kč a že stěžovatel nemovitosti koupil za 37 000,- Kč, byla prokázána a mezi účastníky ohledně ní nebylo sporu. Za tohoto stavu je tedy závěr obecných soudů správný, neboť stěžovatel nabyl nemovitosti za cenu nižší, než odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům.
V návaznosti na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v předmětné komplikované restituční věci nedošlo ze strany obecných soudů ve stěžovatelem napadených rozhodnutích k nijakému pochybení. Stěžovateli se nepodařilo prokázat, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, neboť obecné soudy postupovaly v souladu s platnou právní úpravou. Ústavní soud proto návrh stěžovatele ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 b., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. února 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu