ECLI:CZ:US:2003:1.US.138.02
sp. zn. I. ÚS 138/02
Usnesení
I. ÚS 138/02
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele C., spol. s r. o., zastoupeného Mgr. D. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2001, č. j. 23 Co 398/2000-255, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 5. 3. 2002 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2001, č. j. 23 Co 398/2000-255, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě z 6. března 2000, č. j. 5 C 365/95-218. Tímto rozsudkem zmíněný okresní soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni 50 000,- Kč s příslušenstvím, zastavil řízení o návrhu na uložení povinnosti přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy, a rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že žalobkyně V. M. podala dne 27. 1. 1995 u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě žalobu o náhradu mzdy ve výši 1 800,- Kč s příslušenstvím, vedenou pod sp. zn. 7 C 64/1995. Na to dne 27. 4. 1995, přes překážku litispendence, došlo k zahájení dalšího řízení v téže věci, na základě žaloby o náhradu mzdy ve výši 50 000,- Kč s příslušenstvím, podané V. M. u téhož soudu, vedené pod sp. zn. 5 C 365/1995. Obě řízení byla vedena současně. V později zahájeném řízení pod sp. zn. 5 C 365/1995 soud usnesením ze dne 16. 6. 1995 konstatoval existenci dvou probíhajících řízení v téže věci, a rozhodl o zastavení řízení, které začalo jako prvé pod sp. zn. 7 C 64/1995. Toto usnesení však neovlivnilo zastavení zmíněného řízení, neboť v něm nebylo vydáno. K zastavení tohoto, dříve zahájeného, řízení došlo až usnesením ze dne 26. 9. 1995, na základě skutečnosti, že žalobkyně vzala žalobu zpět. Podle názoru stěžovatele rozhodnutím ve věci samé soud zasáhl do jeho zaručeného základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Podle stěžovatele se soud řádně nevypořádal se zkoumáním překážek zahájení řízení ve věci a umožnil, aby současně probíhala dvě řízení v téže věci. Existenci dvou zahájených řízení v téže věci soud sám konstatoval, ve své činnosti však pochybil, když v později zahájeném řízení pokračoval až do konečného rozhodnutí ve věci samé.
Ústavní soud nejprve zkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu vyžádal vyjádření k ústavní stížnosti a spis, sp. zn. 5 C 365/95, Okresního soudu v Havlíčkově Brodě.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ve svém vyjádření uvedl, že pokud by po určitou dobu probíhala v téže věci dvě řízení, přičemž by později došlo k zastavení toho z nich, které bylo zahájeno dříve, šlo by sice o určitou vadu řízení, avšak o vadu, která byla pozdějším postupem zhojena a která nemohla mít za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. V době, kdy ve věci rozhodl jak okresní soud, tak krajský soud, probíhalo již jen jedno řízení a tvrzená překážka věci zahájené byla odstraněna, takže nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, a to i z důvodu, že stěžovatel vystupoval v řízení jako žalovaný a žádného práva se sám nedomáhal.
Ze spisu 5 C 365/95 Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud"), Ústavní soud zjistil, že tento soud usnesením ze dne 16. 6. 1995, č. j. 5 C 365/95-37, v řízení o zaplacení částky 50 000,- Kč s příslušenstvím, zastavil řízení o částce 1 800,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění usnesení se uvádí, že žalobkyně V. M. podala dne 27. 4. 1995 žalobu na zaplacení náhrady mzdy ve výši 50 000,- Kč. Z připojeného spisu téhož soudu, sp. zn. 7 C 64/95, vyplynulo, že žalobou, podanou dne 27. 1. 1995, se žalobkyně domáhá na žalovaném, ze stejných důvodů, zaplacení částky 1 800,- Kč. S ohledem na toto zjištění postupoval okresní soud podle §83 OSŘ a řízení o částce 1 800,- Kč zastavil, protože žalobkyně se podáním dvou žalob domáhala dvakrát zaplacení částky 1 800,- Kč z týchž důvodů.
Dalším usnesením ze dne 26. 9. 1995, č. j. 7 C 64/95-30, okresní soud zastavil řízení o náhradu mzdy ve výši 1 800,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že ještě před jednáním ve věci samé žalobkyně, V. M., vzala žalobu zpět.
Usnesením okresního soudu ze dne 30. 10. 1996, č. j. 5 C 365/95-78, byl zamítnut návrh stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení ze dne 16. 6. 1995, č. j. 5 C 365/95-37. Toto usnesení nabylo právní moci dne 19. 7. 1995. Stěžovatel je napadl odvoláním až 3. 10. 1995, přičemž neuvedl žádný důvod, proč zmeškal lhůtu k podání odvolání, ani kdy odpadla překážka, která mu zabránila v podání odvolání. Nesplnil tak předpoklady vyplývající z ustanovení §58 odst. 1 OSŘ.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 1997, č. j. 23 Co 100/97-101, bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. 10. 1996, č. j. 5 C 365/95-78. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že nebyly splněny podmínky §58 odst. 1 OSŘ pro prominutí zmeškání lhůty. Stěžovatel sice spatřoval překážku v tom, že mu napadené usnesení okresního soudu bylo doručeno na nesprávnou adresu, ovšem odvolací soud s touto námitkou nesouhlasil, neboť usnesení bylo stěžovateli doručeno na adresu jeho sídla, kde převzal i mezitímní rozsudek ve věci. Stěžovatel odvolání podal až v rámci odůvodnění odvolání proti mezitímnímu rozsudku ve věci, podaném dne 3. 10. 1995. Za takového stavu věci odvolací soud neshledal žádný omluvitelný důvod, pro který by stěžovatel mohl zmeškat podání odvolání v zákonné lhůtě.
Dalším usnesením, ze dne 24. 2. 1997, č. j. 23 Co 44/97-98, krajský soud odmítl odvolání stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 16. 6. 1995 č. j. 5 C 365/95-37, jako opožděné, podané po uplynutí zákonné lhůty pro odvolání. V odůvodnění krajský soud poukázal na to, že stěžovatel požádal o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, ale jeho žádost byla okresním soudem zamítnuta, a toto rozhodnutí bylo krajským soudem potvrzeno.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 6. 3. 2000, č. j. 5 C 365/95-218, uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni V. M. 50 000,- Kč s úroky z prodlení, zastavil řízení o návrhu na uložení povinnosti přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy, a rozhodl o nákladech řízení. I tento rozsudek byl předmětem odvolacího řízení, ve kterém Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 11. 2001, č. j. 23 Co 398/2000-255, rozsudek okresního soudu v napadených výrocích potvrdil.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ve věci samé. Podle stěžovatele bylo napadeným rozsudkem porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť soud se nevypořádal se zkoumáním překážek zahájení řízení ve věci a umožnil, aby současně probíhala dvě soudní řízení v téže věci.
Ústavní soud se s názorem stěžovatele neztotožnil. Jak již bylo Ústavním soudem judikováno, při přezkoumávání ústavnosti napadeného rozhodnutí je Ústavní soud vázán obsahem návrhu - petitem ústavní stížnosti. V předmětné věci stěžovatel napadá rozsudek odvolacího soudu, který rozhodoval o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Proto se Ústavní soud zabýval pouze ústavností obsahu takto napadeného rozsudku a řízení, které mu předcházelo. Dospěl k závěru, že v době rozhodování soudu prvého i druhého stupně byla již překážka litispendence odstraněna. Soudy obou stupňů se tedy svým postupem a rozhodnutími nedopustily stěžovatelem tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces, pouze pokračovaly v později zahájeném řízení, neboť řízení, které započalo jako prvé, bylo pravomocně zastaveno. Obecné soudy tedy neporušily čl. 36 odst. 1 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mimo ústní jednání usnesením ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. listopadu 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu