ECLI:CZ:US:2003:1.US.151.03
sp. zn. I. ÚS 151/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. P., zastoupeného JUDr. R. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2002, sp. zn. 25 Co 289/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 3. 2003, se Ing. V. P. (dále jen "stěžovatel"), domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2002, čj. 25 Co 289/2002 - 227, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 4. 2002, čj. Nc 2/2000 - 188, o úpravě poměrů nezletilých dětí stěžovatele a P. P.
Ústavní stížnost podal z důvodu porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tvrzenou neústavnost spatřoval stěžovatel v tom, že v občanském soudním řízení před soudy obou stupňů nebyly zachovány ústavní kautely, protože obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy. Přitom ve svých rozsudcích ani v nejmenším nevyložily, proč a z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. V tomto směru poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR, která vyžaduje kvalitní vypořádání se s navrženými důkazy, a to jak ve smyslu pozitivním, tak i negativním. Opačný postup zakládá tíživou procesní vadu tzv. "nepřezkoumatelnost". V této souvislosti citoval nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 385/2001, že "zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny, odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl". Současně poukázal na §157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"). Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí soudů obou stupňů nepřezkoumatelná.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, vyjádření P. P., jako vedlejšího účastníka řízení, a prostudoval spis Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "soud prvního stupně") sp. zn. Nc 2/2000.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
P. P. uvedla, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno ústavně garantované právo stěžovatele na soudní ochranu. V dané věci se jednalo o řízení nesporné, v němž se uplatnila zásada oficiality, zásada vyhledávací, a soud provedl důkazy z úřední povinnosti, přičemž provedený rozsah dokazování a hodnocení důkazů vedl oba soudy ke správnému rozhodnutí. Rozsudky soudů obou stupňů nebyly stiženy procesní vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soudy se ve svém rozhodování správně soustředily zejména na hodnocení důkazů stran výchovného prostředí u rodičů dětí a jejich vyživovací povinnosti vůči dětem. Soud nebyl vázán návrhy účastníků na provedení důkazů absolutně. V rozumné míře byly odmítnuty otcovy důkazní návrhy směřující vůči matce, a nikoliv k důkazu o opaku toho, co soudy z důkazů seznaly. Odůvodnění rozhodnutí v řízení nesporném nečiní rozsudek nepřezkoumatelný tam, kde soud nedostatečně odůvodnil, proč určité důkazy odmítl, ale jen tam, kde soud nedostatečně vyložil a odůvodnil, na základě jakých důkazů ke svému závěru dospěl. S ohledem na shora uvedené navrhla ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. Nc 2/2000, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 9. 4. 2002 soud prvního stupně svěřil nezletilého L. a A. P. do výchovy matky P. P. (výrok I.), stanovil otci nezletilých, tj. stěžovateli, povinnost přispívat na jejich výživu měsíčními částkami pro nezl. L. ve výši 1 500,-- Kč a pro nezl. A. ve výši 1 000,-- Kč (výrok II.) a upravil styk otce s nezletilými (výrok IV.). V průběhu řízení požadovali otec i matka svěření dětí do své výchovy. Oba vyloučili možnost realizace střídavé výchovy jako trvalou úpravu poměrů dětí. Opatrovník navrhl svěření dětí do výchovy matky a stanovení vyživovací povinnosti otci. Vzhledem k odlišným procesním stanoviskům rodičů soud, po posouzení vztahů v rodině a výchovných schopností rodičů, nařídil důkaz znalcem. Znalec uvedl, že děti mají k rodičům kladný citový vztah, oba rodiče mají obdobné výchovné schopnosti. Na psychiku nezletilých se však postupně přenáší rodičovský konflikt. V době vyšetření znalcem otec preferoval střídavou výchovu a matka se snažila omezit vliv otce na děti. Jako nejméně konfliktní řešení znalec doporučil realizaci střídavé výchovy, pokud dojde ke zlepšení komunikace mezi rodiči. Za předpokladu zhoršení komunikace rodičů realizaci střídavé výchovy nedoporučil. Z hlediska výchovného prostředí děti mírně preferují výchovné prostředí matky. Rodiče dětí do doby rozhodnutí soudu realizovali střídavou formu výchovy, ale shodli se na tom, že střídavou výchovu jako trvalé řešení odmítají. Vzhledem k tomu, že vztahy mezi rodiči byly v době rozhodování konfliktní a rodiče střídavou výchovu odmítli, vyloučil soud tuto formu výchovy jako trvalou úpravu poměrů nezletilých dětí. Své závěry, pokud jde o volbu výchovného prostředí, soud opíral zejména o znalecký důkaz a o zprávy o poměrech rodiny: Z nich bylo prokázáno, že nezletilí mírně preferují výchovné prostředí matky, která do doby vyvrcholení konfliktu převážně zajišťovala komunikaci s předškolním zařízením a se školou. Proto soud dospěl k závěru, že výchovné prostředí matky bude vhodnější a rozhodl o svěření obou nezletilých do výchovy matky a stanovení vyživovací povinnosti otci.
K odvolání stěžovatele odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. Ve zbytku rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po přezkoumání věci dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů nijak nevybočil z mezí pravidel předjímaných v §132 OSŘ. Jeho postup při hodnocení důkazů obstál z hlediska důležitosti, zákonnosti i věrohodnosti. Požadovaný důkaz lékařskou zprávou o neurologickém vyšetření matky, kterou stěžovatel předložil, nemohl být proveden z důvodu rozporu s ustanovením §55 odst. 2 písm. d) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Soud prvního stupně se držel hledisek příkladmo uvedených v §26 odst. 4 zákona o rodině. Jestliže se ukázaly výchovné předpoklady u obou rodičů na srovnatelné úrovni, pak soud prvního stupně správně kladl důraz na citové vazby mezi dětmi a rodiči a neponechal bez povšimnutí závěr znaleckého posudku, že děti mírně preferují matku.
Ve spisu je na č. l. 144 - 152 založeno podání otce ze dne 22. 3. 2002, v jehož závěru navrhl soudu prvního stupně provedení listinných důkazů, které k podání přiložil, a navrhl výslechy svědků. Jak vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 4. 4. 2002 (č. l. 182 - 183), soud přečetl stěžovatelem požadované a předložené listinné důkazy. Následným dotazem na doplnění dokazování stěžovatel, shodně s opatrovníkem a právním zástupcem matky, uvedl, že nemá další návrhy na doplnění dokazování. Poté v závěrečném návrhu odkázal na své stanovisko, uvedené v podání ze dne 22. 3. 2002, aby soud na dobu do rozvodu svěřil nezletilé děti do jeho péče.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Po zvážení obsahu napadených rozhodnutí, argumentace vedené stěžovatelem, spisu soudu prvního stupně i uvedených vyjádření odvolacího soudu a vedlejšího účastníka, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů. S ohledem na ústavní princip nezávislosti obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR), vymezil Ústavní soud v judikatuře svůj vztah k jurisdikční pravomoci obecných soudů tak, že tam, kde obecné soudy ve svém řízení a rozhodování respektují podmínky a záruky stanovené zákonem (v tomto případě občanským soudním řádem), nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na soudní ochranu a z toho vyplývající právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Výše zmíněná porušení z napadených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové však nevyplývají.
Stěžovatel především namítal, že postupem soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dané mu podle čl. 36 odst. 1 v kombinaci s čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud však porušení uvedeného základního práva neshledal. Je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Stěžovateli nebylo bráněno, aby se domáhal stanoveným postupem svého práva u nestranného a nezávislého soudu, čehož také využil. Porušení uvedeného základního práva nelze spatřovat pouze v tom, že se svými návrhy u obecných soudů neuspěl. Obecné soudy, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního nesporného řízení (zásadu vyšetřovací, vyhledávací, ústavnosti i volného hodnocení důkazů), jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Stěžovatel byl vyslechnut, měl možnost se vyjádřit k prováděným důkazům a navrhnout případně důkazy další. Soudy zákonem stanoveným postupem zjistily skutkový stav a z něj také vyvodily odpovídající právní závěry. Vycházely i z důkazů navržených stěžovatelem. Hodnocení důkazů bylo soudy provedeno v souladu s ustanovením §132 OSŘ a bylo vzato v úvahu vše, co v průběhu řízení vyšlo najevo. Soud postupoval ústavně konformním způsobem.
Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a také z čl. 6 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Námitka stěžovatele, že byly ignorovány jeho řádně vznesené důkazní návrhy, nemá ústavně právní relevanci, neboť ve skutečnosti brojí proti neúspěchu v soudním řízení, což není předmětem ústavní ochrany. V souzeném případě soud prvního stupně, v rámci jednání dne 4. 4. 2002, čtením provedl listinné důkazy navržené stěžovatelem v podání ze dne 22. 3. 2002. Navrhované výslechy svědků neprovedl, neboť stěžovatel, před ukončením dokazování, na dotaz soudce reagoval sdělením, že návrhy na doplnění dokazování nemá..
Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2003 JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu