ECLI:CZ:US:2003:1.US.153.03
sp. zn. I. ÚS 153/03
Usnesení
I. ÚS 153/03
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. s. m. P., zastoupené JUDr. P. D., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2368/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy ČR, domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2368/2002, kterým byl v právní věci stěžovatelky jako žalobce proti žalovaným L. K. a P. K. o určení neplatnosti nájemní smlouvy a vyklizení bytu zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. 40 Co 140/2000, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. 6 C 53/99, přičemž věc byla Okresnímu soudu v Přerově vrácena k dalšímu řízení.
Návrh je nepřípustný. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je fyzická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Podle ust. §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě je zjevné, že předmětné řízení nebylo dosud ukončeno, když napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo rozhodnuto o vrácení věci soudu I. stupně, který bude v rámci pokračujícího řízení ve věci znovu jednat a rozhodovat. Stěžovatelce se tak v tomto řízení znovu otevírá možnost v plné míře uplatnit svá procesní práva.
Ústavní soud zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor. Domáhat se ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod podáním ústavní stížnosti je fyzická nebo právnická osoba oprávněna za podmínek stanovených Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu teprve po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv a pravomocném ukončení věci. V této souvislosti možno také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních.
Z uvedeného důvodu byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustný návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aniž se Ústavní soud zabýval jeho dalšími formálními a obsahovými nedostatky, neboť by to s ohledem na shora uvedená zjištění bylo nadbytečné.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. července 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu