ECLI:CZ:US:2003:1.US.156.03
sp. zn. I. ÚS 156/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 21. října 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. C., zastoupeného JUDr. T. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 4 To 562/2002, a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. Nt 1003/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 3. 2003 napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Usnesením Okresního soudu v Opavě byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení směřující proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 8. 1998, č. j. 3 T 36/94-495, a usnesením Krajského soudu v Ostravě byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutí obou obecných soudů obsahuje povšechné odůvodnění, že totiž tvrzení svědků, jejichž výpovědi stěžovatel předkládal jako nové důkazy (tvrzení Z. P. a W. C.), nejsou sto samy o sobě či ve spojení s jinými skutečnostmi přivodit jiné rozhodnutí o vině. Zatímco okresní soud považoval skutečnosti plynoucí z tvrzení těchto osob za nové (byť nepodstatné), krajský soud podle stěžovatele pouze opsal zákonná ustanovení a z odůvodnění jeho rozhodnutí není vlastně zřejmé, zda tato tvrzení považuje za skutečnosti nové a nepodstatné, nebo dokonce již dříve známé. Stěžovatel dále namítl, že obecné soudy se vůbec nevypořádaly s těmito vyviňujícími důkazy, a pokud tyto důkazy uvedly, pak je pouze konstatovaly, důkazy nejsou zvláště hodnoceny a toliko je uváděn jejich rozpor s důkazy jinými (výpovědi policistů V. a S.). Krajský soud v odůvodnění usnesení uvedl, že tvrzení Z. P. a svědka C. zcela odporují původním skutkovým zjištěním. Aniž by soudy zkoumaly, proč ze strany Z. P. došlo k obsahové změně jeho tvrzení, bez dalšího, tedy bez zjištění a zhodnocení důvodů změny, dospívají k závěru o příkrém rozporu tohoto tvrzení s původními skutkovými zjištěními.
Stěžovatel se proto domnívá, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, popřípadě právo na obhajobu, neboť obecné soudy se nevypořádaly s provedenými důkazy a ve svých rozhodnutích důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele pouze konstatovaly. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení obecných soudů nálezem zrušil.
K podané ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil jak Okresní soud v Opavě, tak Krajský soud v Ostravě.
Okresní soud v Opavě ve svém vyjádření uvedl, že návrh na povolení obnovy řízení stěžovatel odůvodnil zvláště poukazem na obsah výpovědi svědka W. C., jemuž měl občan Polské republiky J. G. sdělit, že společně s ním byl organizátorem celého případu Z. P., který po naložení dodávky cigaretami určenými pro trh v Rakousku řídil dodávku směrem k hraničnímu přechodu Chalupki-Bohumín a v obci Rudyszwald předal vozidlo G. a ten v této obci nelegálně přejel hranici po domluvě s polskými pohraničníky. Na české straně měl G. předat dodávku s cigaretami odsouzenému L. a vozidlo měl poté řídit český policista. Z toho měl stěžovatel dovozovat, že tímto českým policistou, který měl převzít řízení dodávky, byl další odsouzený J. K. a že dodávka s cigaretami nepřejela hranice v místě v prostoru hraničního znaku č. 4/16, jak je uvedeno ve spise a ve skutkové větě napadeného rozsudku.
Z výpovědi W. C. však podle soudu pouze vyplynulo, že se měl od G. dozvědět, že cigarety měly být dopraveny z Polska přes ČR do Rakouska za asistence O. L. a českého policisty. Až z obsahu podání Z. P., které bylo Okresnímu soudu v Opavě doručeno dne 11. 2. 2002, vyplynulo, že tímto policistou měl být odsouzený J. K. Toto nové tvrzení Z. P., který se zároveň doznává ke spáchání trestného činu, je v naprostém protikladu nejen k doznání odsouzeného J. K. v jeho trestní věci, že jeho úkolem bylo pouze hlásit radiostanicí případný průjezd policejního vozidla, ale zcela odporuje skutkovým zjištěním, která soud učinil na podkladě svědeckých výpovědí policistů R. V. a M. S., jimiž bylo prokázáno, že na české straně řídil dodávku s cigaretami odsouzený JUDr. J. C. (stěžovatel).
Výpověď svědka W. C. i podání Z. P., vyslýchaného v původním řízení v procesním postavení svědka, soud označil jako nové důkazy z toho hlediska, že nebyly soudu v původním řízení známy nebo provedeny. Zároveň však dospěl rozborem důkazní situace k závěru, že samy o sobě ani ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými neodůvodňují jiné než pravomocné rozhodnutí. Výpověď svědka C. a pozdní doznání Z. P. jako dalšího spolupachatele tak podle okresního soudu pouze doplňuje skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry ve výroku o vině a trestu, neboť z hlediska trestní odpovědnosti je zcela bez významu, že vozidlo s pašovanými cigaretami mělo přejet státní hranici na jiném úseku, ani že se na spáchání činu měli podílet vedle dalšího příslušníka Policie ČR J. K., také Z. . a polský státní příslušník J. G., případně další osoby. V případě návrhu JUDr. C. proto soud podmínky pro povolení obnovy řízení neshledal a své rozhodnutí náležitě a v potřebném rozsahu odůvodnil.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření pouze odkázal na obsah napadeného usnesení a současně dodal, že ani nyní nedošlo k žádným změnám, které by vedly krajský soud k odlišnému vyhodnocení důvodů, pro které byl návrh odsouzeného JUDr. C. na obnovu řízení zamítnut. Krajský soud proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Po provedeném řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především musí konstatovat, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a v tomto smyslu není součástí soustavy obecných soudů, kterým není ani instančně nadřízen. Ústavní soud tedy není ani další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů.
Jedním ze základních postulátů, jež naplňují právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), je vyloučení libovůle v rozhodování orgánů veřejné moci. Ústavní soud proto může přikročit k posuzování a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem pouze za předpokladu, že lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu. Vztah mezi důkazními prostředky, skutkovými zjištěními a právními závěry je soud povinen jednoznačně a dostatečně srozumitelně vyložit v odůvodnění rozhodnutí.
Úkolem Ústavního soudu v dané věci proto není přezkum hodnocení důkazů soudem, které stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení uplatnil, a které měly soudy konfrontovat se skutkovými zjištěními učiněnými v původním trestním řízení.Ústavní soud, vědom si svého postavení vůči obecným soudům, je však oprávněn posoudit skutečnost, zda výsledky řízení o povolení obnovy byly do té míry přesvědčivé, že mohly vést k zamítnutí povolení obnovy samotné.
Podmínky obnovy v trestním řízení jsou stanoveny v §278 tr. ř., přičemž rozhodující úvaha stran povolení obnovy (§284 tr. ř.) a na ni navazující zrušení napadeného rozhodnutí se musí odvíjet od zjištění, že nové skutečnosti nebo důkazy uplatněné v návrhu na povolení obnovy způsobí, že napadené rozhodnutí nemůže dále v úplnosti obstát.
Obecný soud při zvažování povolení obnovy řízení musí u skutečností a důkazů, které vyšly najevo, zkoumat, zda jde o skutečnosti nebo důkazy nové, a zda jsou tyto způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Toto zkoumání musí být prováděno porovnáním dosud provedených důkazů a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nově navrhovaných důkazů, přičemž výsledkem takového porovnání nemůže být nové zcela změněné skutkové zjištění, nýbrž určitý stupeň pravděpodobnosti, že navrhované důkazy jsou sto přivodit jiné než původní pravomocné rozhodnutí. Jinými slovy, soud v řízení o povolení obnovy řízení zkoumá pouze potenciální důkazní hodnotu nově navržených důkazů ve vztahu k důkazům, které již byly v původním řízení provedeny, a na jejichž základě soud rekonstruoval skutkový děj a dospěl k výroku o vině a trestu. Obecný soud však na druhé straně nemůže pouze nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy jako důvod pro povolení obnovy řízení.
Ústavní soud si pro potřeby řízení o ústavní stížnosti vyžádal od Okresního soudu v Opavě spis sp. zn. Nt 1003/2002 a rovněž i spis sp. zn. 3 T 36/94 týkající se původního řízení, jehož obnovu stěžovatel navrhl.
Po prostudování tohoto spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy při posuzování důvodů k povolení obnovy řízení nikterak nevybočily z dikce ustanovení §278 tr. ř. a svými rozhodnutími nezasáhly do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Obecné soudy podle Ústavního soudu se nedopustily extrémního vybočení z koincidence mezi předloženými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry a jejich rozhodnutí nelze proto hodnotit jako výraz libovůle v rozhodování. Je však skutečností, že k tomuto závěru dospěl Ústavní soud až po zevrubném prostudování spisového materiálu a samostatném porovnání skutečností uplatněných stěžovatelem v návrhu na povolení obnovy řízení a skutkových zjištění učiněných obecným soudem v původním řízení.
V tomto ohledu musí Ústavní soud přisvědčit námitce stěžovatele, totiž že odůvodnění napadených usnesení jsou příliš stručná a z odůvodnění obou napadených usnesení není shora naznačený vztah mezi důkazy, skutkovým zjištěním a právním závěrem učiněným v mezích ustanovení §278 tr. řádu zcela zřetelný (zvláště pak odůvodnění usnesení soudu druhého stupně je z tohoto hlediska značně lakonické).
Jak již Ústavní soud uvedl, je si plně vědom toho, že účelem řízení o povolení obnovy řízení není plnohodnotné přehodnocení dokazování a nová konstrukce skutkového děje, nýbrž pouze hodnocení ve vztahu k potencialitě změny rozhodnutí o vině. Závěry z takového hodnocení vzešlé musí jednoznačně vyplývat z odůvodnění rozhodnutí.
V daném případě jsou sice právní závěry učiněné obecnými soudy a především soudem prvního stupně srozumitelné až po prostudování obou spisových materiálů; toto zjištění však samo o sobě ještě nesvědčí o skutečnosti, že by se obecné soudy dopustily libovůle v rozhodování, čímž by porušily čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto po zhodnocení obsahu spisových materiálů sdílí názor Okresního soudu v Opavě vyjádřený v odůvodnění napadeného usnesení a ve vyjádření k ústavní stížnosti, totiž že skutečnosti uváděné ve výpovědi W. C. a rovněž tak ve vyjádření Z. P. pouze dále rozvádějí skutkový děj zjištěný v původním řízení a nejsou sto vyvrátit důkazy svědčící o vině stěžovatele (svědecké výpovědi policistů V. a S., výsledek pachové zkoušky), a to i za situace, kdy výpověď Z. P. předložená v řízení o obnově se diametrálně liší od jeho svědecké výpovědi učiněné v původním řízení.
Právě těmito skutečnostmi, tj. důkazní váhou změněné výpovědi Z. Pacáka a nepřímého svědectví W. C. ve vztahu k výpovědím obou shora uvedených policistů a výsledku pachové zkoušky, se měly obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v odůvodněních napadených rozhodnutí zabývat obšírněji. Tento nedostatek však podle Ústavního soudu ještě nezakládá porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu v tom smyslu, jak je vyloženo shora.
S ohledem na to Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu