ECLI:CZ:US:2003:1.US.160.03
sp. zn. I. ÚS 160/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. K., Mgr. M. K., a Mgr. A. K., zastoupených Mgr. E. H., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 13 Co 415/2002, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 1. 2000, sp. zn. 5 C 158/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 28. 1. 2000, čj. 5 C 158/98 - 161 (dále jen "soud prvního stupně"), rozhodl v právní věci žalobců 1. M. K., 2. Mgr. M. K., a 3. Mgr. A. K., (dále jen "stěžovatelé" nebo "stěžovatelé 1., 2., 3."), proti žalovaným 1. P. K., (dále jen "1.žalovaný"), 2. J. M., (dále jen "2.žalovaný"), za vedlejší účasti na straně žalované Č. p., a. s., o náhradě škody z dopravní nehody.
Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadli stěžovatelé a 1. žalovaný včasným odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 13 Co 415/2000.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2003, stěžovatelé napadli uvedená rozhodnutí obecných soudů. Byli toho názoru, že napadená rozhodnutí obecných soudů porušila jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Navrhli, aby Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 13 Co 415/2000, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 1. 2000, sp. zn. 5 C 158/98, zrušil.
Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může se jím zabývat také věcně.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost se totiž pojímá jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, byly-li před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.
Jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu, stěžovatelé byli poučeni o přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve vztahu k 1. žalovanému (část výroku II.) a ve výroku, kterým bylo připuštěno zpětvzetí návrhu, rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno a řízení zastaveno (výrok I.). Jak bylo zjištěno ze spisu Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 5 C 158/98, stěžovatelé dne 17. 2. 2003 podali dovolání, kterým napadli všechny výroky rozhodnutí odvolacího soudu a navrhli, aby Nejvyšší soud ČR napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 13 Co 415/2000, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (č. l. 235 spisu). O podaném dovolání Nejvyšší soud ČR doposud nerozhodl.
Ze Sdělení Ústavního soudu publikovaného pod č. 32/2003 Sb. vyplývá, že v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti bude se na tuto hledět jako na nepřípustnou, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. To znamená, že v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob jeho vyřízení.
Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti. V posuzovaném případě odvolací soud připustil dovolání pouze proti části svého rozhodnutí. Jestliže stěžovatelé napadli všechny výroky rozhodnutí odvolacího soudu nejen dovoláním, v němž navrhli zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení zpět odvolacímu soudu k dalšímu řízení, ale i ústavní stížností, nezbývá než ústavní stížnost považovat ze shora uvedených důvodů za nepřípustnou.
S poukazem na shora citované Sdělení č. 32/2003 Sb., nejsou tímto postupem Ústavního soudu dotčena ústavní práva stěžovatelů. Stěžovatelům nic nebrání, po rozhodnutí dovolacího soudu, ústavní stížností napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i předcházející rozhodnutí obecných soudů, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti, podle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o dovolání, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o dovolání.
S ohledem na tyto závěry jedná se o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2003
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu