ECLI:CZ:US:2003:1.US.164.02
sp. zn. I. ÚS 164/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky E. O., a.s., zastoupené advokátem D. W., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2001, č.j. 31 Ca 61/2001-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 24. 1. 2001, č.j. 6264/130/2000-Bk, zamítlo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 26. 4. 1996, č.j. FÚ-912/96/5381/IM, kterým bylo částečně vyhověno jejímu odvolání ze dne 23. 2. 1996 proti vyměření daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období prosinec 1995 a daň jí byla snížena na částku 55.896.628,- Kč.
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl správní žalobu stěžovatelky proti citovanému rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové a rozhodl, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku poukázal krajský soud převším na to, že v souladu s ustanovením §2 odst. 1 písm.c) zákona č. 588/1992 Sb, o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"), se pro účely citovaného zákona rozumí zdanitelným plněním převod nebo využití práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, poskytování práva využití věci nebo majetkově využitelné hodnoty, jakož i poskytování technických nebo jiných hospodářsky využitelných znalostí uskutečněné v tuzemsku při podnikání, a to i v případě, že se jedná o činnost vykazující všechny znaky podnikání, kromě toho, že je prováděna podnikatelem. Krajský soud [již v rozsudku (v předcházejícím řízení) ze dne 22. 9. 2000, č.j. 31 Ca 32/99, na č.l. 43-44] konstatoval, že meze uvedené definice jsou nepochybně stanoveny velmi široce právě proto, aby zahrnuly všechny činnosti, ke kterým v obchodních vztazích dochází. Převod práv souvisejících s využitím zaknihovaného cenného papíru označil krajský soud jednoznačně za "poskytování práva využití věci nebo majetkově využitelné hodnoty", tedy za zdanitelné plnění ve smyslu citovaného ustanovení §2 odst. 1 písm. c). Finanční ředitelství se při vydání správní žalobou napadeného rozhodnutí uvedeným právním názorem krajského soudu řídilo a ten proto neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, která se týkala splnění podmínek užití citovaného ustanovení.
Krajský soud se dále zabýval výkladem pojmu "investování" [poznámka: jehož rozbor za použití zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech (dále jen "zákon o investičních společnostech") provedlo finanční ředitelství a jež došlo k závěru, že se tento pojem vztahuje i na prodej, a proto dovodilo, že činnost stěžovatelky byla činností osvobozenou od daně ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 písm. b) a §25 odst. 1 písm. c) zákona o DPH] a konstatoval, že právní rozbor finančního ředitelství je v souladu se zákonem. Krajský soud poukázal na to, že zákon o investičních společnostech obsahuje a definuje pojem kolektivního investování (tj. podnikání, jehož výlučným předmětem je tímto zákonem vymezené shromažďování peněžních prostředků, jejich ukládání, jakož i zcizování majetkových hodnot, které byly nabyty tímto ukládáním, za jiné hodnoty); ustanovení §5a odst. 1 písm. d) zákona o investičních společnostech pak v předmětu podnikání opravňuje investiční společnost ke koupi, prodeji, půjčování cenných papírů. Na základě těchto ustanovení došel krajský soud (ve shodě s finančním ředitelstvím) k závěru, že pod pojem "investování" lze zahrnout i samotný prodej cenného papíru. Stěžovatelka přistoupila k prodeji cenných papírů za účelem zhodnocení finančních prostředků, tedy za účelem zisku. Krajský soud současně výslovně uvedl, že odkaz stěžovatelky na zákon o bankách a následný právní rozbor pojmu investování, nepovažuje za dostatečný, neboť uvedený zákon definici tohoto pojmu neobsahuje a pouze v ustanovení §1 odst. 3 písm. a) konstatuje oprávnění banky investovat do cenných papírů na vlastní účet. Z toho stěžovatelka dovodila, že o investování lze uvažovat pouze tam, kde zákonodárce investovaní do cenných papírů v rámci zákonné úpravy definoval jako podnikatelskou činnost, zatímco v jejím případě se o takovou činnost nejednalo. Krajský soud však "nemohl takový právní názor akceptovat, neboť nevychází ze zákonné definice a vybočuje z mezí pravidel stanovených pro výklad právní normy. Nelze totiž z něho dovodit, že finanční činnost, jakou je investování do cenných papírů na vlastní účet, nemůže v sobě zahrnovat i jejich samotný prodej".
Krajský soud se konečně ztotožnil s právním názorem finančního ředitelství, podle něhož předmětná činnost (tj. prodej cenných papírů na vlastní účet) byla plněním osvobozením od daně, a že tudíž byla ze zákona vyloučena aplikace ustanovení §19 zákona o DPH, tj. nárok stěžovatelky na odpočet daně. Ostatní žalobní námitky stěžovatelky (zejména námitku týkající se aplikace ustanovení §20 zákona o DPH) shledal krajský soud, vzhledem ke shora vysloveným právním názorům a shrnutím, za bezdůvodné. Krajský soud dále poukázal na to, že při aplikaci jednotlivých právních norem finančním ředitelstvím neshledal žádné rozpory, které by vedly k nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2001, č.j. 31 Ca 61/2001-30, napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které nejprve stručně poukázala na to, že v roce 1995 prodala zaknihované cenné papíry, které dříve nabyla do svého majetku za účelem krátkodobého uložení volných finančních prostředků. Při přípravě daňového přiznání k DPH za prosinec 1995 (poznámka: kdy prý postupovala podle pokynu Ministerstva financí ČR D-130) v daňovém přiznání vykázala - místo správného vykázání nároku na vrácení nadměrného odpočtu ve výši 3.928.790,- Kč - a následně zaplatila daň ve výši 56.160.358,- Kč. Stěžovatelka následně zjistila, že postup stanovený pro výpočet DPH (obsažený v pokynu D-130) není v souladu s právními předpisy a podala proti rozhodnutí o vyměření daně odvolání. Toto odvolání zamítlo Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 9. 12. 1996, č.j. 1958/130/96, které bylo k návrhu stěžovatelky zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 1998, č.j. 30 Ca 31/97-35. Následné rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové o odvolání ze dne 4. 1. 1999, č.j. 1958/130/96/Bk, bylo opětovně zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2000, č.j. 31 Ca 32/99-39. Finanční ředitelství v Hradci Králové pak v odvolacím řízení výše uvedeným rozhodnutím ze dne 24 1. 2001, č.j. FŘ/6264/130/2000-Bk, odvolání stěžovatelky opět zamítlo. Krajský soud v Hradci Králové následně ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 20. 12. 2001, č.j. 31 Ca 61/2001, žalobu stěžovatelky o přezkoumání zákonnosti posledně uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové zamítl. Stěžovatelka se domnívá, že tímto rozhodnutím, jakož i procesním postupem v dané věci, došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv.
Stěžovatelka především tvrdí, že napadeným rozsudkem porušil krajský soud její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 90 Ústavy ČR, především tím, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí opomenul řadu (poznámka: také v ústavní stížnosti uvedených) žalobních námitek, zejména námitku týkající se aplikace ustanovení §20 zákona o DPH, které krajský soud shledal bezdůvodnými. Poukázala zejména na to, že se krajský soud věcně nezabýval námitkou týkající se posouzení toho, zda prodej zaknihovaných cenných papírů lze považovat za zdanitelné plnění podle §2 odst. 1 písm. c) zákona o DPH a odkázal pouze na svůj právní názor vyslovený v rozsudku z 22. 9. 2000, sp. zn. 31 Ca 32/99, aniž by se v odůvodnění vypořádal se žalobními námitkami stěžovatelky a zdůvodnil, které znaky skutkové podstaty zdanitelného plnění podle citovaného ustanovení byly v souzené věci naplněny. Stěžovatelka se domnívá, že zjevně nesprávným je i hmotněprávní posouzení věci krajským soudem, zejména jeho závěr, že převod cenných papírů lze považovat za "poskytování práva využití věci nebo majetkově využitelné hodnoty" ve smyslu §2 odst. 1 písm. c) zákona o DPH. Podle stěžovatelky však nesprávnost tohoto právního závěru krajského soudu dosahuje míry, která sama o sobě představuje zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele podle čl. 11 odst. 5 a čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny.
Stěžovatelka se dále domnívá, že v důsledku toho, že krajský soud došel při řešení téže věci ke dvěma odlišným právním závěrům [neboť v odůvodnění rozsudku ze dne 19. 1. 1998 mimo jiné uvedl, že použití §2 odst. 1 písm. c) zákona o DPH v souvislosti s posouzením zdanitelnosti prodeje cenných papírů pravděpodobně nepřipadá v úvahu, zatímco v napadeném rozhodnutí bez potřebné argumentace prodej zaknihovaných cenných papírů pod ustanovení §2 odst. 1 písm. c) podřadil], podstatným způsobem zasáhl do zásad právní jistoty a důvěry v právo a jeho postup je tak v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatelka dále uvádí, že krajský soud, který se ztotožnil s názorem finančního ředitelství na rozbor pojmu investování (pod nějž lze zahrnout i samotný prodej cenných papírů s odkazem na vymezení pojmu "kolektivní investování" v zákoně č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech; dále jen "zákon č. 248/1992 Sb.") přehlíží, že v kontextu zákona o DPH je výraz "investování" neurčitým právním pojmem, který je nutno náležitě vyložit. Opačný postup nepředstavuje pouze nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu, ale znamená i zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Postup krajského soudu, jenž se prý v odůvodnění napadeného rozsudku o výklad pojmu "investování" ani nepokusil (poznámka: stěžovatelka na jiném místě hovoří o účelové a extenzivní interpretaci tohoto pojmu provedenou krajským soudem) a spokojil se s odkazem na definici pojmu kolektivního investování obsaženou v zákoně č. 248/1992 Sb., v důsledku toho nepřípustně vybočil z obecných pravidel interpretace právních norem; jde o postup natolik extrémní, že vybočuje z mezí ústavnosti a je v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny a vede zároveň k porušení ústavně zaručeného práv stěžovatelky podle čl. 11 odst. 5 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka v uvedené souvislosti připomněla, že důsledky nesprávné interpretace právních norem v rovině ochrany základních práv a svobod se zabýval Ústavní soud v odůvodnění nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, kdy zejména uvedl, že porušení některé z norem (jednoduchého práva), a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě. Stěžovatelka se domnívá, že i v případě, že by interpretace právní úpravy provedená v posuzovaném případě krajským soudem byla jednou z možných (tzn. logicky přijatelných) alternativ výkladu daného zákona, překračoval by postup krajského soudu ústavněprávní limity. Z opakovaných řízení o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí finančního ředitelství je zřejmé, že právní úprava dopadající na posuzovaný případ neodpovídá požadavku na jednoznačnost právní úpravy, předvídatelnost důsledků právních předpisů a jejich určitelnost a srozumitelnost. Stěžovatelka upozornila na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 485/98, v němž Ústavní soud poukázal na to, že pokud není úmysl zákonodárce vyjádřen v zákoně způsobem, který odpovídá požadavkům na určitost a jasnost právních předpisů v podmínkách právního státu, musí jít toto pochybení k tíži zákonodárce, který je může napravit jedině tím, že konkrétní problém upraví jednoznačně přímo v zákoně.
Stěžovatelka také poukázala na nepřípustnou retroaktivní aplikaci práva, neboť obě ustanovení zákona č. 248/1992 Sb., kterých se krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 6) dovolává, byla zařazena do tohoto předpisu až s účinnosti od 1. 7. 1996 novelizujícím zákonem č. 151/1996 Sb.
Proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2001 č.j. 31 Ca 61/2001-30, zrušil.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Stěžovatelka namítá, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR a práva uvedená v čl. 4 odst. 1 a odst. 4, čl. 11 odst. 5 Listiny a článek 1 Ústavy ČR.
V prvé řadě je nutno konstatovat, že stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv zákonem stanoveným způsobem u obecného soudu domáhala. Toho práva ostatně také využívala, takže porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR z tohoto hlediska dovodit nelze.
Ústavní soud - ve vztahu k námitkám uvedeným v ústavní stížnosti - nepřisvědčuje stěžovatelce, pokud uvádí, že se Krajský soud v Hradci Králové věcně nezabýval posouzením otázky, zda lze prodej zaknihovaných cenných papírů považovat za zdanitelné plnění podle §2 odst. 1 písm. c) zákona o DPH, neboť odkázal na - ve věci již jednou uvedený - právní názor obsažený v jeho rozsudku ze dne 22. 9. 2000, sp. zn. 31 Ca 32/99). Tuto námitku však Ústavní soud nesdílí; z obsahu spisového materiálu (spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 32/99, č.l. 43-44) totiž zjistil, že argumentace krajského soudu je jasná, přesvědčivá a nevyžaduje zabývat se ostatními žalobními námitkami. Uvedené námitky byly ostatně reflektovány již v řízeních vedených v téže věci před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 30 Ca 31/97 a sp. zn. 31 Ca 32/99 a jsou toliko znovu opakovány v ústavní stížnosti.
V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Obdobně platí, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, leda že by v souzené věci existoval tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů obecným soudem na straně jedné a právními závěry z něho vyvozenými na straně druhé. Takový rozpor však v souzené věci shledán nebyl.
Pokud stěžovatelka tvrdí, že krajský soud došel při řešení téže věci ke dvěma odlišným právním závěrům, Ústavní soud konstatuje, že z její argumentace nelze dovodit, že by šlo v souzené věci o tzv. překvapivé rozhodnutí ve smyslu ustálené judikatury. Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění zrušovacího rozsudku ze dne 19. 1. 1998, č.j. 30 Ca 31/97-35, (na č.l. 40) sice uvedl, že použití ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona o DPH pravděpodobně v souzené věci nepřipadá v úvahu (aniž by je však vyloučil), zatímco v odůvodnění následujícího (také) zrušovacího rozhodnutí ze dne 22. 9. 2000, č.j. 31 Ca 32/99-39, (na č.l. 43) se ztotožnil s názorem Finančního ředitelství v Hradci Králové, že ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona o DPH v sobě zahrnuje i převod práv, který pojmově zahrnuje i poskytnutí práv souvisejících s využitím zaknihovaného cenného papíru a poukázal na široce stanovené meze definice zdanitelných plnění. Je tedy zřejmé, že tento určitý posun v interpretaci ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona o DPH krajským soudem nevedl - ve zrušujícím rozsudku krajského soudu ze dne 22. 9. 2000 - k rozhodnutí v neprospěch stěžovatelky; ta ostatně uvedenou námitku v průběhu řízení před krajským soudem vedeného pod sp. zn. 31 Ca 61/2001 - tedy v této souzené věci - vůbec nevznesla. Ústavní soud proto dovozuje, že tato námitka nezakládá porušení základních práv stěžovatelky a nemůže být proto důvodně považována za zásah do zásad právní jistoty a důvěry v právo a být tak v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
K tvrzení stěžovatelky, která s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 485/98 poukázala na to, že právní úprava dopadající na posuzovaný případ neodpovídá požadavku na určitost a jasnost právních předpisů v podmínkách právního státu, Ústavní soud připomíná (předcházející) rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2000, č.j. 31 Ca 32/99, ve kterém (na č.l. 43 - 44) krajský soud dostatečně zřetelně vysvětlil, že meze definice zdanitelných plnění jsou úmyslně stanoveny široce proto, aby zahrnuly ty činnosti, k nimž v obchodních vztazích dochází. Proto Ústavní soud uvedenou námitku nesdílí.
Právě tak nelze akceptovat námitku stěžovatelky, že se krajský soud ani nepokusil v odůvodnění napadeného rozsudku o výklad pojmu "investování" a že se vedle aplikace ustanovení §25 odst. 1 písm. c) a §28 odst. 2 písm. b) zákona o DPH spokojil s odkazem na definici pojmu kolektivního investování obsaženou v zákoně č. 248/1992; stěžovatelka současně konstatuje, že interpretace krajského soudu je účelová, extenzivní a nepřípustně vybočující z obecných pravidel interpretace, což dle jejího názoru je v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny a zároveň vede k porušení ústavně zaručených práv podle čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny. Ani zde nelze stěžovatelce přisvědčit. Krajský soud se interpretací a aplikací dotčených ustanovení, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku (str. 6 - 7) náležitě zabýval a - dle názoru Ústavního soudu - se neuchýlil k interpretaci, jež by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, např. v podobě přepjatého formalismu, jak judikoval Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98.
Obecně lze shrnout - pokud jde o věcné (hmotněprávní) námitky stěžovatelky -, že se jejich podstata týká toliko posouzení otázek tzv. běžného (obyčejného) práva (nedosahující roviny ústavnosti) jež je svěřena soudům obecným. Za tohoto stavu je rozhodnutí o správní žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové věcí posouzení Krajského soudu v Hradci Králové, jehož argumenty (uváděné v odůvodnění napadeného rozsudku) nelze z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat. Proto nelze ani dovozovat, že by bylo v souzené věci porušeno ústavní právo stěžovatelky podle čl. 11 odst. 5 a čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny.
Není konečně možné akceptovat ani námitku stěžovatelky týkající se nepřípustné retroaktivní aplikace práva. Stěžovatelka uvádí, že obě ustanovení zákona č. 248/1992 Sb., kterých se krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku (na straně 6) dovolává, se stala součástí citovaného zákona až podle novely provedené zákonem č. 151/1996 Sb. s účinností od 1. 7. 1996. V této souvislosti Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na to, že na ustanovení zákona č. 248/1992 Sb. odkázalo Finanční ředitelství v Hradci Králové již v odůvodnění (na straně 4) svého rozhodnutí ze dne 24. 1. 2001, č.j. FŘ/6264/130/2000-Bk, takže stěžovatelka o této argumentaci musela vědět a měla tedy možnost ji napadat. To však neučinila, neboť uvedenou námitku neuvedla ani ve správní žalobě, kterou proti citovanému rozhodnutí finančního ředitelství podala dne 9. 3. 2001. Jedná se proto o námitku nyní nově vznesenou, k níž podle své ustálené judikatury Ústavní soud nepřihlíží.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2003
JUDr. František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu