ECLI:CZ:US:2003:1.US.168.02
sp. zn. I. ÚS 168/02
Usnesení
I. ÚS 168/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti H., s. r. o., právně zastoupené JUDr. F. N., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 5A 67/2000, rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ČR, odboru stavebního řádu, ze dne 7. 3. 2000, č. j. 418/00-32/0-14/00, a rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 30. 11. 1999, č. j. M/10067/99 SRK/599 P-916/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podala ústavní stížnost s odůvodněním, že Vrchní soud v Praze svým rozsudkem porušil čl. 1, 3, 4 a 7 Ústavy ČR, čl. 1, 11 odst. 1, 36 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Uvedla, že dne 11. 5. 2000 podala žalobu k vrchnímu soudu, aby přezkoumal rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ČR, odboru stavebního řádu, a uložil mu znovu projednat otázku umístění stavby "areál zastupitelského úřadu a rezidence v Praze 7 - Bubenči", zejména s přihlédnutím k §65 odst. 2 správního řádu a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, odboru územního rozhodování, ze dne 18. 11. 1999, č. j. 124398/99OÚR/SZ, byla na návrh stěžovatelky na pozemcích v k. ú. Bubeneč v Praze, a na pozemcích při ul. W., a nám. Pod Kaštany v Praze umístěna stavba "areálu zastupitelského úřadu a rezidence v Praze 7". Podkladem pro vydání rozhodnutí bylo mimo jiné i pravomocné rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 3. 9. 1999, č. j. 800/1469/803 21/99, jímž bylo změněno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru životního prostředí, tak, že stěžovatelce byla vydána výjimka z bližších ochranných podmínek přírodní památky "Královská obora", a to pro umístění předmětné stavby. Na základě odvolání účastníků řízení rozhodlo Ministerstvo pro místní rozvoj žalobou napadeným rozhodnutím, a podle §59 odst. 2 správního řádu změnilo cit. rozhodnutí o umístění stavby tak, že se návrh zamítá. Důvodem zamítavého rozhodnutí byla skutečnost, že v průběhu odvolacího řízení podle §65 správního řádu ministr životního prostředí rozhodnutím ze dne 30. 11. 1999, č. j. M/100671/99, změnil výrok rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 3. 9. 1999 tak, že podle §59 odst. 2 správního řádu odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru životního prostředí ze dne 19. 5. 1999, zamítl a původní rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatelka v žalobě zejména namítala, že rozhodnutí žalovaného obsahuje poučení, které neobsahuje "možnost přezkoumání v mimoodvolacím řízení" s odvoláním na §65 správního řádu, což znevýhodňuje stranu, nemající právnické vzdělání zaměřené na správní právo. V další námitce pak stěžovatelka uvedla, že žalovaný - Ministerstvo pro místní rozvoj - měl povinnost přezkoumat rozhodnutí ministra životního prostředí i po stránce meritorní.
Vrchní soud v Praze žalobu stěžovatelky zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí soud především konstatoval, že napadené rozhodnutí žalovaného správního orgánu obsahuje poučení, které je v souladu se zákonem, neboť správní orgán rozhodoval podle §59 odst. 2 správního řádu jako orgán odvolací a správně proto použil poučení podle §59 odst. 4 správního řádu. Povinnost poučení účastníků o tom, že proti pravomocnému rozhodnutí je možno se dovolat nápravy dalšími procesními prostředky, správnímu orgánu zákon neukládá. Námitku, že správní orgán měl povinnost meritorně přezkoumat v řízení o návrhu na umístění stavby rovněž rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 30. 11. 1999, které ve svém výsledku znamenalo, že stěžovatelce nebyl dán souhlas s umístěním stavby, nepovažoval vrchní soud za důvodnou. Dle jeho názoru je stavební úřad pravomocným rozhodnutím dotčeného orgánu státní správy vázán a nepřísluší mu v jiném řízení přezkoumávat jeho zákonnost či dokonce věcnou správnost.
Stěžovatelka však se závěry Vrchního soudu v Praze nesouhlasí, a to zejména s názorem, že soudu v řízení o žalobě nepříslušelo přezkoumávat zákonnost rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 30. 11. 1999. V této souvislosti se odvolává na nálezy Ústavního soudu, především nález č. 276/2001 Sb., a nález sp. zn. Pl. ÚS 28/95. Poukazuje rovněž na to, že dle §245 odst. 1 o. s. ř. (platného pro daný případ) se při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu posoudí i zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí, o něž se přezkoumávané rozhodnutí opírá, jestliže pro ně bylo dříve učiněné rozhodnutí závazné, a není-li pro jeho přezkoumání stanoven zvláštní postup. Podle názoru stěžovatelky pak vrchnímu soudu nebránilo nic v tom, aby ex oficio přezkoumal shora cit. rozhodnutí ministra životního prostředí, a nebránilo tomu ani to, že stěžovatelka mohla napadnout toto rozhodnutí samostatně jako účastník řízení. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 30. 11. 1999.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Vrchní soud v Praze k věci uvedl, že ústavní stížnost jednoznačně a určitě nespecifikuje, jakým konkrétním postupem či závěrem soudu byla ústavně zaručená práva stěžovatelky porušena. Soud proto odkazuje na odůvodnění svého rozsudku a navrhuje ústavní stížnost odmítnout. Ministerstvo pro místní rozvoj ve svém vyjádření ze dne 24. 9. 2002 popsalo, jakým způsobem rozhodovalo o odvolání proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru územního rozhodování, ze dne 18. 11. 1999, kterým byla umístěna stavba "areál zastupitelského úřadu a rezidence v k. ú. Bubeneč".
II.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, částečně dokonce nepřípustná.
K ústavní stížnosti je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K té části ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 30. 11. 1999, č. j. M/100671/99 SRK/599 P-916/99, je třeba především uvést, že dle názoru Ústavního soudu je nepřípustná. Jak správně argumentuje vrchní soud v napadeném rozsudku, rozhodnutí ministra životního prostředí bylo vydáno v samostatném řízení podle §44 odst. 2 ve spojení s §90 odst. 1 zákona č. 14/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení správního řádu. Stavební úřad je pravomocným rozhodnutím dotčeného orgánu státní správy vázán a nepřísluší mu přezkoumávat jeho zákonnost či věcnou správnost. Ani soudu v tomto směru nepřísluší přezkoumávat zákonnost pravomocného rozhodnutí ministra životního prostředí, neboť v daném případě mohl žalobce podat v příslušné lhůtě žalobu přímo proti tomuto rozhodnutí. Z uvedeného vyplývá, že ani Ústavní soud se v rámci řízení o ústavní stížnosti nemůže zabývat napadeným rozhodnutím ministra životního prostředí, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí, jako účastníkovi řízení v této věci, k ochraně jejích práv zákon poskytoval (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Podstata argumentace, použité v ústavní stížnosti, směřuje právě proti rozhodnutí ministra životního prostředí, které, jak bylo již výše uvedeno, nelze napadnout ústavní stížností. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí vrchního soudu z hlediska namítaného porušení základních práv stěžovatelky a shledal, že soud se ve svém rozsudku všemi námitkami uplatněnými v žalobě řádně zabýval, své rozhodnutí obsáhle odůvodnil a vyložil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, a že žádná ústavně zaručená práva stěžovatelky svým rozhodnutím neporušil.
Protože ústavní stížnost kromě námitek vůči rozhodnutí ministra životního prostředí neobsahuje další ústavně právní argumentaci, Ústavní soud byl nucen posoudit ústavní stížnost jako částečně nepřípustnou a částečně zjevně neopodstatněnou a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. července 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu