ECLI:CZ:US:2003:1.US.177.02
sp. zn. I. ÚS 177/02
Usnesení
I. ÚS 177/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného advokátem JUDr. I. I., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 1999, sp. zn. 17 Co 531/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měl za to, že byly porušeny čl. 36, 37, 1 a 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR. Uvedl, že shora napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 4. 1998, sp. zn. 4 C 129/97, a to jak ve výroku o věci samé, tak i ve výroku o nákladech řízení.
Stěžovatel konstatoval, že dne 3. 12. 1993 podepsal "listinu" vydanou společností Z. I., spol. s r. o. (dále jen "vedlejší účastník"). Na základě této listiny si měl stěžovatel objednat nádobí značky Z. D-120-Universal. Mezi účastníky byla podepsána kupní smlouva, podle které bude kupní cena ve výši 1 798,- DEM uhrazena ve splátkách v čs. měně. Dle "listiny" se vedlejší účastník, coby prodávající, zavázal dodat zboží nejpozději do 28 dnů ode dne připsání poslední splátky na jeho účet. Kupní cena byla splatná ve 24 měsíčních splátkách a poslední splátka se měla uskutečnit ke dni 25. 11. 1995.
Stěžovatel krátce po podepsání uvedené listiny sdělil vedlejšímu účastníku, že o koupi zboží již nemá zájem, a proto že od koupě odstupuje. Stěžovatel z uvedeného důvodu nepřistoupil ke splátkám a z ujištění zástupce vedlejšího účastníka měl za to, že tím je celá záležitost uzavřena.
Vedlejší účastník dne 9. 12. 1996 podal návrh k soudu na zaplacení ceny dle kupní smlouvy, přičemž Okresní soud ve Znojmě shora citovaným rozsudkem návrh vedlejšího účastníka zamítl. Na základě odvolání vedlejšího účastníka pak soud druhého stupně rozhodl tak, že je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 33 287,80 Kč s příslušenstvím, jakož i náklady řízení.
Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1164/2000, dovolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl.
Stěžovatel zejména namítal, že odvolací soud nesprávně interpretoval obsah "listiny", tzn. nezkoumal, zda vůbec byla platně uzavřena mezi účastníky smlouva. Dovozoval, že "listinu", která mu byla předložena k podpisu, lze posoudit pouze jako návrh smlouvy. Zastával proto názor, že v daném případě nebyly splněny podmínky uvedené v ustanoveních §43a, §43c a §45 občanského zákoníku. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že měla-li by se zmíněná "listina" považovat za kupní smlouvu, jednalo by se o právní úkon podstatně zvýhodňující prodávajícího, tzn. vedlejšího účastníka, neboť kupující dle této "listiny" fakticky nemůže odstoupit od smlouvy a je tedy nucen za všech okolností se stát vlastníkem nežádoucí věci.
Ústavní soud po posouzení předmětné věci po stránce skutkové i procesní dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Ze spisového materiálu vyplývá, že se obecné soudy danou věcí řádně zabývaly. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování konstatoval, že si účastníci v kupní smlouvě dojednali, že "v případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit prodávajícímu smluvní pokutu dle §544 občanského zákoníku ve výši 25 % smluvní ceny zboží", podle přílohy ke kupní smlouvě bylo dohodnuto, že jakékoliv změny v kupní smlouvě mohou být provedeny pouze písemnou formou a žádost o zrušení kupní smlouvy kupujícím musí být podána pouze písemně, a to na "centrálu" firmy. Dále bylo prvoinstančním soudem zjištěno, že stěžovatel nezaplatil žádnou kupní cenu. Soud prvního stupně posoudil smlouvu jako platně uzavřenou smlouvu kupní, od níž stěžovatel odstoupil konkludentně (§48 a §497 občanského zákoníku). Dospěl k závěru, že z přílohy ke smlouvě nelze dovodit, že by odstoupení od smlouvy bylo podmíněno předchozím souhlasem vedlejšího účastníka. Zároveň konstatoval, že požadavek písemné formy takového úkonu nevyplývá ani ze smlouvy a ani ze zákona. Podle názoru soudu prvního stupně se jednalo o synallagmatický závazek, z čehož vyplývá, že se prodávající může domáhat zaplacení kupní ceny jen oproti dodání zboží. Z uvedených důvodů proto návrh vedlejšího účastníka zamítl.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a řízení doplnil opakovaným výslechem stěžovatele, spornou kupní smlouvou a některými dalšími důkazy. Na základě takto zjištěného stavu věci se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o platnosti uzavřené kupní smlouvy, avšak nepřisvědčil jeho závěru, že smlouva byla zrušena a že došlo k zániku povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejšímu účastníku kupní cenu. V řízení totiž nebylo prokázáno, že stěžovatel od smlouvy odstoupil, a to ani telefonicky. Ze smlouvy navíc vyplývá, že jakékoliv její změny musí být učiněny písemně. Odvolací soud věc posoudil tak, že je pochybné, zda stěžovatel měl právo od smlouvy jednostranně odstoupit, když z přílohy ke kupní smlouvě je zřejmé, že jakékoliv změny smlouvy musí být odsouhlaseny oběma stranami. Za správný nepovažoval odvolací soud ani názor soudu prvního stupně, že v dané věci se jedná o synallagmatický právní vztah. Byla-li totiž splatnost závazku každého z účastníků smlouvy dohodnuta k jinému časovému okamžiku (stěžovatel se zavázal plnit předem), nelze na danou věc aplikovat ustanovení §560 věta první občanského zákoníku. Za stavu, kdy závazek stěžovatele ze smlouvy trvá (stěžovatel jej nesplnil), nelze ani dovodit, že by vymáhání kupní ceny bylo v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud nepřisvědčil názoru stěžovatele, že smlouva je podle ustanovení §145 odst. 1 občanského zákoníku neplatná, a stejně tak odmítl i jeho tvrzení, že smlouvu uzavřel v omylu, neboť toto jeho tvrzení nebylo v řízení prokázáno. Navíc by se stěžovatel musel neplatnosti tohoto právního úkonu dovolat, což však neučinil. Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel předmětnou smlouvu uzavíral v tísni či za nápadně nevýhodných podmínek. I kdyby tomu tak bylo, měl by stěžovatel pouze právo od smlouvy odstoupit. Vedlejší účastník však vznesl námitku promlčení práva dovolání se relativní neplatnosti smlouvy. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil ve věci samé tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku částku ve výši 33. 287,80 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 29. 11. 1995 do zaplacení, a to do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení v částce 8 221,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku včas dovolání. Nejvyšší soud po podrobném právním rozboru předmětné věci dospěl k závěru, že dovolání není důvodné, a proto je zamítl. Konstatoval, že v posuzované věci uzavřeli účastníci typ kupní smlouvy, který je třeba právně kvalifikovat jako smlouvu o prodeji na objednávku podle ustanovení §613 občanského zákoníku, kdy se zboží dodává formou vzorků. I když obvykle je povinnost zaplatit kupní cenu vázána na povinnost prodávajícího věc odevzdat, z předmětné smlouvy je zřejmé, že kupující na základě svobodného projevu vůle souhlasil s tím, že předmět prodeje má být dodán prodávajícím maximálně 28 dní od poslední splátky kupní ceny, tedy že splatnost závazku byla ve smlouvě dohodnuta k jinému časovému okamžiku. Dovolací soud uzavřel věc tak, že si účastníci ujednali jeden z možných způsobů splatnosti kupní ceny, který občanský zákoník připouští (ustanovení §588 v souvislosti s ust. §601 a §613 občanského zákoníku). Nelze proto dovodit, že by toto ujednání bylo ve smyslu ust. §39 občanského zákoníku v rozporu se zákonem či s dobrými mravy.
Ústavní soud se ztotožnil s názorem soudu odvolacího i dovolacího v tom směru, že na danou věc nelze aplikovat ustanovení §560 věta první občanského zákoníku, neboť ve smlouvě účastníků nebyla dohodnuta vzájemná vázanost plnění.
Ústavní soud odkazuje stěžovatele v dalším na podrobné odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to zejména v otázce relativní neplatnosti právního úkonu. Za stavu, kdy stěžovatel v posuzované věci neprokázal, že předmětnou kupní smlouvu uzavřel v omylu (§49a občanského zákoníku) a že se relativní neplatnosti tohoto právního úkonu dovolal, je názor soudu odvolacího i soudu dovolacího o platnosti kupní smlouvy z hlediska ustanovení §40a občanského zákoníku správný. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že zásadní pochybení stěžovatele v postupu u předmětné věci, spočívalo v tom, že se ve smyslu ustanovení §40a občanského zákoníku nedovolal neplatnosti právního úkonu (relativní neplatnost).
Ústavní soud poukazuje na okolnost, že se obecné soudy právně zcela konformně zabývaly i další námitkou stěžovatele, a to že podle předmětné smlouvy údajně nemá kupující právo jednostranně od smlouvy odstoupit (bez souhlasu prodávajícího). Podle §48 odst. 1 občanského zákoníku může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odstoupením se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak. Ujednání účastníků, obsažené v předmětné kupní smlouvě, podle kterého "v případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 25 % kupní ceny," nelze s odkazem na ust. §35 odst. 2 občanského zákoníku vyložit jinak, než že v daném případě tato možnost dohodnuta byla. Pojmu "zrušení" uvedeném ve smlouvě lze proto rozumět v tom smyslu, že kupující je oprávněn podle dohody účastníků od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoliv důvodů nebo bez uvedení důvodu, aniž by byl zapotřebí souhlas prodávajícího.
Ve smyslu ust. §40 odst. 1 občanského zákoníku, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon, je neplatný. Ve smyslu ust. §40 odst. 2 občanského zákoníku písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně. Telefonickým sdělením vedlejšímu účastníku (i kdyby bylo v řízení prokázáno), že si stěžovatel "vše rozmyslel", tedy k jednostrannému odstoupení od smlouvy stěžovatelem (ust. §48 odst. 1 občanského zákoníku) s následkem uvedeným v ust. §48 odst. 2 občanského zákoníku dojít nemohlo pro nedodržení písemné formy právního úkonu (ust. §40 odst. 1 a 2 občanského zákoníku).
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před obecnými soudy nebylo porušeno ústavní právo či svoboda, tak, jak stěžovatel namítal. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly a ve svých rozhodnutích (v napadeném rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím dovolacího soudu) vyslovily na základě provedeného dokazování (správně zjištěného skutkového stavu) právně relevantní závěry. Ústavní soud proto návrh stěžovatele ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. února 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu