ECLI:CZ:US:2003:1.US.18.02
sp. zn. I. ÚS 18/02
Usnesení
I. ÚS 18/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti společnosti S., a. s., právně zastoupené Dr. JUDr. M. Z., advokátem, proti zásahu Finančního úřadu pro Prahu 1, oddělení specializované kontroly, s návrhem na vydání předběžného opatření, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, která směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, navrhuje vydání nálezu Ústavního soudu, v němž bude Finančnímu úřadu pro Prahu 1, oddělení specializované kontroly, uložena povinnost projednat s ní ve smyslu ustanovení §16 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, zprávu o daňové kontrole obsahující zjištění, vyplývající z daňové kontroly daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období 1996, 1997, 1998, 1999, daně z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 1999 a daně silniční za zdaňovací období 1999 a umožnit jí uplatnit veškerá její práva stanovená v §16 odst. 4 cit. zákona.
Současně stěžovatelka navrhla ve smyslu §80 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, předběžné opatření, jímž Ústavní soud uloží Finančnímu úřadu pro Prahu 1 a Finančnímu úřadu pro Prahu 9 nevydávat dodatečné platební výměry na základě zjištění obsažených ve zprávě o daňové kontrole prováděné u daňového subjektu S., a. s.
Stěžovatelka tvrdí, že postupem Finančního úřadu pro Prahu 1 bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení svého práva spatřuje zejména ve skutečnosti, že správce daně v rozporu s postupem stanoveným v §16 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neumožnil stěžovatelce se řádným a zákonným způsobem vyjádřit ke zjištěním vyplývajícím ze zprávy o daňové kontrole ze dne 15. 11. 2001 formou projednání této zprávy o kontrole. Správce daně postupoval v rozporu se zákonem, pokud odeslal zprávu o daňové kontrole v poštovní zásilce s doručenkou stěžovatelce, aniž ta měla možnost zprávu se správcem daně projednat.
V ústavní stížnosti obsáhle uvedla další skutkové okolnosti vývoje daného případu.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Finanční úřad pro Prahu 1 i Finanční úřad pro Prahu 9. Finanční úřad pro Prahu 1 ve svém obsáhlém vyjádření rovněž popsal vývoj v dané věci. Dle jeho názoru právo stěžovatelky porušeno nebylo, protože byla dopisem ze dne 31. 10. 2001 pozvána k projednání zprávy o výsledku daňové kontroly na den 15. 11. 2001 v 10:00 hod. Současně byla stěžovatelka požádána o vyjádření, zda souhlasí či navrhuje jiný termín. V případě, že se ve lhůtě do 8. 11. 2001 nevyjádří, bude navržený termín považován za odsouhlasený. Stěžovatelka reagovala na kontrolní zjištění dopisem ze dne 8. 11. 2001, navržený termín projednání neodmítla a jiný termín nenavrhla. Až dne 15. 11. 2001 deset minut před jednáním telefonicky sdělil její zástupce, že termín není možné akceptovat, a to z důvodu připravovaného podání námitky proti postupu správce daně, a do doby jejího projednání je projednání zprávy bezpředmětné. Téhož dne odpoledne bylo stanovisko potvrzeno i písemnou formou. Jednání stěžovatelky tak bylo odůvodněně posouzeno jako vyhýbání se převzetí a projednání zprávy o výsledku daňové kontroly, na což pamatuje §16 odst. 8 zákona č. 337/1992 ve znění pozdějších předpisů. Zpráva byla tedy odeslána dne 16. 11. 2001 v poštovní zásilce s dodejkou a dnem jejího převzetí daňovým subjektem je správcem daně daňová kontrola považována za doručenou a projednanou.
Dále účastník uvedl, že stěžovatelka navrhuje vydání předběžného opatření o nevydání dodatečných platebních výměrů, i když si je vědoma, že místně příslušný Finanční úřad pro Prahu 9 již dodatečné platební výměry vystavil a stěžovatelka proti nim podala dne 5. 2. 2002 odvolání. Ústavní stížnost však byla podána až 28. 2. 2002. Účastník řízení má za to, že stěžovatelka ve věci dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, a ústavní stížnost je proto nepřípustná. Dále uvedla, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 2. 2002 zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 12. 2001, jímž byl zamítnut návrh společnosti S., a. s., na vydání předběžného opatření, jímž by bylo zakázáno žalovanému Finančnímu úřadu pro Prahu 1 vydat dodatečný platební výměr. Odvolací soud zrušil zamítavé usnesení soudu I. stupně s odůvodněním, že ve věci není dána pravomoc soudu ve smyslu §7 o. s. ř. Proto soud řízení zastavil.
Finanční úřad pro Prahu 9 Ústavnímu soudu sdělil, že na základě zprávy o kontrole, č. j. FŘ-Ř-240/00/24, vystavil správce daně dne 21. 12. 2001 dodatečné platební výměry, které byly daňovým subjektem převzaty dne 10. 1. 2001. Proti platebním výměrům se stěžovatelka odvolala a v současné době probíhá odvolací řízení.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a jejího petitu Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelka podala ústavní stížnost, z hlediska zákonných podmínek (§72, §75 zákona o Ústavním soudu) předčasně, neboť až dosud nebyly všechny procesní prostředky k ochraně jejích práv vyčerpány.
Pojem jiný zásah orgánu veřejné moci byl Ústavním soudem v jeho konstantní judikatuře vyložen tak, že jiný zásah veřejné moci, než je rozhodnutí, představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový zásah nebývá zpravidla výsledkem rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci a vymyká se obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu proto čelit jinak než ústavní stížností (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 62/95, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., č. 78, Praha 1996).
Postup správce daně v daňovém řízení, pokud je v souladu se zákonem, takovým zásahem do práv stěžovatelky není. Správce daně dle názoru Ústavního soudu pouze využil možnosti, kterou mu dává §16 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a stěžovatelka má možnost namítat nesprávný postup správce daně v odvolacím řízení proti platebním výměrům, které v současné době probíhá, a poté případně i v rámci správního soudnictví.
Pro úplnost se jeví vhodné dodat, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod a že ji tedy lze podat toliko po vyčerpání všech ostatních prostředků k ochraně práv, tzn. až po využití všech možností, které skýtá právní řád České republiky. Pokud by totiž Ústavní soud měl rozhodovat přímo o zásahu orgánu veřejné moci tak, jak požaduje stěžovatelka, představoval by prakticky první přezkumnou instanci, která by musela provést úplná skutková zjištění daného případu, což však zjevně je v rozporu s ústavněprávním vymezením postavení Ústavního soudu dle čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti.
Pro takto vyložené důvody Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako nepřípustnou a o ní jako o takové rozhodl odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
S ohledem na to, že ústavní stížnost stěžovatelky byla shledána jako nepřípustná, nebylo potřebné rozhodnout o návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. března 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu