ECLI:CZ:US:2003:1.US.19.03
sp. zn. I. ÚS 19/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. H., s. r. o., zastoupeného JUDr. P. V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2002, čj. 14 Co 668/2002 - 63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. 14 Co 668/2002, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 6. 2002 čj. 13 C 98/2002 - 47. Tímto rozsudkem byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci 45 000,-- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 19. 2. 2001 do zaplacení a náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že soudy obou stupňů svými rozhodnutími porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V řízení před soudy došlo, podle stěžovatele, rovněž k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 11 Listiny a čl. 1 Přílohy č. 1 k Úmluvě, podle kterých má každý právo vlastnit majetek. Podle názoru stěžovatele smlouva č. 120/99, uzavřená dne 30. 6. 1999, jejímž předmětem byl prodej společnosti "T.", registrované justičním úřadem města Astana v republice Kazachstán, byla uzavřena podle kazašského práva. Na základě této smlouvy provedl příslušný orgán v Kazašské republice převod obchodního podílu v předmětné společnosti. Tuto skutečnost se stěžovatel snažil v průběhu řízení dokázat, soud prvního stupně však jeho důkazy nepřipustil a žalobci vyhověl. V odůvodnění rozsudku pouze uvedl, že předmětná smlouva je podle českého právního řádu neplatná. Žalobce má proto, ve vztahu ke stěžovateli, právo na vydání bezdůvodného obohacení. Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu potvrdil a s námitkou stěžovatele, podle které se soud prvního stupně důsledně nezabýval otázkou, jakým právním řádem se předmětná smlouva řídí, se odvolací soud, podle stěžovatele, vypořádal velice stručně. Přitom nevzal v úvahu, že mezinárodním prvkem nemusí být pouze subjekt závazkového vztahu, ale za mezinárodní prvek může být považován i předmět takového vztahu, kterým byla, v daném případě, "společnost T.".
Podle stěžovatele soudy nezjistily dostatečným způsobem skutkový stav, neboť se nezabývaly otázkou, zda došlo či nedošlo ze strany příslušného orgánu v Kazachstánu k převedení obchodního podílu ve společnosti "T.". Stěžovatel rovněž nepovažuje za dostatečné odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, neboť neobsahují názor soudu na to, které skutečnosti vzal za prokázané a které nikoli, a jak tento zjištěný skutkový stav podle zákona posoudil. Soudy se dále, podle názoru stěžovatele, vůbec nezabývaly prováděním důkazů navržených stěžovatelem a při jednání odvolacího soudu nebyla stěžovateli dána možnost, aby se mohl k předmětné věci řádně vyjádřit.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud v Karlových Varech ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ji považuje za zcela nedůvodnou, neboť stěžovatelem napadenými rozhodnutími nebyla porušena jeho ústavně zaručená práva.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a má za to, že jeho postupem nebyla porušena základní práva stěžovatele podle Listiny a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech (dále též soudu prvního stupně) ze dne 27. 6. 2002, čj. 13 C 98/2002 - 47, Ústavní soud zjistil, že stěžovateli (v uvedeném řízení žalovanému) byla uložena povinnost zaplatit žalobci 45 000,-- Kč s 10 % úrokem z prodlení a zaplatit mu náklady řízení. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že shledal nárok žalobce důvodným, neboť podle ustanovení §37 odst. 2 ObčZ je předmětná smlouva č. 120/99 absolutně neplatná. Absolutní neplatnost smlouvy je dána tím, že jejím předmětem je, podle závěru soudu I. stupně, plnění nemožné, neboť společnost "T." byla nezpůsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, vzhledem k tomu, že podle §588 ObčZ nebyla platně uzavřena kupní smlouva o jejím převodu. Z ustanovení předmětné smlouvy nelze ani dovodit, že by předmětem plnění stěžovatele byl podnik ve smyslu ustanovení §476 obchodního zákoníku. Z toho vyplývá, že stěžovatel se zavázal plnit "nemožný předmět občanskoprávních vztahů". Podle §451 odst. 1 a 2 ObčZ tak stěžovatel získal neoprávněný majetkový prospěch plněním z neplatného právního úkonu. Vznikla mu tak povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení podle ustanovení §457 ObčZ. Vzhledem ke skutečnosti, že sjednané plnění stěžovatele je plněním nemožným, a to od samého počátku, je nerozhodná námitka stěžovatele, že podle předmětné smlouvy plněno bylo, tj. že došlo v republice Kazachstán k registraci společnosti "T." na žalobce. Z toho důvodu soud k této skutečnosti dokazování neprováděl a důkazní návrhy zamítl, neboť z hlediska žalobou uplatněného nároku nesměřovaly k prokázání rozhodné sporné skutečnosti, když právní vztah, jehož právním důvodem vzniku je předmětná neplatná smlouva, nelze považovat za synallagmatický, právě s ohledem na nemožné plnění na straně stěžovatele, vylučující vzájemnou restituční povinnost smluvních stran z neplatného právního úkonu.
Z rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále též "odvolací soud") ze dne 14. 10. 2002 čj. 14 Co 668/2002 - 69, bylo zjištěno, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění odvolací soud především vyvrátil námitku stěžovatele, že se soud prvního stupně nezabýval otázkou, jakým právním řádem se platnost smlouvy řídí. Podle soudu prvního stupně v předmětné věci byla uzavřena smlouva mezi dvěma českými právnickými osobami. Nejde tedy o věc s cizím prvkem, a není tudíž žádný důvod posuzovat platnost smlouvy podle jiného než českého práva. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 30. 6. 1999, podle které žalobce plnil stěžovateli částku 45 000,-- Kč jako kupní cenu za převod společnosti "T.". Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně dovodil neplatnost kupní smlouvy z ustanovení §37 odst. 2 ObčZ, neboť prodej společnosti, tedy právnické osoby, je nezpůsobilým předmětem prodeje. Podle závěru odvolacího soudu je kupní smlouva neplatná i podle §37 odst. 1 ObčZ z důvodu neurčitě vymezeného předmětu prodeje, neboť žalobce se domníval, že jde o převod obchodního podílu a stěžovatel uváděl, že jde o převod podniku. Odvolací soud dále uvedl, že i pokud by bylo najisto postaveno, že předmětem kupní smlouvy byl převod obchodního podílu stěžovatele ve společnosti "T.", i v tom případě by předmětná smlouva byla neplatným právním úkonem ve smyslu §39 ObčZ, neboť žalobce v ní výslovně neprohlásil, že přistupuje ke společenské smlouvě, popř. stanovám, což je v rozporu s ustanovením §115 odst. 3 ObchZ. Protože tedy žalobce plnil z neplatné kupní smlouvy, jednalo se o plnění z neplatného právního úkonu, které je podle §451 odst. 1 ObčZ bezdůvodným obohacením, a to je stěžovatel povinen žalobci vydat.
Po posouzení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že soudy obou stupňů porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále měly porušit čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle něhož jsou si všichni účastníci řízení rovni a čl. 11 Listiny a čl. 1 přílohy č. 1 k Úmluvě, podle nichž má každý právo vlastnit majetek.
K námitkám stěžovatele, týkajícím se provádění důkazů, jejich hodnocení, nepřipuštění důkazů a vyvozených právních závěrů, je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že nebyla porušena žádná z uvedených základních práv stěžovatele. Podle zjištění Ústavního soudu byla státní moc uplatněna v souladu se zákonem. Rovné postavení stěžovatele před soudem bylo zajištěno, byla mu poskytnuta náležitá soudní ochrana. Jak vyplývá ze spisu Okresního soudu Karlovy vary, sp. zn. 13 C 98/2002, jednání u soudů obou stupňů bylo ústní a veřejné, stěžovatel i jeho právní zástupce měli možnost se jednání před soudy obou stupňů zúčastnili a měli možnost náležitě se vyjádřit ke všem skutečnostem. Postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo tedy plně respektováno. Soudy obou stupňů provedly celou řadu důkazů, na základě jejichž volného hodnocení dospěly k závěrům, které řádně odůvodnily. Nedošlo tedy k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Pokud jde o stěžovatelem tvrzené porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Přílohy k Úmluvě, stěžovatel neuvedl, jak konkrétně bylo toto jeho právo porušeno. Citovaný článek poskytuje ochranu pouze již konstituovanému vlastnickému právu. V daném případě k narušení vlastnického práva stěžovatelem nemohlo dojít, neboť vlastnické právo stěžovatele ke společnosti "T." zůstalo zachováno, soudy pouze stanovily, že předmětná kupní smlouva je neplatná, stěžovatel je nadále jejím vlastníkem a může s ní svobodně nakládat.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mimo ústní jednání bez účastníků řízení usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2003 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu