ECLI:CZ:US:2003:1.US.195.02
sp. zn. I. ÚS 195/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 20. listopadu 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. T., zastoupené JUDr. P. T., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2001 sp. zn. 13 Co 384/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 4. 2002 zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Stěžovatelka má zato, že postupem Krajského soudu v Plzni byla porušena její základní práva podle Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i Úmluvy o právech dítěte.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 2, 4 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že současně s ní podala i dovolání. Tuto skutečnost si Ústavní soud ověřil dotazem u Nejvyššího soudu ČR a zjistil, že její dovolání je vedeno u dovolacího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 34/03.
Vzhledem k nejnovější judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozhodnutí 2. sekce tohoto soudu ze dne 12. 11. 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a rozhodnutí téže sekce z téhož dne ve věci stížnosti č. 47273/99) vychází Ústavní soud z názoru, že včasnost a přípustnost ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, případně i nalézacího soudu až poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání bez ohledu na způsob vyřízení, budou zachovány. V takovém případě pak lhůta pro podání ústavní stížnosti začne běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb.). Z toho současně vyplývá, že v případě podání dovolání bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh podaný stěžovatelkou není přípustný.
Vzhledem k výše citovanému Sdělení Ústavního soudu bude moci stěžovatelka poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodne o jejím dovolání, napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale zůstane jí zachována lhůta i k napadení rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu.
Nadto Ústavní soud poznamenává, že ústavní stížnost by musela být odmítnuta i pro opožděnost, když z dodejky předložené právním zástupcem stěžovatelky vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl uložen pro nezastižení adresátky na poště dne 12. 1. 2002. Ve smyslu ustanovení §46 odst. 4 o. s. ř. nabylo uložené rozhodnutí právní moci dnem 23. 1. 2002 a 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) skončila nejpozději dne 25. 3. 2002. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě však až 29. 3. 2002.
Soudce zpravodaj tedy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu návrh jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2003
JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D., v. r.
soudce zpravodaj