ECLI:CZ:US:2003:1.US.21.02
sp. zn. I. ÚS 21/02
Usnesení
I. ÚS 21/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů S. a. I., Ing. J. Š., a M. D., zastoupených Mgr. V. C., advokátem, proti postupu Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství, a Policejního prezidia ČR, ve věci podaného trestního oznámení Sdružení akcionářů I., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelé s odvoláním na tvrzené porušení čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhali, aby Ústavní soud zakázal Nejvyššímu státnímu zastupitelství, Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, a Policejnímu prezidiu ČR pokračovat v údajném porušování jejich ústavně zaručených práv a přikázal, aby jim bylo doručeno usnesení o odložení věci ČVS: ÚVV- 13/40- 2001.
V ústavní stížnosti je uvedeno, že dne 11. 6. 2001 podali drobní akcionáři I., zastoupení ve S. a. I., trestní oznámení na Ing. P. M. a Ing. P.K. pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ust. §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona a návodu k němu, kterého se jmenovaní měli dopustit v souvislosti s uvalením nucené správy a následným prodejem podniku I. Československé obchodní bance. Dne 8. 10. 2001 bylo jejich zmocněnci, JUDr. J. T., doručeno vyrozumění vyšetřovatele Policie ČR, Úřadu vyšetřování pro ČR, zn. ČVS-UVV: 13/40- 2001, ze dne 1. 10. 2001, ve kterém bylo uvedeno, že oznamovatele v tomto případě nepovažuje za poškozeného ve smyslu ust. §43 trestního řádu, a proto jej o odložení věci pouze vyrozumívá.
Stěžovatelé se naopak za poškozené považují a vyšetřovatele proto požádali o doručení předmětného usnesení o odložení věci podle §159 odst. 5 trestního řádu. Na tuto žádost odpověděl dne 26. 10. 2001 dozorující státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze přípisem, zn. 4 VZn 22/2001-188, kde je konstatováno, že "akcionáři I., a. s., se nemohou u orgánů činných v trestním řízení dovolávat škody s poklesem kurzu akcií na Burze cenných papírů, ale pouze škody, která by vznikla v souvislosti se spácháním trestného činu. V rámci prověřování trestního oznámení nebylo zjištěno, že by se Doc. Ing. P. M., Csc., a Ing. P. K. dopustili jednání, které by bylo trestným činem a jímž by byla způsobena škoda Sdružení akcionářů I. V uvedené věci tedy není Sdružení akcionářů I. poškozeným ve smyslu ust. §43 trestního řádu, a proto je vyšetřovatel v souladu s ustanovením §159 odst. 5 o odložení věci pouze vyrozuměl". S tímto závěrem stěžovatelé nesouhlasili a podali proto k Nejvyššímu státnímu zastupitelství podnět k výkonu dohledu nad činností Vrchního státního zastupitelství v Praze. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství rozhodl přípisem ze dne 11. 12. 2001, zn. 8 NZn 302/2001, o odložení tohoto podnětu.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že popsaným postupem těchto orgánů došlo k porušení jejich výše uvedených ústavně zaručených základních práv. Svou argumentaci zahájili ocitováním ust. §43, §46 a §159 odst. 5 trestního řádu ve znění, platném a účinném v době rozhodování příslušných orgánů veřejné moci, tedy zejména před tzv. "velkou novelou" trestního řádu, provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., jakož i části odůvodnění nálezu Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 6/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 22). K podstatě případu pak stěžovatelé uvedli, že vyšetřovatel, který jim nedoručil usnesení o odložení věci a pouze je o odložení vyrozuměl, a státní zástupci, kteří tento postup schválili, postupovali prý "v rozporu s výkladovým stanoviskem Nejvyššího státního zastupitelství č. 8/95, a porušili zákon ve prospěch podezřelých Ing. P. M.a a Ing. P. K. v ustanoveních §46 a §159 odst. 5 trestního řádu". Dále konstatovali, že právní řád má odpovídat principu předvídatelnosti důsledků právního předpisu a jeho určitosti a srozumitelnosti. V této souvislosti pak stěžovatelé opětovně argumentovali výkladovým stanoviskem Nejvyššího státního zastupitelství č. 8/95, podle kterého "usnesení o odložení věci se musí doručit každému poškozenému, a to i osobě, která o sobě prohlašuje, že jí příslušejí práva poškozeného podle ust. §43 odst. 1 trestního řádu i přesto, že po provedeném postupu před zahájením trestního stíhání dospěje orgán, který o odložení věci rozhoduje k opačnému závěru. I taková osoba je oprávněna podat proti takovému usnesení stížnost podle ustanovení §159 odst. 5 trestního řádu".
Podle stěžovatelů je postup orgánů činných v trestním řízení, vyjádřený v jejich shora uvedených přípisech v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, usměrněnou výkladovým stanoviskem Nejvyššího státního zastupitelství a jako takový má prý rysy "jurisdikční libovůle". Odklon od ustálené rozhodovací praxe, který orgány činné v trestním řízení podle názoru stěžovatelů dostatečným způsobem nevysvětlily, neboť odkaz na v té době ještě neúčinnou novelu trestního řádu za takové zdůvodnění nelze považovat, považují za porušení svých zmiňovaných ústavně zaručených práv.
Nejvyšší státní zastupitelství ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že s argumentací, obsaženou ve stížnosti nelze souhlasit. K podnětu stěžovatelů přezkoumalo Vrchní státní zastupitelství v Praze příslušný spisový materiál a vyrozumělo je o tom, že v předmětné trestní věci se ztotožnilo s názorem vyšetřovatele. Nejvyšší státní zastupitelství bylo ve věci činné v rámci výkonu dohledu nad zákonností postupu Vrchního státního zastupitelství a neshledalo v tomto postupu žádné pochybení. Postavení fyzické nebo právnické osoby jakožto poškozeného je nutno vždy řešit v souvislosti se skutkem, který je předmětem zkoumání v daném trestním řízení. Prvým předpokladem pro úspěšné uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody v trestním řízení tak podle Nejvyššího státního zastupitelství je, zda jednáním obviněného (v daném případě podezřelého, resp. podezřelých) byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, neboť postavení poškozeného v trestním řízení lze přiznat jen osobě, které byla způsobena škoda trestným činem.
V daném případě bylo provedeno rozsáhlé dokazování, ve kterém nebylo zjištěno, že by jednáním podezřelých byly naplněny znaky skutkové podstaty některého trestného činu; nelze hovořit ani o existenci trestného činu a tedy ani o příčinné souvislosti mezi jeho spácháním a možným vznikem škody. Pokles kurzu akcií I., a. s., ostatně nebyl důsledkem prověřovaného jednání podezřelých, ale došlo k němu na základě doporučení Komise pro cenné papíry v souvislosti s uvalením nucené správy v I., a. s. Nejvyšší státní zastupitelství dále upozornilo na to, že za výsledek hospodaření banky lze činit odpovědným především vedení banky a otázka, zda jednání představitelů I., a. s., případně jiných osob, mohla naplnit skutkovou podstatu některého trestného činu, je předmětem řízení v řadě dalších trestních věcí. Ke svému výkladovému stanovisku č. 8/95 Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že toto stanovisko je již překonané a poukázalo na skutečnost, že jeho výkladová stanoviska nejsou pro státní zastupitelství nižších stupňů ani závazná, mají pouze podpůrnou povahu. Uvedené názory jsou v zásadě obsaženy i ve vyjádřeních Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policejního prezidia ČR, které rovněž nepovažují ústavní stížnost za důvodnou.
II.
Nejdříve se musel Ústavní soud jako vždy vypořádat s procesní stránkou zkoumaného případu. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je k podání ústavní stížnosti oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé napadají tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, čemuž odpovídá jak argumentace, tak petit návrhu, kterým je Ústavní soud vázán. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno podle ustálené judikatury Ústavního soudu chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči ústavně zaručeným právům či svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu. Stěžovatelem je především Sdružení akcionářů I., Ústavní soud proto musel dále zkoumat, zda je uvedená právnická osoba oprávněna k podání ústavní stížnosti, přičemž dospěl vzhledem ke zvláštnostem případu ke kladnému závěru.
Podstatou a předmětem ústavní stížnosti je totiž právě otázka, zda tím, že tomuto subjektu nebylo postupem orgánů činných v trestním řízení (tedy ve vztahu k uvedenému sdružení "jiným zásahem orgánu veřejné moci") přiznáno postavení poškozeného, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Uvedené sdružení, založené za účelem společného uplatňování akcionářských práv všech členů sdružení (jak stěžovatelé uvedli, počet drobných akcionářů I., a. s., je mimořádně vysoký a jednotlivým výkonem práv by mohl být ohrožen rychlý průběh trestního řízení) bylo oznamovatelem tvrzeného spáchání trestného činu a jako s takovým s ním bylo v průběhu trestního řízení příslušnými orgány jednáno. Další stěžovatelé, Ing. J. Š. a M. D., rovněž akcionáři I., a. s., svá tvrzená práva v řízení před orgány veřejné moci také uplatnili a pokud podali zároveň se sdružením, jehož jsou oba členy, předmětnou ústavní stížnost, lze je též považovat za osoby oprávněné k jejímu podání, i když je taková účast vzhledem k uvedenému poněkud nadbytečná (ve smyslu zásady "superfluum non nocet").
Ústavní soud se tedy návrhem mohl zabývat věcně, po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k danému případu však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z těchto podkladů zejména vyplývá, že na základě trestního oznámení Sdružení akcionářů I. bylo prověřováno, zda jednáním podezřelých Ing. P. M.a a Ing. P. K. nedošlo ke spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ust. §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona, resp. návodu k němu v souvislosti se zavedením nucené správy v I., a. s., a následným prodejem této banky Československé obchodní bance, a. s., čímž mělo mj. dojít ke způsobení škody akcionářům I., a. s. Vyšetřovatel Policie ČR, Úřadu vyšetřování pro ČR, odboru pro vyšetřování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti listem ze dne 1. 10. 2001, zn. ČVS: ÚVV- 13/40-2001, oznamovatele vyrozuměl, že trestní oznámení bylo odloženo podle ustanovení §159 odst. 1 trestního řádu, jelikož ve věci nejde o trestný čin shora uvedený, ani o trestný čin jiný a není na místě věc vyřídit jinak. Oznamovatelé byli navíc opakovaně upozorněni, že nejsou považováni za poškozené ve smyslu ustanovení §43 trestního řádu. Tento postup, jak vyplývá ze shora již podrobně uvedeného, byl akceptován jak Vrchním státním zastupitelstvím, tak i Nejvyšším státním zastupitelstvím, které v rámci výkonu dohledu věc podrobně přezkoumalo a dospělo ke shodným závěrům. Příslušné orgány veřejné moci dostatečným způsobem reagovaly na námitky stěžovatelů a jejich argumentace obstojí i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud neshledal, že by tento postup porušoval jakákoli ústavně zaručená základní práva stěžovatelů.
Co se týče podstaty případu je v prvé řadě nutno k poukazu stěžovatelů na výše uvedený nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 6/2000 (provedený v zásadě pouhou citací části jeho odůvodnění), konstatovat, že se závěry, obsaženými v tomto nálezu, který se ostatně týkal věcně poněkud odlišné problematiky, není napadený postup orgánů činných v trestním řízení ve zkoumané věci v žádném rozporu. Obecně samozřejmě stále platí - a nic na tom nezměnila ani novela trestního řádu č. 265/2001 Sb. - že poškozený je samostatnou stranou trestního řízení s poměrně širokými procesními právy, jehož procesní práva se neredukují toliko na právo na náhradu škody. Postavení poškozeného však nelze podle názoru Ústavního soudu natolik absolutizovat, jakoby vždy, všude a za všech okolností bylo toto postavení nutno přiznat každé fyzické nebo právnické osobě, resp. účelovému sdružení, které se samo za poškozeného označí a z jiného postupu okamžitě vyvozovat dokonce porušení ústavně zaručených základních práv. To však na druhé straně neznamená ani možnost libovůle odpovědných orgánů veřejné moci, které jsou povinny v součinnosti se stranami vždy postupovat tak, aby byl v nezbytném rozsahu řádně zjištěn skutkový stav věci. Zásah orgánů veřejné moci by mohl být vzhledem ke zkoumanému případu závažný např. tehdy, pokud by tyto orgány na podněty a námitky stěžovatelů vůbec nereagovaly, resp. zůstaly nečinné, k tomu však zjevně nedošlo, když naopak reakce orgánů činných v trestním řízení proběhla adekvátně věci a v přiměřené lhůtě.
Z podrobného odůvodnění citovaného přípisu Nejvyššího státního zastupitelství je mj. zřejmé, že navíc, jelikož rozhodnutí podle ustanovení §159 odst. 1 trestního řádu netvoří překážku věci rozhodnuté, bylo provedeno doplnění prověřování podaného trestního oznámení, ve kterém opět nebylo prokázáno, že by se podezřelí dopustili některého trestného činu. Jak Nejvyšší státní zastupitelství dále uvedlo, nelze vyloučit, že členům Sdružení akcionářů I. vznikla majetková či jiná újma, to ovšem v souvislosti se spácháním trestného činu, kterého se mohly dopustit jiné osoby a jiným způsobem, přičemž odkázalo na samostatně vedená trestní řízení, ve kterých mohou být případná práva poškozených uplatněna. Otevřena zůstává samozřejmě i možnost domáhat se náhrady majetkové i jiné újmy i mimo trestní řízení, což může být v některých případech praktičtější a efektivnější.
Ústavní soud zdůrazňuje, že vždy je třeba vycházet z účelu trestního řízení, kterým je - v souvislosti s jedinečným konkrétním případem a jeho specifiky - především náležité zjištění, zda došlo ke spáchání trestného činu, a pokud ano, ke spravedlivému potrestání jejich pachatele či pachatelů. Zjištění trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a tímto pachatelem a stát prostřednictvím svých příslušných orgánů rozhoduje o tom, zda byl trestný čin spáchán či nikoliv. V této souvislosti proto možno rovněž konstatovat, že jako neexistuje základní právo na to, aby byla určitá osoba trestně stíhána nebo odsouzena, tak také neexistuje základní právo na to, aby byl někdo považován za poškozeného v trestním řízení.
Konečně nutno uvést, že nelze úspěšně ústavněprávně argumentovat převážně jedním z výkladových stanovisek Nejvyššího státního zastupitelství, které není obecně závazným právním předpisem a není ani, jak správně shora vyloženo, závazné pro zastupitelství nižších stupňů, resp. údajným porušením pouze jednoduchého práva. Ve změně názoru Nejvyššího státního zastupitelství, logicky odůvodněné a patřičně stěžovatelům oznámené nelze spatřovat libovůli nebo omezování procesních práv. Závěrem Ústavní soud připomíná, že ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem jen tohoto soudu, ale všech orgánů veřejné moci. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních, ve věcech, ve kterých dojde k natolik intenzivnímu zásahu do zakotvených základních práv, že nezbývá, než konstatovat jejich porušení. Příslušné orgány veřejné moci však ve zkoumaném případě postupovaly v souladu s platnými právními předpisy a neporušily žádná ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů.
Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. února 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu