ECLI:CZ:US:2003:1.US.211.01
sp. zn. I. ÚS 211/01
Usnesení
I. ÚS 211/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K., s. r. o., právně zastoupené JUDr. H. H., advokátkou, proti rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 19. 2. 1999, č. j. 112/493-d/98, rozhodnutí Prezídia Komise pro cenné papíry ze dne 1. 10. 1999, č. j. 112/4064/1999, a rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 11. 12. 2000, č. j. 6A 133/99-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla všechna v záhlaví uvedená rozhodnutí, a to z důvodu tvrzeného porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 3 a 4, a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se svými klienty uzavírala mandátní smlouvy, jejichž předmětem byl závazek uzavřít jménem klienta smlouvu s obchodníkem s cennými papíry a činit jménem a na účet klienta veškeré úkony se smlouvou související a z ní vyplývající. Podstatou ujednání mezi stěžovatelkou a jejími klienty bylo zastupování klientů při jednání s obchodníkem s cennými papíry a poradenství při obchodování s deriváty včetně kontroly činnosti obchodníka, kterou klient nemůže kvalifikovaně provádět.
Dne 19. 12. 1999 vydala Komise pro cenné papíry (dále jen "Komise") rozhodnutí, jímž stěžovatelce uložila pokutu ve výši 2 mil. Kč a zakázala jí další obchodování s deriváty. Své rozhodnutí opřela o právní závěr, že prostřednictvím mandátních smluv se stěžovatelka zavázala klientovi, že vlastním jménem či jménem klienta, vždy na účet klienta, uskuteční činnost k dosažení koupě nebo prodeje derivátů a klient se zavázal za to zaplatit úplatu, přičemž dle názoru komise stěžovatelka vykonávala činnost obstarání koupě či prodeje derivátů. Vzhledem ke skutečnosti, že tato činnost byla dle §8a odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění platném pro daný případ (dále jen "zákon o cenných papírech"), považována za obchodování s deriváty, mohl takovou činnost vykonávat pouze obchodník s cennými papíry, tj. osoba, která má k této činnosti povolení Komise, a to jen tehdy, je-li toto oprávnění v povolení výslovně uvedeno.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka v zákonné lhůtě rozklad, v němž zpochybnila kvalifikaci činnosti Komise dle výše cit. ustanovení zákona o cenných papírech. Dále se domáhala zrušení pokuty z toho důvodu, že nebyla dodržena zákonná jednoletá lhůta pro její uložení. Rozhodnutím Prezídia Komise byl rozklad stěžovatelky zamítnut. Proto se stěžovatelka obrátila s žalobou na Vrchní soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 11. 12. 2000 zrušil rozhodnutí Prezídia Komise v části potvrzující rozhodnutí Komise o uložení pokuty a ve zbytku žalobu zamítl. Rozhodnutí Komise, jímž se zakazuje stěžovatelce obchodovat s deriváty, tedy zrušeno nebylo.
Stěžovatelka spatřuje porušení základních práv a svobod ve skutečnosti, že Komise a její Prezídium v napadených rozhodnutích interpretuje pojem "obstarání koupě a prodeje derivátu" nepřípustně extenzívně v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny. Podle jejího přesvědčení totiž §8a zákona o cenných papírech představuje zákonné omezení základního práva, a to práva na podnikání garantovaného čl. 26 odst. 1 Listiny a při jeho aplikaci je nutno šetřit jeho podstaty a smyslu. Postup Komise je tak rovněž v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny, podle nějž každý může činit, co není zákonem zakázáno a nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. V napadených rozhodnutích bylo jednání stěžovatelky kvalifikováno jako obchodování. Ust. §45 odst. 1 zákona o cenných papírech stanoví, že obchodovat s cennými papíry může jen osoba, která má k této činnosti povolení Komise. Dle §46 odst. 2 a 3 téhož zákona může obchodník s cennými papíry obchodovat s deriváty pouze tehdy, je-li to stanoveno v povolení vydaném Komisí. Za obchodování s derivátem pak zákon ve svém §8a odst. 2 pokládá za a) koupě a prodej derivátu na vlastní účet pro jiného, a za b) obstarání koupě nebo prodeje derivátu.
Stěžovatelka je přesvědčena, že k naplnění pojmu "obstarání koupě nebo prodeje derivátu" je zapotřebí, aby činnost zahrnovala jak ujednání s klientem o tom, že pro něj obstaravatel zařídí určitý prodej a koupi derivátů, tak samotné uskutečnění tohoto obchodu obstaravatelem na účet klienta. Činnost obstaravatele tak podle názoru stěžovatelky musí vést bezprostředně k uzavření smlouvy o koupi a prodeji derivátu, což uvádí i napadené rozhodnutí Komise.
Stěžovatelka však sama nikdy jménem klienta a na jeho účet žádné smlouvy o nákupu nebo prodeji derivátu neuzavírala, tedy podmínka definice "obstarání" nikdy nebyla naplněna. Stěžovatelka pouze jménem klientů a na jejich účet uzavírala smlouvu s obchodníkem, který posléze zprostředkoval a obstaral příslušnou koupi nebo prodej cenného papíru (derivátu) pro klienta.
Podstatu ústavní stížnosti spatřuje stěžovatelka v tom, že pojem stanovený zákonem o cenných papírech "obstarávání" je neurčitý a umožňuje přinejmenším dvojí interpretaci, a to užší a extenzivní. Zákon o cenných papírech je právním předpisem vydaným na základě čl. 26 odst. 2 Listiny, neboť stanoví zvláštní podmínky a omezení pro výkon určitých činností. Jedná se tedy o zákon, který omezuje základní práva a pokud je zákon neurčitý a připouští dvojí výklad, pak je třeba v duchu zásady stanovené v čl. 2 odst. 2 Listiny v souvislosti s čl. 4 odst. 4 Listiny použít interpretaci užší. Dle názoru stěžovatelky je nepřípustné, aby při řešení konkrétní otázky byla nejasná a neurčitá místa v zákonné regulaci vyplňována přísnější interpretací.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 19. 6. 2001, podaném předsedou senátu JUDr. B. H., navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
Vedlejší účastník řízení - Prezídium Komise pro cenné papíry a Komise pro cenné papíry ve svém obsáhlém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti zopakoval důvody svého rozhodnutí ve věci stěžovatelky. Kromě jiného uvedl, že podle §45 odst. 1 zákona o cenných papírech mohl obchodovat s cennými papíry jen obchodník s cennými papíry, který měl k této činnosti povolení Komise. Podle §46 odst. 2 písm. a) až f) cit. zákona mohl obchodník s cennými papíry, pokud tak bylo stanoveno v povolení vydaném Komisí, též obstarávat pro emitenta vydávání cenných papírů, vykonávat činnosti na základě smluv podle §33 odst. 2 zákona, tedy na základě smluv zprostředkovatelských, vykonávat činnosti na základě smluv o úschově cenných papírů, o správě cenných papírů a o uložení cenných papírů, a konečně podle písm. f) obchodovat s deriváty.
V době spáchání deliktu stěžovatelkou pojem obchodování s cennými papíry vymezoval zákon o cenných papírech v §8 odst. 1. Obchodováním s cennými papíry rozuměl zákon při splnění podmínek §2 odst. 1 obchodního zákoníku podnikání, které spočívalo v poskytování služeb uvedených v §8 odst. 1 písm. a) až d) zákona o cenných papírech. Obchodováním s cennými papíry tedy byla a) koupě nebo prodej cenného papíru na vlastní účet pro jiného, b) obstarání koupě nebo prodeje cenného papíru, c) půjčka cenného papíru nebo její přijetí, d) obstarání půjčky cenného papíru nebo jejího přijetí. Ustanovení §8a odst. 1 a 2 zákona o cenných papírech vymezovalo pojem deriváty a pojem obchodování s deriváty. Podle §46 odst. 3 zákona o cenných papírech mohl činnosti uvedené v §45 a 46 odst. 2 písm. a) až f) vykonávat jen obchodník s cennými papíry. Mezi tyto činnosti spadalo i obchodování s deriváty. A contrario lze konstatovat, že činnost, kterou vykonával stěžovatel, je činností, jejíž výkon byl vyhrazen obchodníkovi s cennými papíry. I činnost vykonávaná na základě smlouvy o zprostředkování podle §33 odst. 2 zákona o cenných papírech byla vyhrazena jen obchodníkovi s cennými papíry.
Vedlejší účastník se neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že rozhodnutí Komise ji zkrátilo na jejích základních právech. Svoboda podnikání je omezena zákonným rámcem v souladu s čl. 26 odst. 2 Listiny. Platí princip, že podnikat lze jen na základě oprávnění, které lze získat na základě zákona. Nejširší rámec podnikání poskytuje živnostenský zákon, a to zejména u živností volných, kdy oprávnění k podnikání vzniká ohlášením živnostenskému úřadu. Tam, kde výkon určité podnikatelské činnosti vyžaduje zvláštní znalosti, praxi, vysokou míru profesionality a případně další speciální vlastnosti, upravují výkon podnikatelské činnosti, resp. podmínky a omezení pro vznik oprávnění k výkonu takovéto činnosti, zvláštní zákony. Mezi takové zvláštní zákony patří i zákon o cenných papírech, jehož hlavní smysl spočívá v ochraně kapitálového trhu a jeho účastníků. Jedná se o zcela specifickou oblast podnikání, kladoucí na subjekty kapitálového trhu mimořádné nároky a to jak po stránce profesionální, tak po stránce etické. Na základě výše uvedených argumentů je vedlejší účastník řízení přesvědčen, že jeho rozhodnutí je dostatečně podloženo zákonnými důvody a je ústavně konformní.
II.
Po přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností a posouzení argumentace stěžovatelky vyložené v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy.
V dané věci stěžovatelka obecnému soudu jakož i správním orgánům rozhodujícím v prvním a druhém stupni vyčítá příliš extenzivní výklad příslušných ustanovení zákona o cenných papírech, čímž podle přesvědčení stěžovatelky porušily její právo dle čl. 26 odst. 1 Listiny, tedy nepřípustným zásahem omezily její právo na podnikání. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1994, sp. zn. IV. ÚS 188/84, v němž Ústavní soud vyslovil názor, že "v některých případech se může stát, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se opticky na první pohled jeví zákonná, může být natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv." Situace, popsaná v daném nálezu, však dle názoru Ústavního soudu v daném případě nenastala.
Čl. 26 odst. 1 Listiny zaručuje každému kromě práva na svobodnou volbu povolání rovněž právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Podle odst. 2 téhož článku však může zákon stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Takovým zákonem je pro daný případ zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon o cenných papírech je zákonem zvláštním ve vztahu k zákonu živnostenskému. Obchodování s cennými papíry, aby bylo úspěšné, vyžaduje vysoce odborné znalosti a zkušenosti, neobejde se bez kvalitních informací, jejich neustálého přísunu, schopnosti jejich rychlé a správné analýzy a vyhodnocení. Proto zákon stanoví pro podnikání v této oblasti zvláštní podmínky a omezení. Zvláštní úprava podnikání v oblasti kapitálového trhu do značné míry plní funkci ochrany kapitálového trhu a jeho účastníků.
Zákon o cenných papírech v §8a odst. 2 písm. b) stanovil, že za obchodování s deriváty se pro účely zákona považuje "obstarání koupě nebo prodeje" derivátu. Omezujícím ustanovením je pak §45 odst. 1 cit. zákona, podle něhož "obchodovat s cennými papíry může jen osoba, která k této činnosti má povolení Komise (dále jen "obchodník s cennými papíry)". Dle §46 odst. 2 písm. f) může takový obchodník s cennými papíry, pokud je to v povolení stanoveno, též obchodovat s deriváty. Na uvedená ustanovení zákona s cennými papíry pak navazují příslušná ustanovení zákona č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a to především §9 odst. 5. Dle cit. ustanovení "jestliže Komise zjistí, že osoba uvedená v §8 odst. 5 prováděla nebo provádí činnost, ke které je třeba povolení nebo souhlas Komise, bez tohoto povolení nebo souhlasu, je oprávněna jí uložit pokutu a zakázat další provádění této činnosti. Při stanovení výše pokuty se použije ustanovení odstavce 3."
Pojem "obstarání koupě nebo prodeje derivátu" není v zákoně o cenných papírech definován, proto byl obecný soud při posuzování žaloby stěžovatelky nucen tento pojem interpretovat sám. Vyšel správně z ustanovení §8 odst. 1 písm. b) zákona, který obsahuje pojem "obstarání koupě nebo prodeje cenného papíru" a z ustanovení hlavy II. zákona - Smlouvy o obstarání a zprostředkování koupě nebo prodeje cenného papíru. Uvedená hlava II. upravuje v §28 smlouvu komisionářskou a v §33 smlouvu mandátní. Ustanovení zákona o cenných papírech je v tomto případě úpravou zvláštní oproti úpravě smluv v obchodním zákoníku a pouze v případě, nestanoví-li tento zákon jinak, řídí se smlouvy a právní vztahy z nich vzniklé ustanoveními obchodního zákoníku. Uvedené smlouvy, což vyplývá ze vzájemného vztahu všech výše cit. ustanovení zákona o cenných papírech a z logiky věci, mohou být na straně obstaravatele uzavřeny pouze obchodníkem s cennými papíry. Ke shodnému závěru dospěl i Vrchní soud v Praze.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 11. března 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu