ECLI:CZ:US:2003:1.US.218.02
sp. zn. I. ÚS 218/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. M. K., zastoupeného advokátem JUDr. M. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 17 Co 720/2001, spojenou s návrhem na zrušení vyhlášky vlády ČSSR č. 150/1958 Ú.l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení vyhlášky vlády ČSSR č. 150/1958 Ú.l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících, se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým městský soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 4 C 353/2000. Citovaným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu stěžovatele o určení, že Česká republika - Ministerstvo vnitra porušila ústavně zaručené právo stěžovatele na právní ochranu, bezdůvodně a protiprávně zjišťovala jeho totožnost a křivě jej obvinila z napadení dvou uniformovaných policistů. Dále obvodní soud zamítl žalobu na zaplacení peněžitých částek s příslušenstvím.
Protože Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal současně s ústavní stížností též dovolání, v němž napadl shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, přerušil usnesením ze dne 26. 11. 2002, č.j. I. ÚS 218/02-12, řízení o ústavní stížnosti [§63 zákona č. 182/1993 Sb. ve spojení s §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř.], neboť dospěl k závěru, že současně s řízením o ústavní stížnosti probíhá u Nejvyššího soudu ČR řízení (o dovolání), v němž může být řešena otázka mající význam pro rozhodnutí Ústavního soudu ČR.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 890/2002 (které Ústavní soud obdržel dne 8. 1. 2003), dovolání stěžovatele odmítl, protože je neshledal přípustným dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Za těchto okolností Ústavní soud pokračoval v přerušeném řízení o podané ústavní stížnosti a vyžádal si spis Obvodního soudu pro Prahu 7 zn. 4 C 353/2000.
Z obsahu předmětného soudního spisu Ústavní soud především - jak již bylo uvedeno - zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 7 shora citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal určení, že žalovaná ČR porušila jeho základní práva tím, že bezdůvodně protiprávním postupem zjišťovala jeho totožnost a že jej křivě obvinila z napadení dvou uniformovaných příslušníků. Obvodní soud rovněž zamítl žalobu o zaplacení částek 1.000 Kč, 200 Kč a 600 Kč s příslušenstvím.
Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku (vycházeje z obsahu stížnostního spisu Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 7, č.j. OR-24/SSK-St-99) uvedl, že stěžovatel podal dne 13. 9. 1999 stížnost, podle níž sdělil, že dne 13. 9. 1999 upozornil dva policisty na vjezd autobusů do parku Stromovka. Ti mu řekli, že autobusy mají povolení, načež je stěžovatel požádal o identifikaci. Policisté prý stěžovatele vyzvali k předložení občanského průkazu, hrubě jej drželi, pohrozili mu užitím zbraně, vysílačkou požádali o přistavení posily a teprve poté se stěžovatel legitimoval. Obvodní ředitelství PČR Praha 7 shledalo stížnost sdělením ze dne 19. 10. 1999 neoprávněnou, nicméně Správa hl. m. Prahy PČR vyhodnotila opakovanou stížnost stěžovatele jako oprávněnou, neboť zasahující policisté neměli zákonný důvod k prošetření totožnosti stěžovatele a zároveň byly zjištěny i závady ve vyřizování stížnosti nadřízenými policistů.
Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neosvědčil naléhavý právní zájem pro určení ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř., jelikož jeho právní postavení by se v případě vyhovění první části žaloby nikterak nezměnilo, jeho postavení nebylo před podáním žaloby právně nejistým a ani nebylo ohroženo jeho právo, jestliže k porušení jeho práv již došlo.
Soud I. stupně zamítl rovněž návrh na náhradu škody, neboť konstatoval, že sice bylo prokázáno pochybení policistů, jež naplnilo znaky nesprávného úředního postupu, nicméně stěřovatel prý nijak neprokázal vznik škody, která je základním předpokladem pro odpovědnost žalovaného dle zákona č. 82/1998 Sb.
Protože stěžovatel podáním ze dne 18. 8. 2001 (č.l. 35) vzal zpět žalobu o zaplacení shora uvedených částek (jako náhrady škody) a učinil tak po vydání předmětného rozsudku obvodního soudu, avšak ještě ve lhůtě pro podání odvolání, Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 15. 10. 2001, č.j. 4 C 353/2000-45, v této části žalobního návrhu řízení zastavil a zrušil příslušnou část svého rozsudku ze dne 26. 7. 2001 (§96 odst. 2 o.s.ř.).
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 potvrdil.
V odůvodnění tohoto rozsudku odvolací soud konstatoval, že stěžovatel neprokázal existenci naléhavého právního zájmu na určení toho, čeho se určovacími petity domáhal, a rozsudek v navrhovaném znění by prý na jeho právním postavení nic nezměnil. K tvrzení stěžovatele, že právní zájem na předmětném určení vyplývá z toho, že bez navrhovaného rozhodnutí se nemůže domáhat náhrady škody či jiné satisfakce, městský soud uvedl, že toto tvrzení není správné, neboť v řízení o náhradě škody či o jiné satisfakci by jako předběžná otázka bylo řešeno, zda, kým a jak byla porušena práva stěžovatele a zda mu v příčinné souvislosti s tím vznikla škoda, v jaké výši a kdo za ni odpovídá. Proto rovněž městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal naléhavý právní zájem na předmětném určení a není prý ani v situaci, kdy by potřeboval preventivně chránit své právní postavení, případně, kdy by bylo jeho právní postavení mezi účastníky natolik nejisté, že by bylo nutno je z důvodu právní jistoty definovat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že citovaným rozsudkem porušil městský soud jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, zakotvená v čl. 90, 95 a 96 Ústavy ČR a v čl. 1, 3, 4, 5, 7, 10, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto navrhuje napadený rozsudek městského soudu jako protiústavní zrušit a zároveň navrhuje zrušit vyhlášku vlády ČSSR č. 150/1958 Ú.l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících pro její údajný rozpor s Listinou základních práv a svobod.
Stěžovatel především uvádí, že se domáhal přezkumu nezákonného postupu Policie ČR, a že v oznámené věci neexistovalo správní rozhodnutí, jehož přezkumu by se mohl domáhat soudní cestou. Stěžovatel namítá, že se Policie ČR vyhnula řádnému postupu aplikací vládní vyhlášky č. 150/1958 Ú.l., o níž se stěžovatel domnívá, že dle ústavního zákona č. 23/1991 Sb. pozbyla ke dni 31. 12. 1991 účinnosti, nicméně policejními orgány byla v dané věci používána. Stěžovatel dále obecným soudům vytýká, že nepostupovaly dle ustanovení §109 odst. 3 o.s.ř. [pozn.: zřejmě míní §109 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, nepřerušily řízení a nepředložily Ústavnímu soudu návrh na zrušení této vyhlášky, čímž prý porušily svoji úřední povinnost.
Stěžovatel dále poukazuje na údajně nesprávnou aplikaci ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. a tvrdí, že obecné soudy opomenuly hledisko preventivní povahy určovací žaloby, neboť je ve veřejném zájmu, aby každý přistupoval ke kterékoliv organizační složce a státu s naprostou důvěrou a aby stát tuto důvěru naplňoval řádným plněním svých povinností. Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel rovněž v rozsahu důkazního řízení, poněvadž prý mělo být zjištěno, zda Policie ČR působí ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti v rozsahu vymezeném právním řádem.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Ústavní soud - s ohledem na povahu některých námitek stěžovatele -považuje za vhodné zopakovat, že ústavní stížnost - zakotvená v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR - představuje procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti. Ústavní soud proto zásadně není oprávněn zpochybňovat hodnocení důkazů prováděného obecnými soudy ani interpretaci a aplikaci jednoduchého práva, pokud nedosáhne zjevných rysů protiústavnosti, tzn. pokud např. nevykazuje znaky svévole či pokud se nejedná o porušení kogentních ustanovení právních předpisů.
V souzené věci Ústavní soud především shledal, že obecné soudy rozhodovaly o určovací žalobě stěžovatele dle ustanovení §80 písm. c) o. s.ř. Primárním předpokladem úspěšnosti tohoto typu žaloby je dle citovaného zákonného ustanovení naléhavý právní zájem. Jestliže však obecné soudy v souzené věci přesvědčivým způsobem a v souladu s dosavadní judikaturou a procesualistickou teorií (viz např. Bureš/Drápal/Mazanec, Občanský soudní řád - komentář, 5. vydání, C.H. Beck, str. 253, 254) dovodily, že stěžovatel naléhavý právní zájem na předmětném určení v daném případě neprokázal, je Ústavní soud nucen konstatovat, že postupovaly zcela v souladu s dispozicí citované normy a že v jejich postupu nelze spatřovat znaky svévole. Proto Ústavní soud, respektující své shora popsané ústavní vymezení, neshledal důvod, aby závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska zpochybňoval.
Pokud stěžovatel poukazuje na preventivní povahu určovací žaloby, je nutno uvést, že určovací žaloba skutečně preventivní povahu má, což ostatně nezpochybnily ani obecné soudy. Tato preventivní funkce se však vztahuje k osobě žalobce a jestliže tedy obecné soudy dovodily, že postavení stěžovatele není právně nejisté, že se vyhověním žalobě jeho postavení nezmění a že není ani ohroženo žádné jeho právo, považuje Ústavní soud tyto závěry za ústavně konformní. Podle přesvědčení Ústavního soudu totiž nelze preventivní funkci žaloby spatřovat ve veřejném a značně obecném zájmu na řádném plnění funkcí státem; to platí již proto, že takto široké vymezení zjevně nekoresponduje se základními zásadami a funkcemi civilního řízení, jehož primárním úkolem je rozhodovat o konkrétních právech a oprávněných zájmech účastníků řízení. Ze stejného důvodu se Ústavní soud ztotožnil rovněž se závěry obecných soudů o nadbytečnosti dalšího důkazního řízení, v němž by se mělo zjišťovat, zda Policie ČR působí ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti v rozsahu vymezeném právním řádem, jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti.
Ústavní soud nesouhlasí rovněž s námitkou stěžovatele ohledně tvrzeného porušení čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. Podle názoru Ústavního soudu totiž v daném případě nebyly naplněny podmínky citované právní normy. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR totiž soud, dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Vládní vyhláška č. 150/1958 Ú.l. však zákonem není a tento předpis nebyl při rozhodování o určovací žalobě stěžovatele ani použit.
Konečně k návrhu na zrušení vládní vyhlášky č. 150/1958 Ú.l. (podaném spolu s ústavní stížností) Ústavní soud připomíná, že možnost fyzické nebo právnické osoby podat spolu s ústavní stížností návrh na zrušení právního předpisu představuje případ tzv. konkrétní kontroly norem. Podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu je totiž možné tento návrh podat toliko v případě, jestliže uplatněním tohoto předpisu nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. V souzené věci je však zjevné, že obecné soudy citovanou vyhlášku neaplikovaly (viz rekapitulační část tohoto usnesení) a že jejím uplatněním tedy skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, nenastala .
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů].
Návrh na zrušení vyhlášky vlády ČSSR č. 150/1958 Ú.l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících, Ústavní soud odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [ustanovení §43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu