ECLI:CZ:US:2003:1.US.229.03
sp. zn. I. ÚS 229/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. K., zastoupeného Mgr. S. T., advokátkou, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Břeclavi ze dne 17. 2. 2003, čj. 1 Zt 899/2002 - 20, a usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 6. 11. 2002, ČTS: ORBV-504/KPV-OOK-2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Policie ČR, Okresního ředitelství Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "SKPV"), bylo zahájeno trestní stíhání Ing. R. K. (dále jen "stěžovatel") pro trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ").
Uvedeného trestného činu se měl dopustit tím, že dne 11. 7. 2001 převzal v místě svého trvalého bydliště v Břeclavi od své manželky, Ing. B. K., nezletilé děti B. K. a D. K. za účelem prožití společné dovolené v České republice. Přesto, že stěžovatel vyjádřil svůj úmysl strávit s dětmi dovolenou na území České republiky rovněž u Okresního soudu v Břeclavi při soudním jednání o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu před a po rozvodu dne 10. 7. 2001, sp. zn. 12 Nc 531/99, odcestoval s dětmi dne 15. 7. 2001 do Mexika, aniž by se o tom předem domluvil s jejich matkou. Skutečnost, že s dětmi odcestoval do Mexika, sdělil manželce dopisem, který předal v den odletu své matce M. K. a požádal ji, aby jej jeho manželce poslala. Do Mexika s dětmi odcestoval pod záminkou, že se za týden vrátí zpět do České republiky, přestože děti si pobyt v Mexiku bez matky nepřály.
Celou věcí se zabýval Okresní soud v Břeclavi, který usnesením o vydání předběžného opatření ze dne 4. 9. 2001, sp. zn. 12 Nc 531/99, uložil stěžovateli předat obě děti do 15 dnů od doručení usnesení matce. Zmíněné usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 10. 12. 2001, lhůta stanovená pro předání dětí matce uplynula marně. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 54 Co 101/2002, bylo uvedené usnesení okresního soudu potvrzeno. Stěžovatel se s dětmi vrátil do ČR teprve dne 27. 4. 2002. Po celou dobu pobytu v Mexiku byla matka s dětmi v kontaktu prostřednictvím telefonu a e-mailů, přičemž děti mohly s matkou mluvit pouze za přítomnosti stěžovatele, který jim rovněž kontroloval příchozí poštu. Matka dětí, Ing. B. K., s pobytem dětí v Mexiku nesouhlasila, o čemž stěžovatele informovala, a trvala na návratu nezletilých dětí do České republiky. Ze shromážděných důkazů vyplývá, že stěžovatel úmyslně odjel s nezletilými dětmi do ciziny proti vůli jejich matky, Ing. B. K. Matku dětí o odjezdu informoval dopisem odeslaným v den, kdy se již nacházel s dětmi na území Mexika. Svým jednáním porušil rodičovská práva matky nezletilých dětí a naplnil skutkovou podstatu trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) TrZ.
Ke stížnosti stěžovatele přezkoumalo Okresní státní zastupitelství v Břeclavi (dále jen "OSZ") předmětný spisový materiál a usnesením ze dne 17. 2. 2003, čj. 1 Zt 899/2002 - 20, stížnost zamítlo jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále jen "TrŘ").
V odůvodnění je uvedeno, že důvody stížnosti jsou považovány za obhajobu stěžovatele. Ze spisového materiálu bylo prokázáno, že stěžovatel vrátil děti jejich matce až dne 27. 4. 2002, přičemž matka po celou dobu nemohla vykonávat svá rodičovská práva. Stěžovateli bylo, rozhodnutím Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 9. 2001, sp. zn. 12 Nc 531/99, nařízeno předat děti do 15 dnů od doručení matce. Rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 10. 12. 2001, avšak děti ve stanovené lhůtě matce nepředal.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 4. 2003 a doplněnou dne 22. 4. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho základních práv a svobod zaručených čl. 14 odst. 1, 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel nejprve podrobně popsal vztahy ve své rodině. Poukázal na skutečnost, že v předmětné době (v červenci r. 2001) neměla jeho manželka děti svěřeny do výhradní péče, prohlášení uváděné v usnesení o zahájení trestního stíhání neučinil před soudem on, ale právě jeho manželka, a dodal, že s manželkou nemohl odlet dětí do Mexika dohodnout, neboť před odletem jí intenzívně volal domů na pevnou linku, ale telefon nikdo nezvedal. Z tohoto důvodu svou ženu informoval o odletu formou dopisu. Následně se zaměřil na průběh trestního řízení. Tvrdil, že usnesení o zahájení trestního stíhání odporuje čl. 14 odst. 1, 2 Listiny, v kombinaci s čl. 32 odst. 4 Listiny, neboť vyloučilo právo stěžovatele odcestovat v létě r. 2001 se svými dětmi do místa výkonu svého tehdejšího povolání, za situace, kdy děti nebyly svěřeny žádnému z rodičů, takže každý z rodičů měl k dětem stejná práva a povinnosti. Trestní stíhání stěžovatel považuje za neoprávněný zásah do své svobody pobytu a pohybu, jakož i do svého práva pečovat a vychovávat své děti. Současně dospěl k závěru, že orgány činné v trestním řízení porušily, nežádoucí libovůlí, při rozhodování o jeho trestním stíhání čl. 39 Listiny. Při posuzování otázky, zda jeho jednání bylo či nebylo trestným činem, měly orgány činné v trestním řízení nejprve učinit pravdivá zjištění o rozhodných skutkových okolnostech, zhodnotit, zda zjištěné okolnosti naplnily formální znaky trestného činu, a vypořádat se s materiální podmínkou trestnosti. Jak stěžovatel dovodil, v jeho případě nebyly naplněny formální znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z ustálené judikatury, podle níž neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Po zvážení obsahu napadených rozhodnutí, argumentace vedené stěžovatelem i uvedených vyjádření orgánů činných v trestním řízení, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Hlavní námitkou stěžovatele jsou nedostatky v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 6. 11. 2002, které vůči němu vznesl policejní rada Policie ČR, SKPV Břeclav. K tomu je třeba uvést, že usnesení, vydané podle §160 odst. 1 TrŘ, vymezuje jednak časový okamžik zahájení trestního stíhání, jednak důvody a způsob trestního stíhání konkrétních osob za konkrétní trestnou činnost. Je tedy zřejmé, že uvedené usnesení svou podstatou spadá pod ochranu čl. 8 odst. 2 Listiny, který stanoví, že nikdo nesmí být stíhán než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Tím je v tomto případě trestní řád. Zahájení trestního stíhání je procesním institutem, který odděluje předprocesní, převážně operativně pátrací stadium, od stadia procesního. Pro zahájení trestního stíhání je dostačující, "nasvědčují-li prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněné,..." (§160 odst. 1 TrŘ). Z uvedeného ustanovení vyplývá, že k závěru o spáchání trestného činu postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, který musí být zjištěnými konkrétními skutečnostmi dostatečně odůvodněn. Nevyžaduje se jednoznačný závěr, že osoba je pachatelem, postačí určitý stupeň pravděpodobnosti, že osoba podezřelá je pachatelem trestného činu, vyvozený podle logických pravidel usuzování z faktických podkladů. Požadavkem, aby trestní stíhání bylo zahájeno "....neprodleně...", je pak respektováno právo obviněného na obhajobu, neboť zahájením trestního stíhání jsou vytvořeny podmínky pro účast obhajoby v přípravném řízení, tzn. podmínky pro uplatnění práva obviněného na obhajobu.
V daném případě má Ústavní soud za to, že po obsahové stránce usnesení o zahájení trestního stíhání odpovídá zákonným podmínkám. Z popisu skutku lze dovodit všechny znaky trestného činu, pro nějž je stěžovatel trestně stíhán. Uvedené se týká objektivní i subjektivní stránky trestného činu. Je pravdou, že se jedná o úmyslný trestný čin, jehož subjektivní stránka, tedy zavinění, musí být patrná již z usnesení o zahájení trestního stíhání. To ovšem neznamená, že již v usnesení o zahájení trestního stíhání musí být uvedeny vyčerpávajícím způsobem všechny okolnosti, týkající se úmyslu obviněného, které mohou být dostatečně prokázány až v průběhu přípravného řízení nebo dokonce v řízení před soudem. K zahájení trestního stíhání je nutné, aby v době zahájení trestního stíhání existovaly základní okolnosti nasvědčující tomu, že osoba obviněná spáchala úmyslný trestný čin. Tyto základní okolnosti lze z usnesení o zahájení trestního stíhání dovodit, zejména z formulace "...svůj úmysl strávit s dětmi dovolenou na území České republiky projevil při soudním jednání dne 10. 7. 2001... dne 15. 7. 2001 však s dětmi odcestoval do Mexika, aniž by se o tomto předem domluvil s jejich matkou...". Z usnesení o zahájení trestního stíhání lze rovněž dovodit objektivní stránku trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) TrZ, která spočívá ve způsobení vážné újmy na právech jednotlivce (nemajetková práva, např. v oblasti rodinných vztahů), jednáním, které má povahu podvodného jednání, tj. uvedením někoho v omyl. Dále je pak nepochybně věcí orgánů činných v trestním řízení, aby v průběhu trestního řízení opatřily dostatek důkazů, které by vinu stěžovatele v řízení před soudem dostatečně prokázaly a zjistily v nezbytném rozsahu skutkový stav věci potřebný pro meritorní rozhodnutí.
Ústavní stížnost podaná v tomto stadiu trestního stíhání, tj. po jeho zahájení, je návrhem předčasným, a tudíž nepřípustným. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je, podle čl. 83 Ústavy ČR, ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu přísluší zasahovat pouze v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ve své činnosti se Ústavní soud musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti, v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci, již není možná. Jinými slovy řečeno, nejprve musí proběhnout celé trestní řízení až do stadia konečného pravomocného rozhodnutí obecných soudů, a teprve poté se otevírá cesta k eventuelnímu podání ústavní stížnosti (§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Na základě shora uvedených skutečností soudce zpravodaj ústavní stížnost stěžovatele odmítl, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu