ECLI:CZ:US:2003:1.US.235.02.1
sp. zn. I. ÚS 235/02
Usnesení
I. ÚS 235/02
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou o stížnosti společností 1.) M. a. s., a 2.) K. a. s., obě zastoupené JUDr. R. D., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2002, č. j. 5 Cmo 477/2001-90, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve své stížnosti, kterou se domáhají zrušení výše uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, uvádějí, že postupem obecných soudů a zvláště pak soudu odvolacího byli zkráceni na svém právu plynoucím především z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a zejména čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Porušení stěžovatelé vidí v tom, že jim postupem obecných soudů byla odňata možnost jednat před soudem a dále nesouhlasí s tím, jak obecné soudy aplikovaly jednoduché právo. Konkrétně uvádějí, že rozhodnutí soudu I. stupně nebylo doručeno jejich právnímu zástupci, přestože soudu ještě před vlastním doručením rozhodnutí byla předložena procesní plná moc o právním zastoupení stěžovatelů. Vzhledem k této skutečnosti stěžovatelé sami bez pomoci právního zástupce museli v krátké lhůtě podat opravný prostředek proti takovému rozhodnutí, a tímto došlo k "nekvalifikovanému" právnímu úkonu z jejich strany. Dále uvádějí, že výklad odvolacího soudu ohledně právních ustanovení týkajících se obsahu námitek podávaných proti směnečnému platebnímu rozkazu je zcela restriktivní a navozuje stav, kdy bylo zcela vadně aplikováno tzv. jednoduché právo.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelé oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni. Jelikož v samotné ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že současně podávají k Nejvyššímu soudu ČR dovolání, což bylo ověřeno, řízení o ústavní stížnosti bylo přerušeno usnesením ze dne 16. 7. 2002. Nejvyšší soud ČR pak usnesením ze dne 16. 4. 2003, č. j. 29 Odo 676/2002 - 189 dovolání jako nepřípustné odmítl, a tak odpadla překážka bránící pokračovat v řízení o ústavní stížnosti.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon o ochraně práva poskytuje ( §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů). Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z faktu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Je povolán k ochraně ústavnosti ve smyslu §83 Ústavy ČR a do činnosti jiných orgánů veřejné moci může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování nebo zásazích shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Takovým prostředkem je ovšem od 1. 1. 2001 také žaloba pro zmatečnost. Tou lze ve smyslu §229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), napadnout též pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Stěžovatelé tedy námitku uplatněnou v ústavní stížnosti měli nejprve uplatnit v řízení o žalobě pro zmatečnost a tou dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů, které uvádí ve své ústavní stížnosti. Stěžovatelé tento procesní institut nevyužili, ačkoliv řízení před obecnými soudy bylo zahájeno v roce 2001, tj. po účinnosti tzv. velké novely o. s. ř. Je tedy zřejmé, že stěžovatelé prostředky k ochraně svých práv ve smyslu zákona o Ústavním soudu nevyčerpali. Důvod k postupu podle §75 odst. 2 písm. a) téhož zákona dán nebyl, neboť Ústavní soud neshledal okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o tom, že by ústavní stížnost týkající se výše uvedeného případu přesahovala svým významem podstatně osobní zájmy stěžovatelů.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo než návrh jako nepřípustný dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. Vzhledem k tomu Ústavní soud odmítl také návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti vydaného směnečného platebního rozkazu ze dne 19. 1. 2001, č. j. Sm 23/2001 - 7.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. Eliška Wagnerová, v. r.
soudce zpravodaj