ECLI:CZ:US:2003:1.US.246.02
sp. zn. I. ÚS 246/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 13 Co 300/2001, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. 15 C 158/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 13 Co 300/2001, a mezitímního rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. 15 C 158/2000. Naposled uvedeným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně, že nárok žalobce K. Ř. proti žalovanému stěžovateli je co do svého základu důvodný a že výrok o výši tohoto nároku a o nákladech řízení se ponechává rozsudku konečnému. Obecný soud konstatoval, že považoval za účelné nejdříve vyjasnit právní základ celé věci, a proto o základu nároku rozhodl mezitímním rozsudkem v souladu s ust. §152 odst. 2 o.s.ř. Mezi účastníky řízení nebylo prý sporu o tom, že stěžovatel je vlastníkem nemovitosti v Praze a že žalobce u něj uplatnil nárok na náhradu škody, která mu vznikla úrazem na neposypaném chodníku přiléhajícím k domu stěžovatele. Žalobce byl hospitalizován a podrobil se operaci, přesto jej poškozená noha, na které utrpěl zavřenou zlomeninu, stále bolí a vznikly mu i další náklady spojené s léčením. Stěžovatel na jeho výzvu k náhradě škody reagoval negativně. Z provedených důkazů vzal soud za jednoznačně prokázáno, že k úrazu došlo uvedeným způsobem; konstatoval, že stěžovatel odpovídá za stav chodníku přiléhajícího k jeho nemovitosti a že byl povinen bez průtahů odstraňovat závady v jeho schůdnosti, jak mu to ukládá ust. §9a zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl zejména, že stěžovatel ke svému tvrzení, že v inkriminovaný den "nebylo v jeho silách odstranit následky sněžení na schůdnost chodníku", nenavrhl žádné relevantní důkazy a z důkazů provedených na jeho návrh taková zjištění nevyplývala. Z navržených důkazů rovněž nebylo možno dovodit, že by se byl žalobce pohyboval po chodníku způsobem nepřiměřeným povětrnostním poměrům a že si úraz způsobil vlastním zaviněním. Odvolací soud sice připustil, že soud prvního stupně použil pro právní posouzení věci nesprávné právní normy, jestliže aplikoval zákon č. 135/1961 Sb., přestože tento zákon byl zrušen s účinností od 1. 4. 1997 zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích; nová právní úprava odpovědnosti vlastníka nemovitosti za škodu, jejíž příčinou byly závady ve schůdnosti na přilehlých chodnících (§27 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb.) však není podle názoru odvolacího soudu natolik odlišná od předchozí právní úpravy, aby aplikace nesprávné právní normy měla za následek nesprávné posouzení věci, jestliže soud prvního stupně provedl v dostatečném rozsahu dokazování a správně zjistil skutkový stav. Městský soud uzavřel, že na soudu prvního stupně bude, aby provedl další dokazování, týkající se však již jen výše škody a nákladů řízení.
Podle názoru stěžovatele obecný soud své rozhodnutí a řízení jemu předcházející zatížil vážnou chybou, pokud na zjištěný skutkový stav aplikoval zrušený zákon "negováním, nebo oživením jeho účinnosti v rozporu s intertemporálními ustanoveními o časové působnosti zákona". Dále uvedl, že v době uklouznutí žalobce - dne 14. 2. 1999 - prý platná právní úprava zakotvovala v ust. §27 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb. nové zákonné znaky objektivní odpovědnosti vlastníka nemovitosti za škody vzniklé pro "nezmírněné závady ve změně schůdnosti chodníku způsobené povětrnostní situací", jejíž změnu nemohl chodec předvídat. Stěžovatel rovněž poukázal na ust. §26 odst. 7 citovaného zákona, podle kterého je chodec povinen přizpůsobit pohyb po chodníku předvídatelné závadě ve schůdnosti způsobené povětrnostní situací.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve své obecně přístupné judikatuře vyložil, kdy je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů; proto postačí pouze připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) může do rozhodovací činnosti obecných soudů výjimečně zasáhnout především tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují v souladu s obsahem Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté a svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud je povinen reagovat kasačním způsobem toliko na zásahy orgánů veřejné moci, jež jsou natolik intenzivní, že porušují ústavně zaručená základní práva stěžovatelů. Není jeho úkolem zasahovat v rovině obyčejných zákonů, resp. perfekcionisticky vyhledávat všechny možné nedostatky v užití či interpretaci jednoduchého práva, k čemuž v zásadě míří argumentace stěžovatele; takový postup by jej posunoval do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již rovněž opakovaně zdůraznil, nepřísluší a příslušet nemůže.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti protestuje proti tomu, že Obvodní soud pro Prahu 1 aplikoval v daném případě nesprávný, resp. zrušený právní předpis, z čehož vyvozuje, že právní posouzení celé věci je vadné. Ústavní soud po komplexním posouzení zkoumaného případu neshledal, že by právní závěry obecných soudů byly v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními - ve smyslu ustálené judikatury - a nemohl proto napadené rozsudky obecných soudů považovat za stojící v rozporu s příslušnými články Listiny základních práv a svobod, zakotvujícími právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Za této situace není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti. Městský soud v Praze právem - podle obsahu spisu - konstatoval, že ač se na rozdíl od dřívější právní úpravy (zákon č. 135/1961 Sb.) může vlastník nemovitosti dle právní úpravy platné a účinné (zákon č. 13/1997 Sb.) odpovědnosti za škodu zprostit, pokud prokáže, že nebylo v mezích jeho možností odstranit závadu ve schůdnosti na přilehlém chodníku, v projednávaném případě se to stěžovateli nezdařilo.
Nad rámec toho lze doplnit, že by bylo vzhledem ke všem okolnostem případu přílišným formalismem, jestliže by odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu aplikace neplatného právního předpisu v této konkrétní souzené věci zrušil, pokud ani aplikace předpisu platného - jehož se dovolal městský soud - nemohla vést k jinému rozhodnutí ve věci samé; postačí tedy, že se námitkou stěžovatele řádně zabýval, platný a účinný právní předpis aplikoval a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Je třeba dodat, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak i jednoduchého práva, je vždy třeba posuzovat jejich význam z hlediska účelu a smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv izolovaně. S ohledem na charakter a okolnosti daného případu tedy nelze - podle mínění Ústavního soudu - dospět k závěru, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí vedla k výsledku, který by bylo možné z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k zřejmému porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu