ECLI:CZ:US:2003:1.US.254.03
sp. zn. I. ÚS 254/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem o ústavní stížnosti stěžovatelů PhMr. I. D., a PhMr M. D., obou zastoupených JUDr. L. H., advokátem, proti rozhodnutí ministra zemědělství České republiky ze dne 4. 3. 2003, č.j. 2403/2003-1000, a proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 14. 11. 2002, č.j. 13606/02-5010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní úřad - pozemkový úřad v Hradci Králové (dále jen "pozemkový úřad") rozhodnutím ze dne 9. 1. 2002, č.j. RPI 9470/2823/MU-19, rozhodl dle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), že v citovaném rozhodnutí uvedené oprávněné osoby (stěžovatelé a dále V. K., ing. arch. K. B.; dále jen "oprávněné osoby") jsou spoluvlastníky pozemku dle PK části č. k. 283, dle KN části p.č. 280/19, dle GP p.č. 280/31, pozemku dle PK části č.k. 284, dle KN části p.č. 280/19, dle GP p.č. 280/32 a pozemku dle PK části č.kat. 285/1, dle KN části p.č. 280/19, dle GP p.č. 280/33, vše v k.ú. P. (dále jen "pozemky").
Do uvedeného rozhodnutí, vůči němuž nebyl podán řádný opravný prostředek a rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 3. 2003, byl následně společností N., s.r.o., podán v zákonné lhůtě dle §65 a násl. správního řádu podnět k jeho přezkoumání mimo odvolací řízení (dále jen "podnět") z důvodu porušení ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., neboť pozemkový úřad vydal pozemky, které jsou zastavěny nemovitou stavbou trvalého charakteru. Ministerstvo zemědělství ČR - Ústřední pozemkový úřad (dále jen "ÚPÚ") rozhodnutím ze dne 14. 11. 2002, č.j. 13606/02-5010, citované rozhodnutí pozemkového úřadu zrušilo a věc vrátilo k novému projednání a rozhodnutí. ÚPÚ v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v (novém) řízení sice bylo pozemkovým úřadem provedeno potřebné došetření a upřesnění podkladů pro vydání (nového) rozhodnutí na základě řádně provedeného místního šetření a nového znaleckého posudku, avšak skutkové závěry pozemkového úřadu (uvedené v napadeném rozhodnutí) neodpovídají provedeným důkazům "a lze konstatovat, že jejich hodnocení tímto správním orgánem odporuje zásadám logiky". ÚPÚ dále uvedl, že již podruhé v projednávané věci dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o pozemky zastavěné či bezprostředně se stavbou související a sloužící k jejímu provozu. Rozhodl proto o zrušení přezkoumávaného (citovaného) rozhodnutí a poukázal na to, že pozemkový úřad ve věci znovu rozhodne, vázán právním názorem ÚPÚ v tom směru, že předmětné pozemky je nutno posuzovat jako zastavěné či bezprostředně se stavbou související a sloužící k jejímu provozu a že oprávněným osobám bude přiznána náhrada.
Proti rozhodnutí ÚPÚ ze dne 14. 11. 2002, č.j. 13606/02-5010, oprávněné osoby podaly rozklad, který Ministr zemědělství ČR (dále jen "ministr") rozhodnutím ze dne 4. 3. 2003, č.j. 2403/2003-1000, zamítl a citované rozhodnutí ÚPÚ potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí ministr uvedl, že napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení bylo na základě spisového materiálu přezkoumáno v celém rozsahu; v této souvislosti konstatoval, že zástavba provedená na předmětných pozemcích je v souladu s územně plánovací dokumentací, dle evidence nemovitostí jsou pozemky vedeny jako ostatní plocha - manipulační plocha a stavby i pozemky tvoří funkční celek. Jsou to nejen stavby, které převážně brání vydání předmětných pozemků ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ale navíc příslušné pozemky jsou trvale vyňaty ze zemědělského půdního fondu, je na nich odstraněna vrstva ornice a podle územního plánu se nepočítá s jejich zemědělským využitím.
Uvedené rozhodnutí ÚPÚ a rozhodnutí ministra o rozkladu napadli stěžovatelé ústavní stížností. V ní především - po stručné genezi souzené věci - uvedli, že oběma rozhodnutími bylo porušeno jejich základní právo na zákonné projednání věci podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že byl porušen správní řád, bylo rozhodováno na základě neúplného zjištění skutkového stavu věci, vadného hodnocení neúplně provedených důkazů a že nedošlo ani k vypořádání s procesními tvrzeními a důkazy navrženými oprávněnými osobami. Tím prý byly porušeny zásada rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) a právo stěžovatelů na "objektivní, pravdivé rozhodování ve věci analogicky článku 36/1 Listiny" ve vztahu k čl. 90 a 95 Ústavy ČR. Dle přesvědčení stěžovatelů byl přezkum rozhodnutí mimo odvolací řízení zahájen - v rozporu se správním řádem - k podnětu organizace, která dle zákona č. 229/1991 Sb. neprokázala právní zájem na výsledku řízení, v přezkumném řízení nedošlo k vypořádání se s námitkami oprávněných osob a do rozhodnutí byly vneseny skutečnosti, které jim ze spisu pozemkového úřadu nemohly být známy. Stěžovatelé jsou si vědomi toho, že rozhodnutí pozemkového úřadu "na základě pokynu orgánů, vůči kterým ústavní stížnost směřuje, bude pro ně záporné a je napadnutelné zákonnými formami pro soudní ochranu". Stěžovatelé spatřují rozpor ve skutkových zjištěních a v úvahách při hodnocení důkazů, čímž je dán rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a také s Ústavou ČR.
Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí ministra ze dne 4. 3. 2003, č.j. 2403/2003-1000, a rozhodnutí ÚPÚ ze dne 14. 11. 2002, č.j. 13606/02-5010, zrušil.
Ústavní soud se především zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti, konkrétně posouzením toho, zda rozhodnutí ministra ze dne 4. 3. 2003, č.j. 2403/2003-1000, proti němuž směřuje ústavní stížnost, je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Odpověď na tuto otázku je záporná.
Je zřejmé, že uvedené rozhodnutí ministra - kterým zamítl rozklad oprávněných osob a rozhodnutí ÚPÚ ze dne 14. 11. 2002, č.j. 13606/02-5010 - s ohledem na ust. §68 odst. 2 správního řádu - je druhostupňovým rozhodnutím vydaným ve správním řízení, byť šlo o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení (srov. též Správní řád, Komentář, Matrasová a další, Linde 2001, str. 120). Stěžovatelé proto mohli brojit proti rozhodnutí ministra ze dne 4. 3. 2003, č.j. 2403/2003-1000, cestou práva u soudu. To však neučinili a příslušnou žalobu nepodali. Je proto třeba aplikovat ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Za tohoto stavu nelze proto akceptovat tvrzení stěžovatelů, že řízení nebylo v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny (a čl. 90 a 95 Ústavy ČR), čl. 38 odst. 1 Listiny ("právo na zákonné projednání" věci soudem) a s čl. 37 odst 3 Listiny (zásada rovnosti účastníků řízení), jestliže stěžovatelé sami právo na soudní ochranu, ač - jak vyplývá z ústavní stížnosti - si této možnosti byli vědomi, neuplatnili.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2003
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj