ECLI:CZ:US:2003:1.US.273.02
sp. zn. I. ÚS 273/02
Usnesení
I. ÚS 273/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti 1) stěžovatelky V. K., a 2) stěžovatele M. K., obou zastoupených JUDr. R. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 37 Co 235/98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. 55 C 341/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti namítali, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod. Zejména měli za to, že došlo k porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a to nerespektováním rovnosti účastníků. Uvedli, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně tak, že bylo určeno, že vlastnické právo dárců K. V. a H. V. k nemovitostem, které jsou zapsány u Katastrálního úřadu Brno-město pro obec Brno, k. ú. Holásky na LV č. 32, a to domu čp. 283 vč. pozemků parc. č. 411, 412 a 436/11, bylo obnoveno dne 17. 5. 1995. Stěžovatelé namítali, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a rozsudečný výrok upravil pouze z hlediska formální přesnosti.
Stěžovatelé ve své stížnosti dále popsali skutkový stav tak, že obecné soudy vyhověly určovací žalobě nejprve K. a H. V., po smrti H. V. pak K. V. staršího a právních nástupců H. V., K. V. mladšího a H. H. (v předmětné věci dále jen "vedlejší účastníci") o obnovení vlastnického práva vedlejších účastníků. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů konstatoval, že původní žalobci jako dárci a stěžovatelé jako obdarovaní uzavřeli dne 14. 11. 1980 darovací smlouvu, podle které stěžovatelům dárci darovali sporné nemovitosti (viz shora). Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že v průběhu dubna 1995 došlo mezi účastníky ke sporu, jehož příčina byla shledána zejména v jednání druhého stěžovatele.
Stěžovatelé vyslovili názor, že v předmětné věci byl zcela nesprávně zjištěn skutkový stav věci, založený na jednostranném hodnocení důkazů poskytnutých žalobci (vedlejšími účastníky). Uplatnili argumentaci v tom smyslu, že pokud by došlo k připuštění a legalizaci procesního postupu obou obecných soudů, hmotněprávní ustanovení §630 občanského zákoníku by umožňovalo kterémukoliv dárci kdykoli s úspěchem požádat o vrácení daru a svůj nárok pouze odůvodnit vlastním (účelovým) tvrzením.
Oba obecné soudy se k výzvě Ústavního soudu ohledně vyjádření se k předmětné ústavní stížnosti, shodně vyjádřily tak, že odkázaly na odůvodnění svých napadených rozhodnutí.
Ústavní soud po posouzení předmětné věci po stránce věcné i formální dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Ze spisového materiálu k uvedené věci Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud postupoval podle o. s. ř. ve znění platném před 1. 1. 2001 (část dvanáctá, hlava I., bod 15 zák. č. 30/2000 Sb.). V odvolacím řízení byl proveden rovněž důkaz spisem Městského soudu v Brně, sp. zn. 50 C 25/99. Z tohoto spisu bylo zjištěno, že stěžovatelé dne 22. 1. 1999 podali návrh na vydání rozsudku, kterým se určuje, že důvody pro vydědění ze strany paní H. V. nejsou dány. Městský soud rozhodl v této věci tak, že v případě druhého stěžovatele důvody pro vydědění nejsou dány, u první stěžovatelky byla žaloba zamítnuta. K odvolání první stěžovatelky a vedlejších účastníků pak rozhodl Krajský soud rozsudkem ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 18 Co 16/2001, tak, že se žaloba na určení, že důvody pro vydědění nejsou dány, zamítá, a to ve vztahu k oběma stěžovatelům.
V dané věci odvolací soud, po zvážení všech okolností, tento důkaz zhodnotil tak, že v uvedené věci není v celém rozsahu významné rozhodnutí ve věci určení toho, že důvody vydědění nejsou dány. Po stránce skutkové však tento obecný soud posoudil chování stěžovatelů vůči dárcům (blíže popsané v rozhodnutí, týkajícím se problematiky vydědění - viz shora) jako hrubé porušení dobrých mravů ze strany stěžovatelů, byť se v případě vydědění jednalo o samostatnou věc (bezprostředně však související s předmětnou věcí) a o aplikaci jiného ustanovení občanského zákoníku (srov. ust. §469 občanského zákoníku).
Ze spisu dále vyplývá, že vedlejší účastníci, resp. jejich právní předchůdci, učinili dopisem ze dne 12. 5. 1995 hmotněprávní úkon, směřující k vrácení daru, který nabyl účinnosti vůči stěžovatelům doručením (17. 5. 1995). Následně pak podali k soudu návrh na určení, že vlastnické právo ke shora uvedeným sporným nemovitostem, bylo obnoveno dne 17. 5. 1995.
Ve smyslu ustanovení §630 občanského zákoníku se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo k členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárcem není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale takové chování, které s ohledem na všechny konkrétní okolnosti daného případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Jde buď o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky ustanovení §630 občanského zákoníku. Předpokladem aplikace tohoto ustanovení je pouze kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srov. např judikaturu Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000).
Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že v daném případě jsou naplněny předpoklady ustanovení §630 občanského zákoníku. Z provedených důkazů vyplynulo, že se stěžovatelé coby obdarovaní chovali vůči dárcům tak, že hrubě porušili dobré mravy. V dalším Ústavní soud odkazuje stěžovatele na podrobný popis prokázaného opakovaného hrubého porušení dobrých mravů, obsažené v rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacího (list třetí, druhá strana napadeného rozsudku). Ústavní soud k tomu podotýká, že ze spisového materiálu je zřejmé, že se nejednalo o jednostranné a účelové tvrzení dárců, resp. vedlejších účastníků, tak, jak argumentovali stěžovatelé.
Ústavní soud, s přihlédnutím ke všem okolnostem tohoto případu, dospěl k závěru, že v uvedené věci nedošlo postupem obecných soudů k namítanému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů. Ze spisu vyplývá, že se obecné soudy po procesní stránce řádně vypořádaly se všemi důkazy a že po stránce skutkové tyto důkazy odpovídajícím způsobem právně konformně zhodnotily. Ústavní soud proto nemohl přisvědčit námitce stěžovatelů, že obecné soudy údajně nepostupovaly v souladu s ustanovením §132 o. s. ř.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelů ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 19. března 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu