ECLI:CZ:US:2003:1.US.28.03
sp. zn. I. ÚS 28/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. F. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 7 Tdo 842/2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 8 To 61/02, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2002, čj. 43 T 22/2001 - 482, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2002, čj. 43 T 22/2001 - 482 (chybně uvedeno 43 T 18/2000 - 482), byl J. K. (dále jen "stěžovatel"), uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, za současného uložení trestu propadnutí věci - pistole zn. A. A-75, ráže 9 mm, se zásobníkem. Pro výkon trestu odnětí svobody byl zařazen do věznice s ostrahou.
Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že dne 5. 6. 2000 kolem 20.00 hod. v Praze 5, v Úvalu 84, v pavilonu E ubytovny pro zaměstnance Fakultní nemocnice Motol, na pokoji č. 268, po předchozí slovní rozepři se svou přítelkyní, která následně přivolala na pomoc z vedlejšího pokoje P. H. (dále také "poškozený"), vyjmul z tzv. "ledvinky" svou legálně drženou pistoli zn. A. A-75, ráže 9 mm, vystřelil dvakrát cíleně proti šatní skříni a po zamíření vystřelil proti P. H. Zasáhl jej do levé části těla a způsobil mu zranění neslučitelná se životem.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání, které odůvodnil jednak sám a jednak prostřednictvím obhájkyně.
Označeným usnesením Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, bylo odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítnuto podle §256 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Odvolací soud k námitce stěžovatele o nezákonném postupu orgánů činných v trestním řízení konstatoval, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v posuzované věci v souladu se zákonem. K údajné manipulaci s nábojnicemi uvedl, že s nimi mohlo být manipulováno od okamžiku uzamčení místnosti, v níž se nacházel pouze stěžovatel, do doby provádění obrazové dokumentace policisty. S ohledem na příslušné závěry znaleckého posudku z balistiky je možno vyloučit, že by se tak stalo záměrně, aby došlo ke zhoršení postavení stěžovatele. Rozhodující pro určení mechanismu střelby byla, v návaznosti na další stopy, lokalizace částí střel. Samotnému výstřelu nepředcházely žádné verbální projevy či aktivní pohyb poškozeného P. H., jež by odůvodňovaly obavu stěžovatele z jakéhokoliv útoku poškozeného vůči tělesné integritě stěžovatele. V tomto směru vycházel městský soud z výpovědí svědkyň D. K., u níž sice přicházela v úvahu zaujatost vůči stěžovateli, avšak pravdivost její výpovědi byla potvrzena dalšími důkazy, zejména svědeckou výpovědí D. B. Ačkoli se svědkyně D. B. nemohla, s přihlédnutím k vlastní poloze v místnosti, konkrétně vyjádřit ke způsobu střelby stěžovatele, potvrdila, že neregistrovala aktivní útočné chování poškozeného P. H.. Nadto popsala postavení poškozeného v době střelby tak, že takové chování poškozeného pro vzdálenost ke stěžovateli vlastně vyloučila. Rovněž krevní stopy svědčily o tom, že poškozený P. H. se v době smrtícího výstřelu nacházel v prostoru dveří mezi pokojem a chodbičkou, popř. v chodbičce, ale nikoli v samotném pokoji. Po výstřelu vytáhla poškozeného D. K. na společnou chodbu ubytovny. Pokud se týká námitky o možném odražení smrtící střely a zamíření zbraně, v tomto směru poukázal odvolací soud na závěry znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství ohledně lokalizace vstřelu 5 cm nad loktem a průběhu střelného kanálu tělem poškozeného P. H., ve světle závěrů balistického znaleckého posudku o rychlosti střely a poranění poškozeného P. H. Nepřímý úmysl stěžovatele usmrtit poškozeného P. H. byl především opřen o zjištění, která se týkala způsobu provedení činu, spočívajícího ve výstřelu vedeného na krátkou vzdálenost proti horní části těla poškozeného P. H., po předchozím zamíření. Dále z obecné vědomosti o uložení životně důležitých orgánů v této části lidského těla, podpořené profesionálními zkušenostmi stěžovatele.
Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) TrŘ, s tím, že předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, neboť nejednal s úmyslem poškozeného usmrtit.
Nejvyšší soud ČR dne 24. 10. 2002, pod sp. zn. 7 Tdo 842/2002, dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) TrŘ, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je důvod uvedený v §265b TrŘ. V odůvodnění uvedl, že ze znění §265b odst. 1 písm. g) TrŘ vyplývá, že skutková zjištění soudu prvního nebo druhého stupně jsou pro dovolací soud závazná, nemůže je měnit ani doplňovat a posuzuje je pouze z hlediska, zda soudem zjištěný skutek vykazuje všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Tento dovolací důvod nenaplňují námitky, že daný skutek byl zjištěn nesprávně, že průběh skutkového děje byl jiný, že soud nesprávně hodnotil důkazy nebo některé důkazy neprovedl, atd. Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele byly právě takovéto povahy, nemohly naplnit uplatněný dovolací důvod. Stěžovatel zpochybňoval skutkové zjištění soudu, že "....po zamíření vystřelil proti P. H...." tvrzením, že zamířil (a tedy i vystřelil) na jeho levou ruku, a nikoli na jeho tělo. Soudu tím současně vytýkal, že jeho výpověď v tomto směru nesprávně zhodnotil, když neuvěřil jeho tvrzení o míření na ruku. Námitkou, že měl v úmyslu pouze zranit poškozeného a zabránit mu v tom, aby ho napadal, z čehož dovozuje splnění podmínek nutné obrany, zpochybňuje soudem provedené hodnocení důkazů a závěr, že "..tato obhajoba byla vyvrácena celou řadou důkazů...a nešlo o nutnou obranu". Proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, a nikoli proti právnímu posouzení skutku, byla rovněž námitka, že nebylo nepochybně zjištěno, resp. prokázáno, že by postavení střelce bylo v přímce s průstřelem paže a břicha, že střela nezměnila směr po průstřelu paže a k průstřelu břicha mohlo dojít změnou dráhy střely při současném pohybu ruky nebo těla poškozeného. Nejvyšší soud ČR uzavřel, že stěžovatel v podstatě namítal jiný průběh skutkového děje než bylo zjištěno soudem. Na tomto jiném skutkovém základě dovodil odlišné právní posouzení jeho jednání.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 1. 2003, napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze. Podle jeho přesvědčení, uvedená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny, za současného nerespektování zásady "in dubio pro reo". Ústavní stížnost odůvodnil v zásadě shodnými argumenty, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy. Podle jeho názoru svědkyně D. K. podala křivou výpověď. Rovněž shledal závady v kvalitě provedeného ohledání místa činu, když v protokolu o ohledání místa činu jsou zaznamenány úvahy zpracovatele, např. "...Nelze vyloučit, že tato zranění na levé paži a hrudníku vznikla současně...". S tím souvisel i rozpor v počtu a umístění nábojnic na místě činu, když v záznamu o výjezdu bylo uvedeno, že "...Za vstupními dveřmi je chodba o velikosti cca 2x1 m a zde jsou na podlaze vystřelené nábojnice...", ale v protokolu o ohledání místa činu se již hovořilo pouze o jedné nábojnici. Z uvedeného stěžovatel dovodil nedůvěryhodnost protokolu o ohledání místa činu a celého ohledání. Dále poukázal na řadu, podle jeho přesvědčení, důležitých okolností, zejména na to, že nebyla provedena rekonstrukce. V záznamech policie se od začátku hovořilo o vraždě, což se odráželo i v provádění vyšetřování, shromažďování důkazů pro i proti tak, jako by celá věc nemohla skončit jinak než odsouzením za vraždu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pak jen završilo porušení jeho práva na spravedlivý proces. Citoval judikaturu Ústavního soudu ČR a Evropského soudu pro lidská práva: "Aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu, je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti. Pokud tomu tak není, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Rozhodnutí, které vzešlo z řízení, nerespektující tyto závěry, porušilo právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu č. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny".
S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 7 Tdo 842/2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 8 To 61/02, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2002, čj. 43 T 22/2001 - 482.
V souladu s §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a prostudoval spis Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 22/20001.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z obsahu dovolání, ale i ústavní stížnosti, je patrna snaha stěžovatele zvrátit rozhodnutí o vině zpochybňováním skutkových zjištění učiněných soudy. Podstatná část stížnosti je polemika právě se správností skutkových zjištění obecných soudů (hodnocení výpovědí svědků, ohledání místa činu atd). Rovněž je zpochybňováno právní posouzení, proto, že po skutkové stránce nemělo být zjištěno, že po zamíření vystřelil proti poškozenému, ale že vystřelil po zamíření na jeho levou ruku. Stěžovatel v dovolání mj. uvedl, že "...právě z výše citovaného, tedy z toho, že odsouzený (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) zamířil a zamířil na ruku a ruku skutečně zasáhl....", nelze dovozovat srozumění s usmrcením poškozeného. V podrobnostech odkázal Nejvyšší soud ČR na své písemné vyhotovení rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl či zamítl podle zákona o Ústavním soudu.
Vrchní soud v Praze konstatoval, že předmětná ústavní stížnost obsahuje námitky takřka totožné s námitkami odvolacími, na něž bylo reagováno napadeným rozhodnutím. Výsledky provedeného dokazování nevzbudily v odvolacím soudu důvodné pochyby o správnosti skutkových závěrů a právních vývodů obsažených v přezkoumávaném rozhodnutí městského soudu. Závěrem navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, popř. zamítnuta podle zákona o Ústavním soudu.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 43 T 22/2001.
Ústavní soud zjistil ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 43 T 22/2001, že v souzené věci bylo soudem prvního stupně poprvé rozhodnuto dne 5. 12. 2000, sp. zn. 43 T 18/2000. Z podnětu odvolání, podaného stěžovatelem, byl zmíněný rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu a vrácen státnímu zástupci k došetření podle §260 TrŘ. Po došetření a po podání obžaloby státního zástupce rozhodl městský soud dne 13. 3. 2002, čj. 43 T 22/2001 - 482, tak, že uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 TrZ. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel rozsáhlé odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze dne 29. 5. 2002, pod sp. zn. 8 To 61/02. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR dne 24. 10. 2002, pod sp. zn. 7 Tdo 842/2002. Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že obsahuje podklady nezbytné pro rozhodnutí soudu o tom, zda je možno uznat obžalovaného vinným. Ohledně uvedených námitek se pak podává, že výslechy svědků, znalecké posudky a ostatní listinné důkazy tvoří nepřerušený řetězec důkazů, z nichž logicky vyplývá závěr o vině stěžovatele.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve věci rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání je rozsah přezkumné role Ústavního soudu zaměřen na zjištění, zda v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy bylo stěžovateli umožněno, aby se mohl stanoveným postupem domáhat svých práv. Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K porušení tohoto práva by došlo tehdy, jestliže by byla stěžovateli, v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, upřena možnost domáhat se dovoláním svých práv u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný, nerespektoval by zásadu rovnosti účastníků řízení, nerozhodl by bez zbytečných průtahů atd. Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ani netvrdí.
Jestliže Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) TrŘ, tedy z důvodu, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b TrŘ, může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání dovolání a rozhodnutí o něm. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tj. zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí, které spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť tím by se stal další instancí v řízení o dovolání, což je role, která mu podle čl. 83 a čl. 90 Ústavy ČR nepřísluší. Může zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud ČR svým postupem nebo nečinností neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelů, konkrétně právo na to, aby jejich návrh byl stanoveným postupem projednán. Závěr Nejvyššího soudu ČR v tomto směru není dán k volnému uvážení, nemůže být výrazem libovůle a musí být náležitě odůvodněn. Nejvyšší soud ČR však v daném případě postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení, věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o postupu podle §265i odst. 1 písm. b) TrŘ řádně odůvodnil.
Pokud jde o návrh na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 8 To 61/02, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 43 T 22/2001, podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů, kterými byl, na základě jím zpochybňované důkazní situace, uznán vinným a odsouzen.
V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že v trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro zjišťování skutkového stavu věci a pro hodnocení důkazů - ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 TrŘ. Podle nich je třeba zjišťovat skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů. S ohledem na ústavní princip nezávislosti obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR), vymezil Ústavní soud v judikatuře svůj vztah k jurisdikční pravomoci obecných soudů tak, že tam, kde obecné soudy ve svém řízení a rozhodování respektují podmínky a záruky stanovené zákonem (v tomto případě trestní řád), nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Výše zmíněná porušení z napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze nijak nevyplývají. Obdobný závěr musel Ústavní soud učinit i ve vztahu k namítanému porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny.
Rovněž je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu je pak třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod a také z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K námitce stěžovatele o neprovedení rekonstrukce se podává, že rekonstrukce je pojímána trestním řádem jako subsidiární procesní úkon a důkazní prostředek, který má být používán jen tehdy, jestliže jiné důkazy provedené v trestním řízení nepostačují k objasnění věci. Účelem rekonstrukce je prověřit výpověď podezřelého, obviněného, svědka, poškozeného nebo spoluobviněného. K provedení rekonstrukce se nepřistoupí, nejen lze-li jejího účelu dosáhnout jinak, ale též jestliže se podezřelý, obviněný, svědek, poškozený nebo spoluobviněný, odmítl úkonu zúčastnit v souladu se zákonem. Tyto osoby nelze žádným způsobem donucovat k úkonům, které s provedením rekonstrukce souvisí. V opačném případě by se jednalo o porušení čl. 40 odst. 4 Listiny, u svědka pak o porušení čl. 37 odst. 1 Listiny. V projednávaném případě nebyla rekonstrukce, požadovaná vrchním soudem, provedena, neboť stěžovatel, jehož účast na rekonstrukci byla nezbytná, několikrát vyslovil (např. na č. l. 17, 338, 339, 345 spisu), že se rekonstrukce nezúčastní. K nemožnosti provedení rekonstrukce je nutno poukázat též na úřední záznam (č. l. 368 spisu), z něhož vyplynulo, že provedení rekonstrukce a nové ohledání místa činu nebylo možné z důvodu rozsáhlé stavební rekonstrukce pokoje č. 268, kde došlo ke spáchání trestného činu.
Další námitku, uplatněnou stěžovatelem v ústavní stížnosti, týkající se křivé výpovědi svědkyně D. K., vyvrátil odvolací soud poukazem na další důkazy, zejména svědeckou výpověď D. B. a znalecké posudky z odvětví soudního lékařství a balistiky, které pravdivost výpovědi svědkyně D. K. nade vší pochybnost prokázaly (č. l. 609 - 610 spisu). Taktéž další námitky a tvrzení, uplatněná stěžovatelem v ústavní stížnosti, lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů a nevyplývá z nich nic, co by věc posouvalo do ústavně právní roviny.
Jak je z uvedeného patrno, námitky, které stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, byly již v průběhu pravomocně skončeného řízení zcela vyvráceny soudy obou stupňů. Obecné soudy v řádném procesu, vedeném v souladu s trestním řádem a ústavními principy, žádným způsobem neporušily procesní práva stěžovatele. Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit bez důvodných pochybností závěr o vině stěžovatele. Jejich rozhodnutí jsou vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodněna a lze na ně v dalším odkázat.
Ústavní soud, i když se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele usnesením, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný .
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2003 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu