ECLI:CZ:US:2003:1.US.287.02
sp. zn. I. ÚS 287/02
Usnesení
I. ÚS 287/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stavebního podniku K., a. s., zastoupeného Mgr. Ing. L. J., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 30 Ca 163/2000, a rozhodnutí Okresního úřadu v Klatovech, Okresního pozemkového úřadu ze dne 13. 4. 2000, č. j. PÚ 6933/92, 6820/92 H, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odvoláním na tvrzené porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 30 Ca 163/2000, a rozhodnutí Okresního úřadu v Klatovech, Okresního pozemkového úřadu ze dne 13. 4. 2000, č. j. PÚ 6933/92, 6820/92 H. Citovaným rozhodnutím vydal pozemkový úřad podle ust. §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), do vlastnictví oprávněných osob Ing. J. H., J. H. a E. H. nemovitost v katastrálním území K. (parcela st. 867 s domem čp. 83/IV o výměře 0, 1043 ha).
Stěžovatel uvedl, že vydání nemovitosti se opírá o ust. §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., které vyžaduje, aby kupní smlouva (v daném případě kupní smlouva ze dne 12. 11. 1984 mezi M. H., Ing. J. H. a Okresním stavebním podnikem v K.) byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Stěžovatel je toho názoru, že ve zkoumané věci se o nápadně nevýhodné podmínky nejednalo. Původní vlastníci prodávali v roce 1984 dům za 281 210,20 Kč, správní orgán i správní soud však nyní tuto cenu označili za nápadně nevýhodnou. Oporou pro tento závěr byl prý revizní znalecký posudek ze dne 3. 2. 1999 znalce V. Ř., který oproti původnímu znaleckému posudku ze dne 19. 7. 1984, ing. O. Z., spatřoval správnou cenu ve výši 371 668,40 Kč (tedy o více než 90 000,- Kč vyšší). Stěžovatel považuje tento důkazní prostředek za "diskutabilní", přičemž poukázal i na jeho údajné nepřesnosti; podle něj by na základě vyjádření znalce k něčemu, co nikdy neviděl (tehdejší stavební stav a využití) nemělo být zasahováno do vlastnického práva. Cena 281 210,20 Kč za dům z roku 1915 se stěžovateli z hlediska tehdejších obvyklých cen nemovitostí jeví jako velmi slušná a rozhodně ne jako nápadně nevýhodná.
Stěžovatel je rovněž toho názoru, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci, nedodržel správní řád a jeho rozhodnutí není správné a přesvědčivé "zvláště v tak závažné problematice, jako jsou restituce a s nimi spojená revize vlastnických vztahů". Jelikož tyto vady neodstranil podle stěžovatele ani správní soud, spatřuje v napadených rozhodnutích porušení svých výše specifikovaných ústavně zaručených základních práv.
Účastník řízení, Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nepovažuje stížnost za důvodnou, v zásadě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl zamítnutí návrhu. Také Okresní pozemkový úřad v Klatovech podle svého vyjádření nespatřuje ve svém postupu a rozhodnutí žádné porušení Ústavy ČR ani Listiny základních práv a svobod. Správní orgán je přesvědčen, že ve věci byly naplněny veškeré zákonné podmínky pro navrácení vlastnických práv k nemovitostem tak, jak jsou uvedeny v napadených rozhodnutích.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze shromážděných podkladů ke zkoumanému případu vyplývá, že orgány veřejné moci, rozhodující ve věci, neporušily žádná ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Přijetím restitučních zákonů, mezi které patří také v daném případě použitý zákon č. 229/1991 Sb., se demokratický právní stát snaží napravit některé majetkové křivdy, způsobené komunistickým režimem. K aplikaci restitučních zákonů Ústavní soud opakovaně judikoval, že ke splnění účelu restitucí je na místě, aby všechny příslušné orgány veřejné moci vycházely ze speciální úpravy restitučních předpisů a v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku k převodu či přechodu majetku v tzv. rozhodném období došlo. V tomto směru nelze podle názoru Ústavního soudu pozemkovému úřadu v Klatovech ani Krajskému soudu v Plzni nic vytknout. Z obecného hlediska možno k některým námitkám stěžovatele předeslat, že restituce je odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnictví, resp. protiprávního zásahu do vlastnického práva a to navrácením neoprávněně odňatého majetku. Restituce tudíž není nuceným odejmutím vlastnictví, nýbrž povinností - za splnění stanovených zákonných předpokladů - obnovit původní právní stav (restitutio in integrum).
Rovněž k otázce výkladu pojmů "tíseň" a "nápadně nevýhodné podmínky" existuje již poměrně rozsáhlá judikatura Ústavního soudu. Tak např. vyslovil, že pojem tísně je třeba interpretovat v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím let 1948 - 1989, který lze chápat i jako dlouhodobější proces, jehož výsledkem bylo, že fyzická osoba jako vlastník věci učinila právní úkon, který by v právním státě neučinila. Nápadně nevýhodné podmínky je pak nutno posuzovat vždy podle okolností daného případu, přičemž neadekvátnost peněžitého plnění může vyplývat i z ekonomicko-politického pojetí vlastnictví za komunistického režimu, diskriminujícího výrazně jednotlivé skupiny vlastníků, jimž by jinak náleželo stejné postavení. Např. ani ze samotného faktu dodržení tehdejších cenových předpisů nelze bez dalšího usuzovat na to, že se nejednalo o podmínky nápadně nevýhodné.
Pokud ve zkoumaném případě shledaly příslušné orgány v pečlivě provedeném řízení existenci tísně i nápadně nevýhodných podmínek a svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich zjištění a hodnocení důkazů přehodnocovat. Jak uvedl Krajský soud v Plzni - z provedených důkazů vyplývá, že původní vlastníci přistoupili k uzavření smlouvy o prodeji svých nemovitostí Okresnímu stavebnímu podniku v Klatovech nikoli dobrovolně, ale za situace, kdy bylo zřejmé, že nikomu jinému než uvedené tzv. socialistické organizaci, jim stát nedovolí nemovitost prodat, přičemž jim hrozila i možnost vyvlastnění bez vyplacení náhrady. Původní vlastníci byli navíc na kupní ceně podle příslušného znaleckého posudku - jehož zpochybňování stěžovatelem se Ústavnímu soudu ve světle veškerých okolností případu nejeví jako relevantní - zkráceni o částku, představující více než 30% ceny nemovitostí, což vedlo správní orgán i soud k názoru, že došlo k uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. S těmito závěry je možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska; napadená rozhodnutí vedla podle názoru Ústavního soudu ke spravedlivému a účelu restitučního zákonodárství odpovídajícímu výsledku.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by ve zkoumaném případě došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv nebo svobod, ať již jím tvrzených nebo jiných, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedených důvodů byl jako bezpředmětný posouzen i stěžovatelův návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. července 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu