ECLI:CZ:US:2003:1.US.294.03
sp. zn. I. ÚS 294/03
Usnesení
I. ÚS 294/03
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. D., zastoupeného JUDr. J. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 10 To 23/02, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 9. 11. 2001, sp.zn. 4 T 82/2001. Nově rozhodl tak, že uznal JUDr. M. D. (dále jen "stěžovatel") vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaný dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ, ukončeným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ, a odsoudil ho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků.
Obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel sám, v období od 26. 10. 1999 do 14. 9. 2000, prostřednictvím České pošty zaslal, z různých míst na území ČR, celkem pět výhrůžných dopisů na adresu Ing. J. S. (dále jen "poškozený"), člena představenstva Č. ž. p. v P., kterému v těchto zásilkách vyhrožoval fyzickou likvidací a požadoval zaplacení částky 3 000 000,- Kč. První zásilka obsahovala anonymní dopis s přiloženým loveckým nábojem. Další zásilka, odeslaná dne 20. 3. 2000 z pošty Pardubice, obsahovala dopis se čtyřmi průstřely ze střelné zbraně. Následující zásilka, odeslaná z pošty Blatná dne 22. 5. 2000, obsahovala dopis s výhrůžkou fyzické likvidace v případě nezaplacení částky. Dne 21. 6. 2000 odeslal z pošty Strážnice balík, obsahující mobilní telefon zn. E., s pokynem pro jeho aktivaci a vyčkání instrukcí na předání částky 3 000 000,- Kč. Poslední výhrůžný dopis s příkazem aktivace mobilního telefonu byl odeslán dne 14. 9. 2000 z pošty Nový Bydžov.
Po odeslání balíku obsahující mobilní telefon a pokynu k jeho aktivaci prostřednictvím zasílaných krátkých textových zpráv (SMS) a hovorů, stěžovatel spolu s obžalovaným M. G. instruovali poškozeného, jakým způsobem má požadovanou finanční částku 3 000 000,- Kč předat. K fyzickému předání napodobenin bankovek požadované sumy došlo přes určeného "posla" dne 12. 10. 2000 ve 13:30 hod. na parkovišti před O. O. v B. Přitom došlo k zadržení obžalovaného M. G. a následně i k zadržení stěžovatele.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Listiny, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen " Pakt") a čl. 10 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel tvrdil, že k prokázání svého alibi (nemožnost odesílat výhrůžné dopisy) navrhoval výslechy svědků, které soud nevyslechl a k navrhovaným důkazům se v odůvodnění vyjádřil nelogickým způsobem. Tím zcela pominul jeho právo vyjádřené v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. V řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a princip rovnosti rovněž tím, že přes písemnou žádost ze dne 1. 11. 2000, mu nebyly poskytnuty kopie listinných důkazů a on sám ani jeho advokát nebyli informování o zajištění počítače z bývalého pracoviště stěžovatele. Ze spisu nebylo zřejmé jakým způsobem byl počítač zajištěn a proč byl znalci předán až po delší době od jeho zajištění. V této okolnosti spatřoval stěžovatel možnost manipulace s daty uloženými na pevném disku tohoto počítače. Dále poukázal na skutečnost, že odvolací soud vyšel, při kvalifikaci jeho jednání, ze dvou hlavních důkazů. Jedním z nich byla i výpověď spoluobviněného M. G. V této souvislosti uvedl, že M. G. vypovídal v přípravném řízení dvakrát a to dne 13. 10. 2000 ve 12:05 hod, a pak téhož dne od 19:30 hod. Z první výpovědi nevyplývá, že hlavním pachatelem je stěžovatel a druhá výpověď je ve vztahu ke stěžovateli procesně nepoužitelná. Jestliže se soud odvolal na výpověď spoluobviněného M. G., vycházel z důkazu, který byl nepoužitelný, což mělo za následek nespravedlivé rozhodnutí ve věci. V závěru stěžovatel namítl, že se odvolací soud v napadeném rozsudku nevypořádal s jeho důkazy svědčícími v jeho prospěch, a rozsudek je nepřezkoumatelný. Stěžovatel současně požádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádření Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení a prostudoval spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 4 T 82/2001.
Předseda senátu Vrchního soudu v Praze ve svém vyjádření uvedl, že námitky uvedené stěžovatelem v ústavní stížnosti jsou totožné s námitkami uplatněnými v odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2001, sp. zn. 4 T 82/2001. Z tohoto důvodu odkázal na závěry napadeného rozsudku a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 4 T 82/2001, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 9. 11. 2001, sp. zn. 4 T 82/2001, uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 3 TrZ, ve znění účinném do 31. 12. 2001, který spáchal dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ, ukončeným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let. O podaném odvolání rozhodoval Vrchní soud v Praze shora zmíněným rozsudkem, kterým, s poukazem na novelu trestního zákona a trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb, s účinností od 1. 1. 2002, a z toho vyplývající změnu §88 odst. 11 TrZ, zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně. Po restrikci viny a trestu, uznal stěžovatele vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) TrZ spáchaný dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ, ukončeným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ, a odsoudil ho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 4. 2003, sp.zn. 3 Tdo 307/2003, odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) TrŘ, neboť námitky stěžovatele byly námitkami do hodnocení provedených důkazů, které dovolací důvod, podle §265b odst. 1 písm. g) TrŘ, nenaplňují.
V projednávané věci není označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání předmětem řízení před Ústavním soudem, neboť nebylo napadeno ústavní stížností. Fakt, že stěžovatel nenapadl poslední rozhodnutí ve věci však nebrání přípustnosti ústavní stížnosti, neboť uvedené rozhodnutí o dovolání je individuálním deklaratorním aktem, jenž nezasáhl do právní sféry stěžovatele. Dovolání nebylo věcně projednáno a rozhodnutím o dovolání nedošlo ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností stěžovatele. Na základě této skutečnosti se mohl Ústavní soud návrhem stěžovatele zabývat.
Ústavní soud se nejdříve zabýval přípustností a opodstatněností ústavní stížnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, zda rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání obsahu napadených rozhodnutí a předložených podkladů, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a z zčásti zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že (1.) nevyslechnutím obhajobou navržených svědků byl porušen čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, že (2.) bylo porušeno právo na spravedlivý proces a princip rovnosti, neboť na základě žádosti ze dne 1. 11. 2000 nedostal požadované kopie listinných důkazů, nebyl informován o zajištění počítače a nebyla vyloučena možnost manipulace s daty uloženými na pevném disku tohoto počítače, že (3.) odvolací soud použil jako důkaz o vině stěžovatele nepoužitelnou výpověď spoluobviněného M. G., a že (4.) rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
K námitkám týkající se žádosti ze dne 1. 11. 2000 a neinformování o zajištění počítače (bod 2) Ústavní soud konstatuje, s odkazem na princip subsidiarity (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), se jedná o námitky nepřípustné. Jedná se o nová tvrzení, která stěžovatel v průběhu trestního stíhání nevznesl (č.l. 98 - 99, 289, 305, 387 - 388). Tzv. nova, jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem. Proto není možné se jimi meritorně, v řízení před Ústavním soudem, zabývat. Z pohledu zákonných podmínek stanovených v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, zakládá uvedená skutečnost v této části nepřípustnost ústavní stížnosti.
K námitce uvedené pod bodem jedna Ústavní soud především poukazuje na výsledky dokazování v trestním řízení, které je ovládáno mimo jiné i zásadou vyhledávací. Z této zásady vyplývá povinnost orgánů činných v trestním řízení z vlastní iniciativy vyhledávat a provádět důkazy (bez ohledu zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného) tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
Z uvedeného, stejně jako ze stěžovatelem namítaného údajného porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, vyplývá, že je věcí obecných soudů, aby posoudily užitečnost navrhovaných důkazů. Není vyžadováno, aby byli vyslechnuti všichni navrhovaní svědci obhajoby, příp. obžaloby. Na druhé straně však musí být z odůvodnění rozsudku patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§125 odst. 1 TrŘ).
V posuzovaném případě byl dodržen princip kontradiktornosti řízení, neboť stěžovatel měl odpovídající a dostatečnou možnost vyjádřit se ke všem důkazům, které mu byly v průběhu trestního stíhání předloženy, navrhovat důkazy ve svůj prospěch. Odvolací soud, s poukazem na dostatečně zjištěný skutkový stav soudem prvního stupně, v rozsudku uvedl z jakého důvodu návrhům na doplnění dokazování (výslech svědků) nevyhověl.
K námitce možné manipulace s daty uloženými na pevném disku počítače, (obdobnou námitku stěžovatel vznesl prostřednictvím svého obhájce v hlavním líčení - č. l. 331 spisu), lze konstatovat, že Ústavní soud, po přezkoumání věci v postupu orgánů činných v trestním řízení, neshledal žádný důvod, který by stěžovatelovo tvrzení opodstatňoval. Jde o spekulativní tvrzení, které nelze dovodit ani z obsahu soudního spisu, ani z jiného důkazu, přičemž z domněnek vycházet nelze. Z tohoto důvodu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení stěžovatelem namítaného principu rovnosti podle čl. 1 Listiny, a čl. 26 Paktu a práva na spravedlivý proces nedošlo.
V tomto směru je nutno poukázat na skutečnost, že z protokolu o vydání věci ze dne 20. 11. 2000, je zřejmé, že vydané počítače byly pracovníkem Č. s., a. s., za přítomnosti ředitele Č. s., a. s., pobočky B., Ing. V. S., vloženy do přepravních krabic, které byly přelepeny a opatřeny razítky (č.l. 83 spisu). Dne 29. 11. 2000 převzal soudní znalec z oboru výpočetní techniky (hardware, software), Ing. T. H., zajištěné počítače uložené v obalech, zalepené páskou a opatřené razítky Č. s., a. s., Hodonín. Obaly byly uzavřené a bez narušení pásky (č.l. 88 spisu).
Také třetí stěžovatelova námitka postrádá ústavně právní relevanci. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud při hodnocení důkazů nepřihlížel, ve vztahu ke stěžovateli, k výpovědi spoluobviněného M. G., kterou učinil dne 13. 10. 2000 od 19:30 hod. Obecné soudy vycházely, s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti, zejména z výpovědi spoluobviněného M. G., která byla provedena v rámci hlavního líčení. V podrobnostech lze odkázat na ústavně konformní odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z něhož vycházel i odvolací soud (č. l. 365 - 367 spisu).
Rovněž tvrzení stěžovatele o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí soudů obou stupňů nemá ústavně právní relevanci. V tomto bodě nelze než poukázat na pečlivé, vyčerpávají a ústavně konformní odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Obecné soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§125 odst. 1 TrŘ). Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 TrŘ) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 TrŘ). Nedostaly se tudíž do rozporu s právem na spravedlivý proces vyjádřený v článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolával. Ačkoli čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje právo na spravedlivý proces, nelze ho však vykládat jako právo na úspěch ve věci.
V zájmu úplnosti Ústavní soud dodává, že návrh na odklad vykonatelnosti má akcesorickou povahu, tzn. že sdílí osud ústavní stížnosti. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta z důvodů procesních nebo zjevné neopodstatněnosti, je odmítnut i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a nemusí být výslovně zmíněn ve výrokové části usnesení, kterým je ústavní stížnost odmítnuta.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl zčásti jako nepřípustný a z části jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. listopadu 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu