ECLI:CZ:US:2003:1.US.31.03
sp. zn. I. ÚS 31/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. L., zastoupeného JUDr. J. O., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 11. 2002, čj. 26 Cdo 1921/2002 - 78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 1. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 11. 2002, čj. 26 Cdo 1921/2002 - 78, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2001, čj. 25 Co 401/2001 - 60. Tímto rozsudkem městský soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "soud I. stupně") ze dne 26. 2. 2001, čj. 14 C 94/2000 - 36, jímž soud I. stupně přivolil k výpovědi z nájmu bytu sestávajícího z jednoho pokoje a příslušenství v přízemí domu v Praze 10, ulice Kozácká, k. ú. Vršovice, kterou daly žalobkyně stěžovateli dne 2. 3. 2000. Rozhodl, že nájem bytu stěžovatele končí posledním dnem tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem následujícího kalendářního měsíce po právní moci rozsudku. Stěžovateli byla uložena povinnost vyklizený byt odevzdat žalobkyním nejpozději do 15 dnů po uplynutí výpovědní doby.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na rovnost stěžovatele jako účastníka soudního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a konečně i právo na pokojné užívání jeho majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Porušení práva na rovnost stěžovatele jako účastníka řízení a na pokojné užívání svého majetku spatřuje stěžovatel v tom, že žalobkyně neprokázaly, že by stěžovatel disponoval dvěma nájemními byty s regulovaným nájemným. Byt ve Štěchovické ulici je ve výlučném vlastnictví stěžovatele a je pronajat. Tvrzená účelovost nájemní smlouvy nebyla prokázána a nájemkyně tohoto bytu, přes opakované žádosti, nebyla vyslechnuta. Podle názoru stěžovatele nemůže obstát závěr o tom, že pronajímáním svého bytu za tržní nájemné se stěžovatel na úkor žalobkyň obohacoval. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že postupem soudu bylo stěžovateli znemožněno zúčastnit se osobně jednání před soudem I. stupně a při něm se k prováděným důkazům vyjádřit. Stěžovatel byl sice vyslechnut jako účastník řízení, ale pouze mimo jednání ve věznici Praha - Pankrác. Nemohl tak využít všechna práva daná mu zákonem, i když jeho právní zástupce byl při jednání soudu přítomen a stěžovatel se osobně účastnil jednání před soudem odvolacím. Stěžovatel tvrdí, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno i v řízení dovolacím, které skončilo bez jednání vydáním napadeného usnesení.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření uvedl, že výrok rozhodnutí je v napadeném rozsudku řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněn, v souladu s ustanovením §157 odst. 2 OSŘ, a proto pokud jde o důvody, odkázal na odůvodnění rozsudku. Napadeným rozsudkem nebylo zasaženo do ústavních práv stěžovatele.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, uvedl, že na základě námitky stěžovatele, že nebyl vyslechnut přímo u jednání (i když neshledal tuto námitku důvodnou), dal stěžovateli možnost, aby se k věci vyjádřil před odvolacím soudem. Věcně nebylo odvolání shledáno důvodným, proto bylo odmítnuto. Odvolací soud odkázal na podrobné odůvodnění svého rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že jeho rozhodnutím nedošlo k porušení stěžovatelem uváděných článků Listiny a Dodatkového protokolu a jimi zaručených ústavních práv. Závěrem poukázal na to, že právo stěžovatele pokojně užívat svůj majetek není absolutní a bezbřehé, ale je omezeno stejným právem jiných vlastníků a jeho výkon nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, ve vyjádření uvedl, že pokud stěžovatel poukazuje na to, že nebyl přítomen u jednání soudu prvního stupně, ale až u jednání soudu odvolacího (má tedy na mysli patrně vadu podle §229 odst. 3 OSŘ), pak k této vadě dovolací soud nepřihlížel, neboť to by bylo možné pouze tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné podle §242 odst. 3 OSŘ. Postup soudu prvního stupně nelze pokládat za nesprávný, pokud u jednání tohoto soudu byl přítomen zástupce stěžovatele, vybavený procesní plnou mocí. I v případě, že by postup soudu prvního stupně byl nesprávný, měl stěžovatel u odvolacího jednání, jehož se osobně účastnil, možnost činit nezbytné procesní úkony. Podle dovolacího soudu se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury a jeho rozhodnutí je výrazem standardní soudní praxe. S ohledem na zjištěný skutkový stav věci odvolací soud, v souladu se soudem prvního stupně, uzavřel, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) ObčZ a že uplatněná výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 ObčZ.
Ze spisu sp. zn. 14 C 94/2000 Obvodního soudu pro Prahu 10 Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem soud I. stupně přivolil k výpovědi z nájmu bytu, podle ustanovení §711 odst. 1 písm. g) ObčZ, kterou daly žalobkyně stěžovateli dne 2. 3. 2000. Stěžovateli byla uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyním nejpozději do 15 dnů po uplynutí výpovědní doby. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel má dva byty, jeden ve svém vlastnictví a druhý užíval jako nájemce. Byt, který má stěžovatel ve výlučném vlastnictví, je bytem větším a stěžovatel ho užívá, zatímco byt, který měl pronajat, před výpovědí z nájmu dlouhodobě neužíval. Tvrzení stěžovatele, že byt v jeho vlastnictví není právně volný, neboť je pronajat, neodpovídá skutečnosti. Bylo totiž zjištěno, že nájemní smlouva, jíž byt pronajal, byla účelovým právním úkonem, neboť byla uzavřena několik dnů poté, co byla stěžovateli doručena žaloba s výpovědí z nájmu bytu. Navíc byla uzavřena na dobu určitou. Je tedy na vůli stěžovatele, zda připustí její prodloužení či nikoliv. Vzhledem k výše uvedenému soud k výpovědi z nájmu bytu přivolil.
Výše označeným rozsudkem Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a jeho návrh na připuštění dovolání zamítl. Podle odvolacího soudu soud I. stupně rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Neshledal žádné pochybení v tom, že soud I. stupně provedl výslech stěžovatele ve vazební věznici justičním čekatelem. Z protokolu o výslechu stěžovatele vyplývá, že mu byla dána dostatečná možnost vyjádřit se ke všem okolnostem podstatným pro rozhodnutí ve věci a u výslechu byli přítomni zástupci obou stran. Odvolací soud přesto zopakoval výslech stěžovatele i jeho bratra S. L. a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že nedošlo ke změně skutkového stavu oproti tomu, jak byl zjištěn soudem I. stupně. Ten dospěl ke správnému závěru, že stěžovatel má dva byty, a to byt v domě žalobkyň, jehož je nájemcem, a byt ve Š. ulici, jehož je vlastníkem, neboť je jako vlastník veden v katastru nemovitostí. Na základě všech zjištěných skutečností se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu I. stupně, že výpovědní důvod uvedený v ustanovení §711 odst. 1 písm. g) ObčZ, pro který žalobkyně daly stěžovateli výpověď z nájmu bytu v Praze 10, Kozácká, byl ke dni doručení výpovědi naplněn. Současně nebyly prokázány žádné skutečnosti, na jejichž základě by nebylo možno spravedlivě po stěžovateli požadovat, aby užíval jen jeden z bytů. Naopak odvolací soud považuje za rozpor s dobrými mravy, aby stěžovatel byl nadále nájemcem předmětného bytu a požíval všech výhod zákonem chráněného nájmu, včetně regulovaného nájemného v domě žalobkyň, když sám je vlastníkem bytu. Kroky, které ve vztahu k vlastnímu bytu v průběhu řízení činil, svědčí o jeho snaze svůj byt výhodně pronajímat za tržní nájemné a tak se na úkor žalobkyň obohacovat. Odvolací soud zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 OSŘ, ve znění před novelou, neboť otázka zásadního právního významu, tak jak ji formuloval stěžovatel, byla již dovolacím soudem řešena.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 11. 2002, čj. 26 Cdo 1921/2002 - 78, bylo zjištěno, že dovolání stěžovatele odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Své usnesení dovolací soud neodůvodnil v souladu s ustanovením §243c odst. 2 OSŘ.
Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou, Listinou a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že mu nebyla poskytnuta náležitá soudní ochrana. Přezkoumal ústavnost řízení před soudy obou stupňů i před Nejvyšším soudem ČR a dospěl k závěru, že nebyla porušena stěžovatelem tvrzená základní práva. V průběhu řízení před soudy byla soudní moc uplatněna v souladu se zákonem, v dané věci především s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Stěžovatel měl pro celé řízení svého právního zástupce, který byl o termínu jednání řádně informován a jehož úkolem bylo hájit zájmy stěžovatele jako svého klienta, tj. především účastnit se jednání soudů, podávat návrhy, žádat o odročení jednání, pokud se stěžovatel nemohl jednání zúčastnit atd. Výslech stěžovatele v přítomnosti obou právních zástupců byl proveden, stěžovatel se osobně zúčastnil odvolacího jednání.
Dále je nutno zdůraznit, že soud sám, podle svého uvážení, rozhoduje o tom, zda a které důkazy budou v řízení provedeny. V předmětné věci odvolací soud nepovažoval za potřebné provést důkaz výslechem navržené svědkyně ani provést další důkazy. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí zhodnotily provedené důkazy a na základě toho učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Nejvyšší soud ČR, který shledal dovolání stěžovatele nepřípustné a jeho dovolání odmítl bez odůvodnění, svůj postup opřel o příslušná ustanovení OSŘ. Všechny obecné soudy dodržely, ve vztahu ke stěžovateli, zásady spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny. Žádné ze stěžovatelem vytýkaných základních práv nebylo v řízení před obecnými soudy porušeno.
Pokud stěžovatel namítal i porušení svého práva na pokojné užívání svého majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv, neuvedl blíže, v čem porušení tohoto práva spatřuje a jakým postupem soudu k němu mělo dojít. Ústavní soud při přezkumu ústavnosti napadených rozhodnutí porušení takového práva neshledal.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu