ECLI:CZ:US:2003:1.US.318.03
sp. zn. I. ÚS 318/03
Usnesení
I. ÚS 318/03
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. C., zastoupeného JUDr. R. J., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2003, č. j. 9 To 166/2003-1660, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 4. 2003, č. j. 1 T 91/2001-1625, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 6. 2003, se A. Ch. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), a Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud"). Tímto usnesením byl stěžovatel, podle §71 odst. 4, 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), ponechán i nadále ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) TrŘ.
Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel poukázal na záhlaví napadeného usnesení okresního soudu, kde je uvedeno, že o jeho ponechání ve vazbě bylo rozhodováno v hlavním líčení dne 10. 4. 2003, ačkoli hlavní líčení nařízené na tento den bylo ihned po zahájení odročeno. Teprve po odročení hlavního líčení bylo vyhlášeno napadené usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě. Z uvedeného stěžovatel dovodil, že napadené usnesení nebylo přijato řádným způsobem vyžadovaným zákonem (v hlavním líčení, ve veřejném nebo neveřejném zasedání) a jedná se o nicotné rozhodnutí. Dále tvrdil, že byla překročena lhůta pro trvání vazby podle §71 odst. 8 TrŘ. Poukázal na skutečnost, že trestní řád pro účely §71 odst. 8 písm. c) TrŘ, neobsahuje definici zvlášť závažného trestného činu a používá definici obsaženou v trestním zákoně, což má, podle jeho názoru, absurdní důsledky z hlediska maximální délky trvání vazby, protože délka vazby stanovená v §71 odst. 8 písm. b) TrŘ, tak dopadá pouze na vojenské trestné činy. Na základě uvedeného dospěl stěžovatel k závěru, že pro účely §71 odst. 8 písm. c) TrŘ lze za zvlášť závažné trestné činy považovat pouze trestné činy uvedené v §62 trestního zákona (dále jen "TrZ"), bez přihlédnutí k trestní sazbě. Vzhledem k tomu, že §62 TrZ neobsahuje trestné činy pro které je stíhán, maximální délka trvání jeho vazby uplynula dnem 14. 4. 2003. V závěru uvedl, že doba stanovená zákonem k trvání vazby (čl. 8 odst. 5 Listiny) byla překročena, neboť nedošlo k zákonnému rozhodnutí soudu o prodloužení vazby.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádření Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení.
Krajský soud v Praze konstatoval, že námitky uvedené v ústavní stížnosti se v podstatě shodují s námitkami stížnosti, o nichž bylo rozhodnuto napadeným usnesením. Krajský soud se těmito námitkami zabýval a vypořádal. V tomto směru odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Současně vyslovil přesvědčení, že jeho postupem nebyla porušena žádná práva stěžovatele zaručená mu Ústavou ČR a Listinou.
Okresní soud v Kladně ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, zda rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po zvážení obsahu napadených rozhodnutí a předložených podkladů, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
Usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 4. 2003, č. j. 1 T 91/2001- 1625, bylo vydáno v době zákonného omezení osobní svobody stěžovatele uvalenou vazbou a v souladu s požadavky plynoucími z procesních předpisů (trestního řádu). Okresní soud byl povinen podle §71 odst. 4, 6 TrŘ rozhodnout, zda se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se propouští z vazby na svobodu. Vzhledem k tomu, že trestním řádem není pro takové rozhodnutí předepsána žádná forma jednání soudu, mohl v daném případě okresní soud rozhodnout i v neveřejném zasedání (§240 TrŘ, čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR).
Z protokolu o hlavním líčení ze dne 10. 4. 2003 je zřejmé, že okresní soud odročil hlavní líčení, za účelem doplnění dokazování, na 29. duben 2003. Poté, po oddělené poradě senátu a bez slyšení stran, vyhlásil usnesení o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě. Stěžovatel si ihned po vyhlášení usnesení podal proti němu stížnost. Formální pochybení okresního soudu, který v záhlaví usnesení napadeného ústavní stížností uvedl, že "...rozhodl v hlavním líčení...", ačkoli se jednalo o neveřejné zasedání, nemělo za následek porušení základních práv a svobod stěžovatele a nezaložilo neústavnost tohoto rozhodnutí.
Jestliže bylo v daném případě, při rozhodování o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě, postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, usnesení bylo řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněno a vyhlášeno (§135 TrŘ), a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení, není možno v uvedených rozhodnutích shledávat porušení práva na spravedlivý proces. To, že bylo rozhodnuto způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. Z tohoto pohledu neobstojí stěžovatelem namítané porušení práva na spravedlivý proces.
Rovněž námitka, týkající se překročení délky vazby, nemá ústavně právní relevanci. Stěžovatel zaměňuje dvě lhůty a to lhůtu tří měsíců plynoucí od právní moci předchozího rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě, v níž musí být znovu rozhodnuto, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se obviněný propouští z vazby na svobodu (§71 odst. 4 TrŘ) a celkovou maximální délku vazby stanovenou v §71 odst. 8 TrŘ.
Z napadených usnesení je patrno, že k okresnímu soudu byla podána obžaloba, která viní stěžovatele ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 TrZ, pokračujícího trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) TrZ, trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 TrZ, a pomoc k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §247 odst. 1 písm. b) TrZ. V případech souběhu trestných činů, je-li o nich vedeno společné řízení, je pro určení nejvyšší přípustné doby rozhodující čin nejpřísněji trestný. V daném případě je takovým činem trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) TrZ, s trestní sazbou odnětí svobody na dvě léta až osm let. Jedná se o trestný čin označený teorií trestního práva jako zvlášť závažný (úmyslný) trestný čin. Jedinou legální definici tohoto pojmu vymezuje ustanovení §41 odst. 2 TrZ tak, že zvlášť závažnými (úmyslnými) trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 TrZ, a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby ve výši nejméně osm let.
Proto námitka stěžovatele, že za "zvlášť závažné (úmyslné) trestné činy" je třeba považovat pouze trestné činy vyjmenované v ustanovení §62 TrZ a nikoliv trestné činy s horní hranicí trestu odnětí svobody v trvání nejméně osmi roků, je nedůvodná. Ustanovení §62 TrZ, jehož aplikace se stěžovatel domáhá, rozhodně neobsahuje definici pojmu "zvlášť závažné (úmyslné) trestné činy". Jak již bylo uvedeno, jedinou legální definici tohoto pojmu obsahuje pouze §41 odst. 2 TrZ. Tuto legální definici využívá, prostřednictvím přípustné analogie, trestní řád, aniž by bylo třeba v ustanoveních trestního řádu, ve kterých je tento pojem obsažen, citovat příslušné ustanovení trestního zákona. Pojem "zvlášť závažný (úmyslný) trestný čin" definovaný v ustanovení §41 odst. 2 TrZ a obsažený v ustanovení §71 odst. 8 písm. c) TrŘ je pojmem širším než nejzávažnější trestné činy vyjmenované v ustanovení §62 TrZ, a to právě o úmyslné trestné činy, za něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Stěžovatelem uváděná interpretace §71 odst. 8 písm. c) TrŘ, zejména výklad pojmu "zvlášť závažný úmyslný trestný čin", neobstojí rovněž z jazykového a doslovného výkladu, podle něhož se smysl normy kryje s jejím slovním vyjádřením.To znamená, že z hlediska požadavků zákonnosti, nelze okruh trestných činů vymezených v §41 odst. 2 TrZ ani rozšiřovat ani zužovat, jak to činí stěžovatel, a to i s ohledem na zákonodárcem užitou spojku "a" ve větném spojení "...trestné činy uvedené v §62 TrZ a ty úmyslné trestné činy..." .
Rovněž tvrzení stěžovatele, že ustanovení §71 odst. 8 písm. b) TrŘ, dopadá jen na vojenské trestné činy, neobstojí. Jedná se sice o ustanovení, které přichází v úvahu, vzhledem k trestním sazbám uvedených v trestním zákoně a s ohledem na trestní sazby uvedené v §71 odst. 8 písm. a), c) TrŘ, u poměrně malého okruhu trestných činů, ale kromě vojenských trestných činů s trestní sazbou dva roky až sedm let, dopadá také na všechny trestné činy s trestní sazbou jeden rok až šest let.
Vycházeje z těchto obecnějších východisek, dospívá Ústavní soud v souzené věci k následujícím závěrům.
Je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nesmí celková doba vazby v trestním řízení přesáhnout tři roky [§71 odst. 8 písm. c) TrŘ]. Celkové přípustné trvání vazby stanovené v §71 odst. 8 TrŘ je třeba počítat od počátku vazby, tedy od zatčení nebo zadržení obviněného anebo ode dne, kdy došlo k omezení osobní svobody obviněného. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 4 Nt 419/2001. Lhůta trvání vazby se započítává od okamžiku jeho zadržení tj. od 6:35 hod. dne 10. 4. 2001. U stěžovatele tedy nebyla, v době rozhodování okresního soudu o jeho ponechání i nadále ve vazbě (dne 10. 4. 2003), překročena zákonem stanovená celková maximální délka vazby v trestním řízení. Současně lze konstatovat, že napadené usnesení okresního soudu ze dne 10. 4. 2003, o ponechání stěžovatele ve vazbě, bylo vydáno v zákonné lhůtě tří měsíců od právní moci předchozího rozhodnutí okresního soudu o vazbě, ze dne 6. 1. 2003, č. j. 1 T 91/2001-1543, které nabylo právní moci dne 14. 1. 2003.
V kontextu konkrétních shora popsaných okolností, nelze v projednávané věci dospět k závěru, že rozhodnutí okresního soudu bylo nezákonné, a z tohoto důvodu že nebyla dodržena lhůta tří měsíců, v níž mělo být rozhodnuto o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě anebo překročena celková maximální délka vazby.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti okresního soudu a krajského soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v daném případě stěžovatelem konkrétně namítané porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 8 odst. 5 Listiny. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu