ECLI:CZ:US:2003:1.US.319.01
sp. zn. I. ÚS 319/01
Usnesení
I. ÚS 319/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele společnosti H., v. o. s., zastoupeného JUDr. D. Š., advokátem, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 19. 3. 2001, č. j. 2618/01-150, a zajišťovacímu příkazu Finančního úřadu v Dobříši ze dne 23. 1. 2001, č. j. 1363/01/065970/2195, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 19. 3. 2001, č. j. 2618/01-150, a zajišťovacího příkazu Finančního úřadu v Dobříši ze dne 23. 1. 2001, č. j. 1363/01/065970/2195. Uvedeným rozhodnutím finanční úřad uložil stěžovateli podle ust. §71 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, zajistit na účet správce daně částku 6 282 002,- Kč, jelikož pokládal za ohrožené vybrání úhrady v den vydání tohoto příkazu dosud nestanovené daně z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen, září a říjen 1996. Současně se stěžovatel domáhal, aby Finančnímu úřadu v Dobříši bylo, pro údajnou nemožnost daň vyměřit, "nařízeno zastavit veškerá daňová řízení ve věci daně z přidané hodnoty stěžovatele za období roku 1996". Podle názoru stěžovatele Finanční ředitelství v Praze jako odvolací orgán porušilo jeho shora citovaná základní práva, neboť prý "nesprávně potvrdilo napadené rozhodnutí o zajištění daně", přestože pro potvrzení dle stěžovatele nebyly, jak rozvedeno v obsáhlé ústavní stížnosti, splněny zákonné předpoklady. Finanční úřad v Dobříši prý "nejednal v případech a mezích stanovených zákonem" a vydal rozhodnutí, ke kterému prý neměl oprávnění, jelikož lhůta pro vyměření daně podle stěžovatele již uplynula a nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho vydání. Stěžovatel proto napadená rozhodnutí považuje navíc za neplatná podle ust. §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.
K formálním náležitostem ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že ačkoliv si uvědomuje, že zajišťovací příkaz je rozhodnutím prozatímní povahy a soudy tyto věci nepřezkoumávají, přesto podal zároveň s ústavní stížností žalobu k Městskému soudu v Praze. Ústavní soud tedy vyčkal, zda stěžovatel v tomto směru svůj návrh doplní a bude jej o vývoji v dané věci informovat, případně vezme stížnost zpět. Jelikož stěžovatel však dále nijak nereagoval a z obsáhlé ústavní stížnosti i vyjádření Finančního úřadu v Dobříši, proti kterému stížnost zejména podle svého obsahu směřovala (správce daně mj. sdělil, že mu není známo, že by proti jeho rozhodnutí, resp. rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze bylo vedeno soudní řízení) bylo dostatečně patrné, co je podstatou věci a čeho se stěžovatel především domáhá, Ústavní soud přistoupil k přezkoumání napadených rozhodnutí. Skutečnost, že podle vyjádření Finančního úřadu v Dobříši došlo v souvislosti se změnou sídla stěžovatele ke změně místně příslušného správce daně, na věc samu nemá vliv, jelikož Ústavní soud musí vycházet ze situace v době vydání předmětných rozhodnutí.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Při výkonu svých kompetencí musí i tento soud respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud především oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit; směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, může Ústavní soud příslušnému orgánu zakázat, aby v porušování práva pokračoval, nebo mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Nemůže však jinému orgánu veřejné moci přikazovat, o čem a jakým způsobem má jednat a rozhodovat. Pokud se tedy stěžovatel v petitu svého návrhu, kterým je Ústavní soud na rozdíl od jeho odůvodnění vázán, domáhal nařídit zastavení veškerých daňových řízení ve věci daně z přidané hodnoty za období roku 1996, jde v této části ústavní stížnosti o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Co se týče napadených rozhodnutí finančních orgánů, jedná se o návrh zjevně neopodstatněný. Zde je na místě v prvé řadě připomenout, že Ústavní soud je povinen reagovat kasačním způsobem na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem natolik intenzivní, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv. Není jeho úkolem zasahovat v rovině obyčejných zákonů, resp. perfekcionisticky vyhledávat všechny možné nedostatky v interpretaci jednoduchého práva (k čemuž v zásadě míří rozsáhlá argumentace stěžovatele), nota bene v případě rozhodnutí orgánů veřejné moci pouze prozatímní povahy. Tím by se stavěl ne na konec, ale na začátek jakéhokoli řízení před těmito orgány a stával by se postupně jakousi "superrevizní instancí", což by zcela zjevně bylo - jak již shora naznačeno - v rozporu s jeho úlohou a pravomocemi. Jestliže příslušný správce daně ve zkoumaném případě zjistil skutečnosti, které odůvodňovaly jeho obavu, že úhrada dosud nestanovené daně bude v době její splatnosti a vymahatelnosti nedobytná, byl oprávněn s uvedením důvodů, pro něž pokládá vybrání za ohrožené, vydat zajišťovací příkaz. Stěžovatel měl, resp. má otevřeny všechny možnosti využít opravných prostředků proti konečnému rozhodnutí ve věci, včetně možnosti domáhat se poté nápravy ve správním soudnictví.
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (ust. §43 odst. ) písm. d) zákona).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. července 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu