ECLI:CZ:US:2003:1.US.328.03
sp. zn. I. ÚS 328/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. L., zastoupené JUDr. T. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2003, čj. 16 Co 368/2001 - 70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2003, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2003, čj. 16 Co 368/2001 - 70, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 7. 2001, čj. 9 C 297/2001 - 49. Tímto rozsudkem okresní soud zamítl návrh stěžovatelky na přivolení k výpovědi z nájmu bytu odpůrcům K. a M. V.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že oběma napadenými rozsudky byl porušen čl. 95 Ústavy ČR, neboť soudy obou stupňů konstatovaly, že byly naplněny veškeré podmínky pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu, přesto k výpovědi nepřivolily. Neposkytly tak ochranu oprávněným zájmům stěžovatelky v rozporu s článkem 90 Ústavy ČR a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soudy obou stupňů, po provedení všech důkazů nezbytných k posouzení právního stavu věci, dospěly k závěru, že jsou dány všechny zákonné důvody pro výpověď z nájmu bytu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku (dále jen ObčZ). Soudy však nepřivolily k výpovědi s odůvodněním, že by to bylo v rozporu s dobrými mravy, přičemž rozpor s dobrými mravy spatřovaly v rozdílných skutečnostech. Stěžovatelka poukázala v této souvislosti zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 26 Cdo 471/98. Podrobně se zabývala rozborem důvodů, ve kterých soudy obou stupňů spatřovaly rozpor s dobrými mravy, porovnala tyto důvody s argumentací soudů prvního i druhého stupně v předmětné věci. Odmítla závěr soudu prvního stupně, podle kterého mezi účastníky nebyla stanovena přesná pravidla pro placení nájemného, stěžovatelka přistupovala k vymáhání nájemného liknavě, k neuhrazování plateb docházelo nepravidelně a dlužné nájemné bylo vždy následně dorovnáváno. Zdůraznila, že v řízení nebylo prokázáno, že by nevedla přesnou evidenci plateb nájemného. Vyjádřila rovněž nesouhlas se závěry odvolacího soudu, že při ústní výzvě k úhradě dlužných částek nájemného neuvedla konkrétní částky a dobu plnění a že výše dluhu nebyla v absolutní částce vysoká, nepřesáhla v jednotlivých letech dvojnásobek měsíčního nájemného. Poukázala na to, že se jedná o nájemní dům s regulovaným nájemným, kde nájemné nepostačuje ani na provádění běžné údržby. Podle názoru stěžovatelky je naopak v rozporu s dobrými mravy, když je předmětným rozsudkem chráněna strana, která porušuje smlouvu a zákon, ačkoliv k tomu není okolnostmi nijak nucena. Závěrem stěžovatelka uvedla, že napadené rozsudky zásadním způsobem nabourávají důvěru v právní řád. Podle jejího názoru ustanovení §3 ObčZ o dobrých mravech musí být použito pouze výjimečně a jeho použití musí být řádně zdůvodněno.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti a zjistil, že byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
Poté Ústavní soud posuzoval opodstatněnost ústavní stížnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Vedlejší účastníci K. a M. V. ve svém vyjádření uvedli, že postupem obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ve věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem při zachování rovnosti stran a respektu k jejich právům. Stěžovatelka vždy akceptovala občasné nedoplatky nájemného v průběhu kalendářního roku s tím, že je požadovala doplatit při ročním vyúčtování, aby byl kalendářní rok uzavřen bez nedoplatků. Vedlejší účastníci si jsou vědomi, že tento stav nebyl v souladu s pozitivním právem. Na druhé straně je právní řád postaven na zásadách, jakou je ochrana dobré víry a rovnost účastníků občanskoprávních vztahů. Stěžovatelka argumentuje pouze rigidním výkladem ustanovení občanského zákoníku o nájmu bytu a porušením povinností vedlejších účastníků, pominula však, že daný stav spoluvytvářela, souhlasila s ním a bez připomínek jej akceptovala. Institut dobrých mravů je stěžejním pravidlem chování, které dotváří aplikační rámec pozitivního práva a v souladu s tím musí být aplikovány veškeré soukromoprávní předpisy. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá důvod k ústavní stížnosti a nelze argumentovat porušením ústavních záruk stěžovatelky.
Z obsahu spisu sp. zn. 9 C 297/2001 Okresního soudu v Jihlavě Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 13. 7. 2001, čj. 9 C 297/2001 - 49, byl zamítnut návrh stěžovatelky na přivolení k výpovědi dané manželům K. a M. V. z nájmu bytu v domě v ulici Křížové v Jihlavě. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 ObčZ, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle závěru soudu by v dané věci přivolení k výpovědi bylo v rozporu s dobrými mravy, protože mezi účastníky nebyla stanovena přesná pravidla pro placení nájemného. Stěžovatelka přistupovala k nedoplatkům liknavě, k neuhrazení plateb za byt docházelo nepravidelně, ve většině případů se odpůrci snažili dluh při další platbě dorovnat. Soud vzal rovněž za prokázáno, že stěžovatelka nevedla přesnou evidenci plateb a poměrně dlouhou dobu nevyvozovala žádné důsledky z dluhu, který na nájemném vznikal. Soud při rozhodování hodnotil i výši dluhu a skutečnost, že v době jednání soudu byl celý dluh uhrazen. Závěrem soud prvního stupně zdůraznil, že použití ustanovení §3 odst. 1 ObčZ je výjimečné a bez jeho použití by návrh stěžovatelky byl zcela důvodný.
Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 16. 4. 2003, čj. 16 Co 368/2001 - 70, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně v tom, že byly splněny zákonné podmínky pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu i s tím, že soud prvního stupně použil ustanovení §3 odst. 1 ObčZ. Rozpor s dobrými mravy však odvolací soud viděl zejména v tom, že do ročních vyúčtování záloh za služby byly zahrnovány i dlužné částky nájemného, z čehož mohli odpůrci důvodně dovodit, že pokud vznikne nějaký dluh na nájemném, stěžovatelka souhlasí s tím, že bude uhrazen s celkovým vyúčtováním záloh za služby za celý rok. Odpůrci tak mohli nabýt dojmu, že případné nedoplatky nemusí hradit hned, ale až na základě konečného vyúčtování, a že toto pravidlo bylo v průběhu let stěžovatelkou akceptováno. Navíc vyúčtování za jednotlivé roky bylo stěžovatelkou zasíláno se značným zpožděním. Odvolací soud rovněž přihlédl k celkové výši dluhu, který nepřesáhl v jednotlivých letech dvojnásobek měsíčního nájemného, částka dlužného nájemného byla v průběhu řízení uhrazena a nadále je nájemné hrazeno řádně a včas.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. K námitkám stěžovatelky proti postupu odvolacího soudu v odvolacím řízení a vyvozování právních závěrů je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují zejména v souladu s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů a vyvozování příslušných právních závěrů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími zákony, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují příslušná ustanovení OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Státní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, stěžovatelka měla před soudem zajištěné rovné postavení a byla jí poskytnuta náležitá soudní ochrana - jednání bylo ústní, veřejné, mohla se ho účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem, její postavení účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy obou stupňů provedly řadu důkazů, na základě volného hodnocení důkazů dospěly k závěrům, které řádně odůvodnily. Nedošlo tedy k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR ani čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu